Možnosti vyhledávání
Home Média ECB vysvětluje Výzkum a publikace Statistika Měnová politika Euro Platební systémy a trhy Kariéra
Návrhy
Třídit podle

Český překlad Konvergenční zprávy ECB 2020 zahrnuje tyto kapitoly: Rámec analýzy, Stav hospodářské konvergence a Shrnutí za jednotlivé země. Podrobnější informace jsou obsaženy v úplném anglickém znění zprávy, které je k dispozici na webu ECB.

1 Úvod

Od 1. ledna 1999 bylo euro zavedeno v 19 členských státech EU. Tato zpráva hodnotí sedm z osmi zemí EU, které dosud nepřijaly jednotnou měnu. Jedna z těchto osmi zemí, Dánsko, oznámila Radě Evropské unie (Radě EU) svůj záměr neúčastnit se třetí etapy Hospodářské a měnové unie (HMU).[1] Konvergenční zprávy pro Dánsko je proto nutné vypracovat pouze tehdy, pokud o to tato země požádá. Jelikož tak neučinila, hodnotí tato konvergenční zpráva tyto země: Bulharsko, Českou republiku, Chorvatsko, Maďarsko, Polsko, Rumunsko a Švédsko. Všech sedm zemí se podle Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „Smlouva“)[2] zavázalo přijmout euro, což znamená, že musí usilovat o splnění všech kritérií konvergence.

Vypracováním této zprávy ECB splňuje požadavek článku 140 Smlouvy. Podle čl. 140 Smlouvy jsou ECB a Evropská komise povinny nejméně jednou za dva roky nebo na žádost členského státu EU, na který se vztahuje výjimka, podat Radě EU zprávu „o pokroku dosaženém členskými státy, na které se vztahuje výjimka, při plnění jejich závazků týkajících se uskutečňování hospodářské a měnové unie“. Sedm zemí sledovaných v této konvergenční zprávě je hodnoceno v rámci pravidelného dvouletého cyklu. Evropská komise také připravila svou zprávu a obě zprávy se Radě EU předkládají souběžně.

ECB v této zprávě používá stejný přístup jako ve svých předchozích konvergenčních zprávách. Hodnotí, zda bylo v těchto sedmi zemích dosaženo vysokého stupně udržitelné hospodářské konvergence, zda jsou vnitrostátní právní předpisy těchto zemí slučitelné se Smlouvou a se statutem Evropského systému centrálních bank a Evropské centrální banky (Statut) a zda jsou plněny statutární požadavky, které jsou předpokladem pro to, aby se příslušné národní centrální banky (NCB) staly nedílnou součástí Eurosystému.

Hodnocení procesu hospodářské konvergence do vysoké míry závisí na kvalitě a důvěryhodnosti použitých statistických údajů. Sestavování a vykazování statistik, zejména pokud jde o statistiky z oblasti veřejných financí, nesmí podléhat politickým motivům či zásahům. Členské státy EU byly vyzvány, aby kvalitu a důvěryhodnost svých statistik pokládaly za vysoce prioritní, zajistily fungování odpovídajícího systému brzd a protivah při jejich sestavování a aby v oblasti statistiky uplatňovaly určité minimální standardy. Tyto standardy jsou zcela zásadní pro posílení nezávislosti, důvěryhodnosti a odpovědnosti národních statistických úřadů a také pro zvýšení důvěry v kvalitu statistik veřejných financí (viz kapitola 6).

Je také třeba připomenout, že od 4. listopadu 2014[3] se každá země, na kterou se přestane vztahovat výjimka, musí nejpozději ke dni přijetí eura připojit k jednotnému mechanismu dohledu (SSM). Od té chvíle budou pro tuto zemi platit všechna práva a povinnosti týkající se SSM. Je proto velmi důležité, aby byly provedeny nezbytné přípravy. Především bude bankovní systém každého členského státu, který přistoupí k eurozóně a tím i SSM, podroben komplexnímu hodnocení.[4]

Struktura této zprávy je následující. Kapitola 2 popisuje systém používaný k hodnocení hospodářské a právní konvergence. Kapitola 3 poskytuje plošný přehled základních aspektů hospodářské konvergence. Kapitola 4 obsahuje shrnutí za jednotlivé země uvádějící hlavní výsledky hodnocení hospodářské a právní konvergence. Kapitola 5 podrobněji zkoumá stav hospodářské konvergence v každém ze sedmi hodnocených členských států EU. Kapitola 6 uvádí přehled ukazatelů konvergence a statistické metody použité při jejich sestavování. Kapitola 7 posuzuje slučitelnost vnitrostátních předpisů sledovaných členských států, a to včetně statutů jejich národních centrálních bank, s články 130 a 131 Smlouvy.

2 Rámec analýzy

2.1 Hospodářská konvergence

K hodnocení stavu hospodářské konvergence v členských státech EU usilujících o přijetí eura používá ECB společný rámec pro analýzu. Tento společný rámec, který je konzistentně používán ve všech konvergenčních zprávách Evropského měnového institutu (EMI) a ECB, je zaprvé založen na ustanoveních Smlouvy a jejich aplikaci ze strany ECB, pokud jde o vývoj cen, fiskálních sald, poměru dluhu k HDP, směnných kurzů a dlouhodobých úrokových sazeb, společně s dalšími faktory, které jsou relevantní pro hospodářskou integraci a konvergenci. Zadruhé je tento rámec založen na řadě dalších, ať již retrospektivních, nebo výhledových ekonomických ukazatelů, které jsou považovány za vhodné pro detailnější hodnocení stálosti konvergence. Hodnocení členského státu na základě všech těchto faktorů je důležité, aby bylo zajištěno, že jeho integrace do eurozóny proběhne bez větších problémů. Níže uvedené rámečky 1 až 5 obsahují krátké citace z jednotlivých právních ustanovení a popisují metodiku, kterou ECB používá při uplatňování těchto ustanovení.

Pro zajištění kontinuity a rovného přístupu ke všem státům vychází tato zpráva ze zásad stanovených v předchozích zprávách, které vydala ECB (a předtím Evropský měnový institut, EMI). Při uplatňování kritérií konvergence se tak ECB řídí zejména těmito několika hlavními zásadami. Zaprvé, interpretace a uplatňování jednotlivých kritérií jsou striktní. Důvodem této zásady je skutečnost, že hlavním účelem kritérií konvergence je zajistit, aby se členy eurozóny mohly stát pouze ty členské státy, jejichž hospodářská situace umožňuje udržování cenové stability a soudržnosti eurozóny. Zadruhé, kritéria konvergence tvoří koherentní a integrovaný celek a musí být splněna všechna. Smlouva přikládá všem kritériím stejný význam a nestanoví pro ně žádnou hierarchii. Zatřetí, kritéria konvergence musí být splněna na základě skutečných údajů. Začtvrté, uplatňování kritérií konvergence by mělo být konzistentní, transparentní a jednoduché. Navíc je při porovnávání souladu s kritérii konvergence zásadním faktorem udržitelnost, neboť konvergence se nesmí vztahovat k určitému okamžiku, nýbrž musí být dlouhodobá. Hodnocení jednotlivých států proto posuzují udržitelnost konvergence.

Z tohoto důvodu je hospodářský vývoj ve sledovaných zemích hodnocen z historické perspektivy a posuzuje se v zásadě za období posledních deseti let. Díky tomu lze lépe určit, do jaké míry jsou současné úspěchy výsledkem skutečných strukturálních změn, což by zase mělo umožnit lepší posouzení udržitelnosti hospodářské konvergence.

Kromě hodnocení minulého vývoje se však v přiměřeném rozsahu posuzují také předpoklady ohledně budoucího vývoje. V této souvislosti je zvláštní pozornost věnována skutečnosti, že udržitelnost příznivého ekonomického vývoje je značně závislá na vhodných a dlouhodobých reakcích hospodářské politiky na stávající i budoucí problémy a úkoly. Udržitelnosti růstu produktu ve střednědobém až dlouhodobém horizontu napomáhají také silná správa ekonomických záležitostí, zdravé instituce a udržitelnost veřejných financí. Celkově se zdůrazňuje, že zajištění udržitelnosti hospodářské konvergence závisí jak na dosažení silné výchozí pozice, tak na existenci zdravých institucí a na realizaci vhodných hospodářských politik po zavedení eura.

Tento společný rámec je individuálně aplikován na všech sedm posuzovaných členských států EU. Hodnocení, která posuzují hospodářské výsledky těchto zemí, je v souladu s ustanoveními článku 140 Smlouvy třeba vnímat odděleně.

Uzávěrka statistických údajů pro tuto konvergenční zprávu byla 7. května 2020. Statistické údaje použité při uplatňování konvergenčních kritérií poskytla Evropská komise (viz kapitola 6 a tabulky a grafy). V případě směnných kurzů a dlouhodobých úrokových sazeb byly tyto údaje získány ve spolupráci s ECB. Po dohodě s Evropskou komisí je referenční období kritéria cenové stability od dubna 2019 do března 2020. Referenční období kritéria dlouhodobých úrokových sazeb je také od dubna 2019 do března 2020. Referenční období směnných kurzů je od 1. dubna 2019 do 31. března 2020. Údaje o fiskálních pozicích zahrnují období do roku 2019. Je také přihlíženo k prognózám z různých zdrojů společně s nejnovějšími konvergenčními programy hodnocených členských států a k dalším informacím, které jsou důležité pro posuzování udržitelnosti konvergence v budoucnu. Ekonomická prognóza Evropské komise z jara 2020[5] a zpráva mechanismu varování za rok 2020, které jsou v této zprávě zohledněny, byly zveřejněny 6. května 2020 a 17. prosince 2019. Tuto konvergenční zprávu schválila Generální rada ECB 4. června 2020.

Tato Konvergenční zpráva zvažuje dopad pandemie koronaviru (COVID-19) na hodnocení konvergence pouze ve velmi omezené míře. Jelikož je předčasné vyvádět jednoznačné závěry o tom, jak bude ovlivněna konvergenční trajektorie a zda se tento vliv projeví v jednotlivých zemích symetricky či asymetricky, bude podrobná analýza provedena v rámci příští Konvergenční zprávy. Vzhledem k pandemii COVID-19 je vpředhledící hodnocení konvergence spojeno s vysokou mírou nejistoty a plný dopad lze vyhodnotit pouze zpětně. Většina členských států EU zavedla karanténní opatření ke snížení počtu nakažených a také speciální fiskální, makroobezřetnostní, dohledová a měnověpolitická opatření ke zmírnění hospodářského dopadu pandemie. V této fázi nejsou také zcela jasné implikace pro statistické údaje. Zvýšená míra nejistoty se týká všech konvergenčních kritérií. V případě kritéria cenové stability se vysoká míra nejistoty týká vývoje inflace v následujících měsících. Hospodářský útlum způsobený pandemií COVID-19 by totiž mohl být dlouhodobější nebo naopak oživení rychlejší, než se původně předpokládalo. Panuje značná nejistota ohledně bilance rizik mezi tlaky na pokles inflace spojenými s nižší poptávkou a tlaky na její nárůst v souvislosti s narušením dodávek. Co se týče fiskálního kritéria, pandemie COVID-19 má dopad na výhled veřejných financí, zatímco na klíčové fiskální ukazatele od roku 2010 do roku 2019 nemá vliv. Co se týče fiskálního výhledu, analýza ECB se opírá zejména o ekonomickou prognózu Evropské komise z jara 2020, která u všech hodnocených zemí naznačuje prudké zhoršení rozpočtového salda vládních institucí vyplývající z podstatného zhoršení ekonomické aktivity a fiskálních opatření zavedených ke zmírnění krize. Potenciální implikace pandemie COVID-19 pro střednědobou až dlouhodobou udržitelnost rozpočtových pozic kromě jejího vlivu na nejnovější prognózy ale nejsou uvedeny z důvodu vysoké míry nejistoty. Analýza ECB totiž vychází ze zprávy Evropské komise o fiskální udržitelnosti z roku 2019, která byla vydaná ještě před pandemií COVID-19. Poté, co se objevilo onemocnění COVID-19, došlo k nárůstu kurzové volatility a tlaků na oslabení národních měn vůči euru. K zamezení zkreslení celkového hodnocení konvergence končí období přezkumu vývoje směnných kurzů v březnu 2020. V případě vývoje dlouhodobých úrokových sazeb není kvůli dopadu pandemie COVID-19 na finanční trhy do analýzy zahrnut duben 2020. Extrémní míra nejistoty a volatility na finančních trzích může omezit vypovídací schopnost vývoje na finančních trzích a vést tak k možnému zkreslení celkového hodnocení procesu konvergence každé země. Závěrem je třeba uvést, že řádnou analýzu hospodářského dopadu pandemie na hodnocení konvergence lze provést pouze zpětně.

Pokud jde o cenový vývoj, jsou příslušná právní ustanovení i jejich uplatňování ze strany ECB popsána v rámečku 1.

Rámeček 1 Cenový vývoj

1. Ustanovení Smlouvy

Čl. 140 odst. 1 první odrážka Smlouvy vyžaduje, aby konvergenční zpráva posoudila, zda bylo dosaženo vysokého stupně udržitelné konvergence, na základě toho, jak jednotlivé členské státy splnily následující kritérium:

„dosažení vysokého stupně cenové stability patrného z míry inflace, která se blíží míře inflace nejvýše tří členských států, jež dosáhly v oblasti cenové stability nejlepších výsledků".

Článek 1 Protokolu (č. 13) o kritériích konvergence stanoví, že:

„Kritérium cenové stability, jak je uvedeno v čl. 140 odst. 1 první odrážce Smlouvy o fungování Evropské unie, znamená, že členský stát vykazuje dlouhodobě udržitelnou cenovou stabilitu a průměrnou míru inflace měřenou v průběhu jednoho roku před provedeným šetřením, jež nepřekračuje o více než 1,5 procentního bodu míru inflace nejvýše tří členských států, které v oblasti cenové stability dosáhly nejlepších výsledků. Inflace se měří pomocí indexu spotřebitelských cen na srovnatelném základě s přihlédnutím k rozdílnému vymezení pojmů v jednotlivých členských státech.“

2. Uplatňování ustanovení Smlouvy

V rámci této zprávy uplatňuje ECB ustanovení Smlouvy následovně:

Zaprvé, pokud jde o „průměrnou míru inflace měřenou v průběhu jednoho roku před provedeným šetřením", vypočítala se míra inflace na základě změny dvanáctiměsíčního průměru HICP v referenčním období od dubna 2019 do března 2020 oproti předchozímu dvanáctiměsíčnímu průměru.

Zadruhé, vymezení „nejvýše tří členských států, které v oblasti cenové stability dosáhly nejlepších výsledků“, jež se používá ke stanovení referenční hodnoty, bylo aplikováno za použití neváženého aritmetického průměru měr inflace následujících tří členských států: Portugalska (0,2 %), Kypr (0,4 %) a Itálie (0,4 %). Po přičtení 1,5 procentního bodu k tomuto průměru je výsledkem referenční hodnota 1,8 %. Je třeba zdůraznit, že podle Smlouvy je dosažená míra inflace posuzována v relativním vyjádření, tj. ve srovnání s ostatními členskými státy. Kritérium cenové stability tedy zohledňuje, že společné šoky (pramenící např. ze změn světových cen komodit) mohou dočasně odchýlit inflaci od cílů centrálních bank.

V posledních pěti zprávách byl uplatněn přístup zohledňující „mimořádných hodnot“, aby mohla být vhodně řešena případná významná zkreslení vývoje inflace v jednotlivých zemích. Vývoj v členském státě je považován za „mimořádnou hodnotu“ při splnění dvou podmínek: zaprvé je průměrná dvanáctiměsíční míra inflace výrazně nižší než srovnatelné míry inflace v ostatních členských státech a zadruhé je cenový vývoj v dané zemi významně ovlivněn mimořádnými faktory. V této zprávě nebyl vývoj v žádném členském státě s nejnižší mírou inflace označen za mimořádnou hodnotu.

Inflace se měří pomocí HICP, který byl zaveden pro účely hodnocení konvergence v oblasti cenové stability na srovnatelném základě (viz oddíl 2 kapitoly 6).

Průměrná inflace měřená HICP během dvanáctiměsíčního referenčního období od dubna 2019 do března 2020 je posuzována s ohledem na hospodářské výsledky sledovaných členských států v oblasti cenové stability za posledních deset let. To umožňuje podrobnější zkoumání udržitelnosti cenového vývoje v jednotlivých zemích. V této souvislosti je pozornost věnována nastavení měnové politiky, a zejména otázce, zda se měnové orgány soustředily v první řadě na dosažení a udržení cenové stability, a zároveň se posuzuje, nakolik k dosažení tohoto cíle přispěly další oblasti hospodářské politiky. Zvažovány jsou také vlivy makroekonomického prostředí na dosažení cenové stability. Cenový vývoj se posuzuje s ohledem na podmínky poptávky a nabídky. Přitom se mimo jiné zkoumají faktory jako jednotkové mzdové náklady a dovozní ceny. Je také zohledněn vývoj ostatních relevantních cenových indexů. Pro posouzení předpokladů o budoucím vývoji je uveden pohled na vývoj inflace v následujících letech včetně prognóz významných mezinárodních organizací a účastníků trhu. Zkoumají se také institucionální a strukturální faktory, které jsou relevantní pro udržení prostředí napomáhajícího cenové stabilitě po zavedení eura.

Pokud jde o fiskální vývoj, příslušná právní ustanovení i jejich uplatňování ze strany ECB spolu s procedurálními aspekty popisuje rámeček 2.

Rámeček 2 Fiskální vývoj

1. Smlouva a další právní ustanovení

Čl. 140 odst. 1 druhá odrážka Smlouvy vyžaduje, aby konvergenční zpráva posoudila, zda bylo dosaženo vysokého stupně udržitelné konvergence, na základě toho, jak jednotlivé členské státy splnily následující kritérium:

„dlouhodobě udržitelný stav veřejných financí patrný ze stavů veřejných rozpočtů nevykazujících nadměrný schodek ve smyslu čl. 126 odst. 6“.

Článek 2 Protokolu (č. 13) o kritériích konvergence stanoví, že:

„kritérium stavu veřejných financí, jak je uvedeno v čl. 140 odst. 1 druhé odrážce uvedené smlouvy,znamená, že v době šetření se na členský stát nevztahuje rozhodnutí Rady podle čl. 126 odst. 6 uvedené smlouvy o existenci nadměrného schodku“.

Článek 126 stanovuje postup při nadměrném schodku. Podle článku 126 odst. 2 a 3 Smlouvy vypracuje Evropská komise zprávu, pokud členský stát EU nesplňuje požadavky dodržování rozpočtové kázně, a to zejména pokud:

  • poměr plánovaného nebo skutečného schodku veřejných financí k hrubému domácímu produktu překročí referenční hodnotu (stanovenou v Protokolu o postupu při nadměrném schodku jako 3 % HDP), ledaže by:
    • buď poměr podstatně a nepřetržitě klesal a dosáhl úrovně, která se blíží referenční hodnotě,
    • nebo by překročení referenční hodnoty bylo pouze výjimečné a dočasné a zároveň poměr zůstal blízko k referenční hodnotě.
  • poměr veřejného dluhu k hrubému domácímu produktu překročí referenční hodnotu (stanovenou v Protokolu o postupu při nadměrném schodku jako 60 % HDP), ledaže se poměr dostatečně snižuje a blíží se uspokojivým tempem k doporučované hodnotě.

Zpráva, kterou zpracovává Komise, musí navíc přihlédnout k tomu, zda schodek veřejných financí překračuje veřejné investiční výdaje, jakož i ke všem dalším rozhodujícím faktorům včetně střednědobé hospodářské a rozpočtové pozice členského státu. Komise může také vypracovat zprávu, je-li i přes plnění kritérií toho názoru, že v některém členském státě existuje riziko nadměrného schodku. Ke zprávě Komise vydá stanovisko Hospodářský a finanční výbor. Nakonec Rada EU podle čl. 126 odst. 6 na doporučení Komise a po zvážení připomínek, které dotyčný členský stát případně předloží, kvalifikovanou většinou a bez účasti dotyčného členského státu po celkovém zhodnocení rozhodne, zda v dotyčném členském státě existuje nadměrný schodek.

Ustanovení Smlouvy v článku 126 jsou dále upřesněna nařízením (ES) č. 1467/97[6] ve znění nařízení (EU) č. 1177/2011[7], které mimo jiné:

  • potvrzuje rovnocenné postavení kritéria dluhu a kritéria schodku tím, že kritérium dluhu uvádí do praxe, ale umožňuje tříleté přechodné období pro členské státy, které opouštějí postup při nadměrném schodku zahájený před rokem 2011. Čl. 2 odst. 1a nařízení stanoví, že pokud poměr veřejného dluhu k HDP překročí referenční hodnotu, je třeba jej považovat za dostatečně se snižující a uspokojivým tempem se blížící k referenční hodnotě, jestliže se rozdíl vzhledem k referenční hodnotě snižoval za předchozí tři roky průměrným tempem jedné dvacetiny za rok, což je doporučená hodnota, přičemž se vychází ze změn za poslední tři roky, za něž jsou údaje k dispozici. Požadavek týkající se kritéria dluhu se rovněž považuje za splněný, pokud rozpočtové předpovědi Komise naznačují, že k požadovanému snížení rozdílu dojde během určeného tříletého období. Při uplatňování doporučené hodnoty pro úpravu dluhového poměru by se mělo zohlednit působení hospodářského cyklu na tempo snižování dluhového poměru.
  • uvádí relevantní faktory, které Komise vezme v úvahu při vypracování zprávy podle čl. 126 odst. 3 Smlouvy. Především však specifikuje řadu faktorů považovaných za relevantní pro posouzení vývoje střednědobých hospodářských, rozpočtových a dluhových pozic (viz čl. 2 odst. 3 nařízení a níže uvedené podrobnosti o navazující analýze ECB).

Mezivládní Smlouva o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii, která vychází z ustanovení rozšířeného Paktu o stabilitě a růstu, vstoupila v platnost 1. ledna 2013.[8] Hlava III této smlouvy (rozpočtový pakt) stanoví mimo jiné závazné fiskální pravidlo, jehož cílem je zajistit vyrovnané nebo přebytkové veřejné rozpočty. Toto pravidlo se považuje za dodržené, pokud roční strukturální saldo veřejných financí odpovídá střednědobému cíli pro danou zemi a strukturální schodek nepřekračuje 0,5 % HDP. Je-li poměr veřejného dluhu k HDP výrazně nižší než 60 % a jsou-li rizika z hlediska dlouhodobé udržitelnosti veřejných financí nízká, může být střednědobý cíl stanoven na úrovni strukturálního schodku ve výši maximálně 1,0 % HDP. Uvedená smlouva rovněž obsahuje pravidlo pro snižování dluhu uvedené v nařízení Rady (EU) č. 1177/2011, kterým se mění nařízení Rady (ES) č. 1467/97. Signatářské členské státy jsou povinny zavést do svých ústav – či obdobných zákonů vyšší úrovně než každoroční zákon o rozpočtu – stanovená fiskální pravidla doplněná o automatický korekční mechanismus pro případ odchylky od fiskálního cíle.

2. Uplatňování ustanovení Smlouvy

Pro zhodnocení stavu konvergence vydává ECB své stanovisko k fiskálnímu vývoji. Pokud jde o udržitelnost konvergence, ECB hodnotí klíčové ukazatele fiskálního vývoje v letech 2010 až 2019 a výhled a problémy veřejných financí a zaměřuje se na vztah mezi schodkem a vývojem dluhu. Co se týče dopadu pandemie COVID-19 na hospodaření sektoru vládních institucí, ECB odkazuje na obecnou únikovou doložku Paktu stability a růstu, která byla aktivována 20. března 2020. Především v souvislosti s preventivní částí Paktu čl. 5 odst. 1 a čl. 9 odst. 1 nařízení (ES) č. 1466/97[9] uvádějí, že „v obdobích závažného hospodářského útlumu v eurozóně nebo v Unii jako celku může být členským státům povoleno dočasně se odklonit od cesty k postupnému dosažení střednědobého cíle ..., a to pod podmínkou, že tím nedojde k ohrožení udržitelnosti veřejných financí ve střednědobém horizontu“. V souvislosti s nápravnou částí Paktu čl. 3 odst. 5 a čl. 5 odst. 2 nařízení (ES) č. 1467/97 uvádějí, že „v případě prudkého hospodářského propadu v eurozóně nebo v EU jako celku může Rada na doporučení Komise rovněž rozhodnout, že přijme revidované doporučení podle čl. 126 odst. 7 Smlouvy o fungování EU, a to za předpokladu, že tím neohrozí udržitelnost veřejných financí ve střednědobém horizontu“. ECB také analyzuje účinnost rozpočtových rámců členských států s odkazem na čl. 2 odst. 3 písm. b) nařízení (ES) č. 1467/97 a směrnici 2011/85/EU.[10] V souvislosti s článkem 126 nemá ECB na rozdíl od Komise žádnou formální úlohu v postupu při nadměrném schodku. Ve zprávě ECB se pouze uvádí, zda daná země právě podléhá postupu při nadměrném schodku.

Pokud jde o ustanovení Smlouvy vyžadující posouzení, zda se v případě veřejného dluhu převyšujícího 60 % HDP tento poměr „dostatečně snižuje a blíží se uspokojivým tempem k referenční hodnotě", zkoumá ECB trendy dřívějšího a budoucího vývoje poměru dluhu k HDP. V případě členských států, v nichž poměr dluhu k HDP překračuje referenční hodnotu, ECB uvádí nejnovější hodnocení Evropské komise, pokud jde o dodržování doporučeného tempa snižování dluhu stanoveného v čl. 2 odst. 1a nařízení (ES) č. 1467/97.

Hodnocení fiskálního vývoje vychází z údajů získaných z národních účtů sestavených v souladu s Evropským systémem účtů 2010 (ESA 2010) (viz kapitola 6). Většina údajů uvedených v této zprávě byla poskytnuta Komisí v dubnu 2016 a zahrnuje vládní finanční pozice za období 2010 až 2019 a dále prognózy Komise pro rok 2020–2021.

Pokud jde o udržitelnost veřejných financí, je výsledek v referenčním roce 2019 posuzován podle hospodářských výsledků jednotlivých sledovaných členských států za posledních deset let. Nejprve se zjišťuje vývoj poměru schodku k HDP. Je třeba mít na zřeteli, že změna tohoto poměru za určitý rok je v případě každé země zpravidla ovlivňována nejrůznějšími faktory. Tyto faktory lze často rozdělit na „cyklické vlivy", které odráží reakci schodků na změny v hospodářském cyklu, a na „necyklické vlivy", které se často považují za odraz strukturálních nebo trvalých změn ve fiskální politice. Nelze však říci, že tyto necyklické vlivy, jak jsou kvantifikovány v této zprávě, zcela odrážejí strukturální změny fiskálních pozic, neboť obsahují krátkodobé dopady na saldo rozpočtu vyplývající z vlivu opatření hospodářské politiky i zvláštních faktorů. Hodnocení toho, jak se strukturální rozpočtové pozice změnily během pandemie COVID-19, je zvláště obtížné vzhledem k nejistotě ohledně úrovně a dynamiky růstu potenciálního produktu.

Dále se analyzuje vývoj poměru veřejného dluhu k HDP v tomto období včetně faktorů, které jej ovlivňují. Těmi jsou rozdíl mezi růstem nominálního HDP a úrokovými sazbami, primární saldo a úprava vztahu mezi schodkem a dluhem. Z tohoto pohledu lze získat další informace o tom, do jaké míry vývoj dluhu ovlivnilo makroekonomické prostředí, zejména kombinace růstu a úrokových sazeb. Více informací je možné získat také o podílu strukturálního salda a cyklického vývoje, který se odráží v primárním saldu, a o roli zvláštních faktorů v úpravě vztahu mezi schodkem a dluhem. Je zvažována také struktura veřejného dluhu, přičemž hlavní důraz se klade na podíly krátkodobého dluhu a dluhu v cizí měně a na jejich vývoj. Porovnáním těchto podílů se současnou mírou dluhu se zdůrazní citlivost fiskálního salda na změny směnných kurzů a úrokových sazeb.

Při hodnocení předpokladů o budoucím vývoji se vychází z národních plánů rozpočtu a aktuálních prognóz Evropské komise pro rok 2020–2021 a přihlíží se ke střednědobé fiskální strategii, která je zachycena v konvergenčním programu. Toto hodnocení zahrnuje posouzení předpokladů dosažení střednědobého rozpočtového cíle země, jak jej stanoví Pakt o stabilitě a růstu, jakož i výhled poměru dluhu k HDP na základě současné fiskální politiky. V souvislosti s pandemií COVID-19 byla aktivována obecná úniková doložka, která umožňuje odchýlení od střednědobého rozpočtového cíle, jak je popsáno v rámečku 2. Důraz se také klade na dlouhodobá rizika týkající se udržitelnosti rozpočtových pozic a obecné směry konsolidace, zejména co se týče problematiky nefondových veřejných penzijních systémů v souvislosti s demografickými změnami a podmíněných závazků vládních institucí. Potenciální implikace pandemie COVID-19 pro střednědobou až dlouhodobou udržitelnost rozpočtových pozic kromě jejího vlivu na nejnovější prognózy nejsou uvedeny z důvodu vysoké míry nejistoty. Dále v souladu se zavedenou praxí zahrnuje výše popsaná analýza také většinu příslušných faktorů stanovených v čl. 2 odst. 3 nařízení (ES) č. 1467/97, jak je uvedeno v rámečku 2.

Pokud jde o vývoj směnného kurzu, příslušná právní ustanovení i jejich uplatňování ze strany ECB popisuje rámeček 3.

Rámeček 3 Vývoj směnného kurzu

1. Ustanovení Smlouvy

Čl. 140 odst. 1 třetí odrážka Smlouvy vyžaduje, aby konvergenční zpráva posoudila, zda bylo dosaženo vysokého stupně udržitelné konvergence, na základě toho, jak jednotlivé členské státy splnily následující kritérium:

„dodržování normálního fluktuačního rozpětí stanoveného mechanismem směnných kurzů Evropského měnového systému po dobu alespoň dvou let, aniž by došlo k devalvaci vůči euru“.

Článek 3 Protokolu (č. 13) o kritériích konvergence stanoví, že:

„Kritérium účasti v mechanismu směnných kurzů Evropského měnového systému, jak je uvedeno v čl. 140 odst. 1 třetí odrážce uvedené smlouvy, znamená, že členský stát alespoň po dobu posledních dvou let před šetřením dodržoval fluktuační rozpětí stanovené mechanismem směnných kurzů Evropského měnového systému, aniž by byl směnný kurz vystaven silným tlakům. Zejména pak nesměl členský stát v tomto období z vlastního podnětu devalvovat dvoustranný střední kurz své měny vůči euru.“

2. Uplatňování ustanovení Smlouvy

Pokud jde o stabilitu směnného kurzu, ECB zjišťuje, zda byl daný stát členem mechanismu směnných kurzů ERM II (který od ledna 1999 nahradil mechanismus ERM) po dobu alespoň dvou let před hodnocením konvergence, aniž by byl během této doby směnný kurz vystaven silným tlakům, zejména aniž by došlo k devalvaci vůči euru. V případě kratší účasti v mechanismu směnných kurzů se popisuje vývoj směnného kurzu během dvouletého referenčního období.

Hodnocení stability směnného kurzu vůči euru se zaměřuje na to, zda se směnný kurz pohyboval blízko centrální parity v ERM II, zároveň však bere v úvahu faktory, které mohly vést k jeho apreciaci. To odpovídá přístupu používanému v minulosti. V tomto ohledu není šíře fluktuačního pásma v rámci ERM II jednoznačným ukazatelem pro hodnocení kritéria stability kurzu.

Navíc se k posouzení, zda kurz nebyl vystaven „silným tlakům“, obecně používá: (i) posouzení stupně odchylky směnných kurzů od středního kurzu v ERM II vůči euru, (ii) ukazatelů, jako jsou kurzová volatilita vůči euru a její trend a také diferenciály krátkodobých úrokových sazeb vůči eurozóně a jejich vývoj, (iii) posuzování úlohy, jakou hrály devizové intervence, a (iv) zohlednění úlohy programů mezinárodní finanční pomoci při stabilizaci měny.

V této zprávě se vychází z referenčního období od 1. dubna 2018 do 31. března 2020. Všechny dvoustranné směnné kurzy jsou oficiální referenční kurzy ECB (viz kapitola 6).

Vedle účasti v ERM II a vývoje nominálních směnných kurzů vůči euru během referenčního období se také v krátkosti posuzují ukazatele svědčící o udržitelnosti stávající úrovně kurzu. Udržitelnost se posuzuje podle vývoje reálných efektivních kurzů a také běžného, kapitálového a finančního účtu platební bilance. Hodnotí se také vývoj hrubého zahraničního dluhu a čisté investiční pozice země vůči zahraničí za delší období. V části věnované vývoji směnných kurzů je dále posuzována míra integrace země s eurozónou, a to jak integrace zahraničního obchodu (vývoz a dovoz), tak finanční integrace. Část věnovaná vývoji směnného kurzu dále v relevantních případech uvádí, zda hodnocená země obdržela během dvouletého referenčního období od centrální banky pomoc v oblasti likvidity nebo podpory platební bilance, ať již na dvoustranném, nebo mnohostranném základě se zapojením MMF nebo EU. Je zde zahrnuta skutečně poskytnutá i preventivní pomoc včetně přístupu k preventivnímu financování např. v podobě flexibilní úvěrové linky MMF.

Pokud jde o vývoj dlouhodobých úrokových sazeb, jsou příslušná právní ustanovení i jejich uplatňování ze strany ECB popsána v rámečku 4.

Rámeček 4 Vývoj dlouhodobých úrokových sazeb

1. Ustanovení Smlouvy

Čl. 140 odst. 1 čtvrtá odrážka Smlouvy vyžaduje, aby konvergenční zpráva posoudila, zda bylo dosaženo vysokého stupně udržitelné konvergence, na základě toho, jak jednotlivé členské státy splnily následující kritérium:

„stálost konvergence dosažené členským státem, na který se vztahuje výjimka, a jeho účasti v mechanismu směnných kurzů, která se odráží v úrovních dlouhodobých úrokových sazeb“.

Článek 4 Protokolu (č. 13) o kritériích konvergence stanoví, že:

„Kritérium konvergence úrokových sazeb, jak je uvedeno v čl. 140 odst. 1 čtvrté odrážce uvedené smlouvy, znamená, že v průběhu jednoho roku před šetřením průměrná dlouhodobá nominální úroková sazba členského státu nepřekračovala o více než dva procentní body úrokovou sazbu nejvýše tří členských států, které dosáhly v oblasti cenové stability nejlepších výsledků. Úrokové sazby se zjišťují na základě dlouhodobých státních dluhopisů nebo srovnatelných cenných papírů, s přihlédnutím k rozdílnému vymezení pojmů v jednotlivých členských státech“.

2. Uplatňování ustanovení Smlouvy

V rámci této zprávy uplatňuje ECB ustanovení Smlouvy následovně:

Zaprvé, pokud jde o „průměrnou dlouhodobou nominální sazbu“ sledovanou „v průběhu jednoho roku před šetřením“, byla dlouhodobá úroková sazba vypočtena jako aritmetický průměr za posledních dvanáct měsíců, za které byly k dispozici údaje o HICP. Referenční období používané v této zprávě je od dubna 2019 do března 2020, v souladu s referenčním obdobím kritéria cenové stability.

Zadruhé, vymezení „nejvýše tří členských států, které dosáhly v oblasti cenové stability nejlepších výsledků“, jež se používá k definici referenční hodnoty, bylo uplatněno tak, že byl použit nevážený aritmetický průměr dlouhodobých úrokových sazeb ve stejných třech členských státech, které byly použity pro výpočet referenční hodnoty pro kritérium cenové stability (viz rámeček 1). Dlouhodobé úrokové sazby ve třech zemích s nejnižší mírou inflace, které byly použity pro výpočet referenční hodnoty pro kritérium cenové stability, byly během referenčního období používaného v této zprávě na úrovni 0,5 % (Portugalsko), 0,8 % (Kypr) a 1,6 % (Itálie). Průměrná úroková sazba byla tedy stanovena ve výši 0,9 %. Přičtením dvou procentních bodů byla následně získána referenční hodnota, která činí 2,9 %. Úrokové sazby byly měřeny za použití dostupných harmonizovaných dlouhodobých úrokových sazeb, tedy ukazatele, který byl vytvořen pro účely hodnocení konvergence (viz kapitola 6).

Jak již bylo zmíněno výše, Smlouva výslovně odkazuje na „stálost konvergence, kterou má odrážet úroveň dlouhodobých úrokových sazeb. Vývoj v referenčním období od dubna 2019 do března 2020 je proto porovnáván s vývojem dlouhodobých úrokových sazeb za posledních deset let (nebo za období, za které jsou údaje dostupné) a zkoumají se také hlavní faktory způsobující rozdíly oproti průměrným dlouhodobým úrokovým sazbám v eurozóně. Je možné, že průměrná dlouhodobá úroková sazba v eurozóně během referenčního období částečně odrážela vysoké rizikové prémie několika zemí eurozóny. Proto se pro srovnání používá také dlouhodobý výnos státních dluhopisů s ratingem AAA v eurozóně (tj. dlouhodobý výnos podle výnosové křivky zemí eurozóny s ratingem AAA). Pro účely této analýzy poskytuje zpráva také informace o velikosti a stupni rozvoje finančního trhu. Tyto informace vycházejí ze tří různých ukazatelů (nesplacených dluhových cenných papírů emitovaných podniky, kapitalizace akciového trhu a úvěrů MFI domácímu nefinančnímu soukromému sektoru), které se společně používají k měření velikosti finančních trhů.

V neposlední řadě čl. 140 odst. 1 Smlouvy vyžaduje, aby tato zpráva také přihlédla k několika dalším relevantním faktorům (viz rámeček 5). Dne 13. prosince 2011 vstoupil v platnost posílený rámec správy ekonomických záležitostí podle čl. 121 odst. 6 Smlouvy k zajištění užší koordinace hospodářských politik a trvalé konvergence hospodářské výkonnosti členských států EU. Rámeček 5 obsahuje krátké citace z jednotlivých právních ustanovení a způsob, jímž jsou výše uvedené další faktory zohledněny v hodnocení konvergence, které provádí ECB.

Rámeček 5 Další relevantní faktory

1. Smlouva a další právní ustanovení

Čl. 140 odst. 1 Smlouvy stanoví, že: „zprávy Komise a Evropské centrální banky také přihlédnou k výsledkům integrace trhů, situaci a vývoji běžného účtu platební bilance a posouzení vývoje nákladů na jednotku pracovní síly a jiných cenových indexů“.

V této souvislosti ECB bere v úvahu legislativní balíček správy ekonomických záležitostí EU, který vstoupil v platnost 13. prosince 2011. Na základě ustanovení Smlouvy podle čl. 121 odst. 6 Evropský parlament a Rada EU přijaly podrobná pravidla pro postup při mnohostranném dohledu uvedený v čl. 121 odst. 3 a čl. 121 odst. 4 Smlouvy. Tato pravidla byla přijata „k zajištění užší koordinace hospodářských politik a trvalé konvergence hospodářské výkonnosti členských států“ (čl. 121 odst. 3) vzhledem k tomu, že se bylo „třeba poučit ze zkušeností získaných v prvním desetiletí fungování hospodářské a měnové unie a zejména dosáhnout zdokonalené správy ekonomických záležitostí v Unii založené na větší odpovědnosti členských států“.[11] Tato legislativa zahrnuje zdokonalený rámec dohledu (tzv. postup při makroekonomické nerovnováze) zaměřený na prevenci nadměrné makroekonomické a makrofinanční nerovnováhy a pomoc divergujícím členským států EU s tvorbou plánů nápravných opatření dříve, než jejich divergence nabude trvalejšího rázu. Postup při makroekonomické nerovnováze, který má preventivní i nápravnou část, se použije na všechny členské státy EU kromě těch, na které se vztahuje program mezinárodní finanční pomoci a u nichž již probíhá pečlivá kontrola společně s plněním podmínek. Součástí postupu při makroekonomické nerovnováze je mechanismus varování pro včasné zjištění nerovnováhy, který vychází z transparentního srovnávacího přehledu ukazatelů pro všechny členské státy EU s prahovými hodnotami pro varování, v kombinaci s ekonomickým hodnocením. Toto hodnocení by mělo vzít v úvahu mimo jiné nominální a reálnou konvergenci v rámci eurozóny a mimo ni.[12] Při posuzování makroekonomické nerovnováhy by měl tento proces zohlednit její závažnost a případné negativní vedlejší účinky v hospodářské a finanční oblasti, které prohlubují zranitelnost hospodářství EU a ohrožují bezproblémové fungování Hospodářské a měnové unie.[13]

2. Uplatňování ustanovení Smlouvy

V souladu se zavedenou praxí jsou další faktory uvedené v čl. 140 odst. 1 Smlouvy posouzeny pro každou zemi v kapitole 5 pod hlavičkou jednotlivých kritérií popsaných v rámečcích 1 až 4. Pro úplnost se v kapitole 3 uvádějí ukazatele srovnávacího přehledu (včetně srovnání s prahovými hodnotami pro varování) pro země posuzované v této zprávě, čímž jsou poskytnuty všechny dostupné informace týkající se zjišťování makroekonomické a makrofinanční nerovnováhy, která může bránit dosažení vysokého stupně udržitelné konvergence podle čl. 140 odst. 1 Smlouvy. Zejména členské státy EU, na které se vztahuje výjimka a rovněž postup při nadměrné nerovnováze, mohou být sotva považovány za země, které dosáhly vysokého stupně udržitelné konvergence, jak stanoví čl. 140 odst. 1 Smlouvy.

2.2 Slučitelnost vnitrostátních právních předpisů se Smlouvami

2.2.1 Úvod

Čl. 140 odst. 1 Smlouvy ukládá ECB (a Evropské komisi) povinnost nejméně jednou za dva roky, nebo na žádost členského státu, na který se vztahuje výjimka, podat Radě zprávu o pokroku dosaženém členskými státy, na které se vztahuje výjimka, při plnění jejich závazků týkajících se uskutečňování hospodářské a měnové unie. Tyto zprávy musí zahrnovat hodnocení slučitelnosti vnitrostátních právních předpisů každého členského státu, na který se vztahuje výjimka, včetně statutu příslušné národní centrální banky, s články 130 a 131 Smlouvy a s příslušnými články Statutu. Tato povinnost, která vyplývá ze Smlouvy a která se týká členských států, na které se vztahuje výjimka, se též označuje jako „právní konvergence".

Při hodnocení právní konvergence se ECB neomezuje na provedení formálního hodnocení znění vnitrostátních právních předpisů, ale může také posoudit, zda provádění příslušných ustanovení odpovídá duchu Smluv a Statutu. Pro ECB jsou zejména důležité případné známky tlaku na rozhodovací orgány národní centrální banky kteréhokoli členského státu, což by bylo v rozporu s duchem Smlouvy, pokud jde o nezávislost centrálních bank. Hladké a nepřetržité fungování rozhodovacích orgánů národních centrálních bank je z pohledu ECB též důležité. V této souvislosti jsou příslušné orgány členského státu především povinny přijmout nezbytná opatření, aby zajistily, že v případě uvolnění funkce člena rozhodovacího orgánu národní centrální banky dojde k včasnému jmenování nástupce.[14] Než ECB vydá kladné konečné hodnocení se závěrem, že vnitrostátní předpisy členského státu jsou slučitelné se Smlouvou a Statutem, bude pozorně sledovat celkový vývoj.

Členské státy, na které se vztahuje výjimka, a právní konvergence

Bulharsko, Česká republika, Chorvatsko, Maďarsko, Polsko, Rumunsko a Švédsko, jejichž vnitrostátní právní předpisy jsou v této zprávě hodnoceny, mají status členského státu, na který se vztahuje výjimka, tj. dosud nepřijaly euro. Švédsko obdrželo status členského státu, na který se vztahuje výjimka, na základě rozhodnutí Rady v květnu 1998.[15] Pokud jde o ostatní členské státy, články 4[16] a 5[17] aktů o podmínkách přistoupení stanoví, že každý z těchto členských států se účastní hospodářské a měnové unie ode dne přistoupení jako členský stát, na který se vztahuje výjimka ve smyslu článku 139 Smlouvy.

Tato zpráva se nezabývá Dánskem, tj. členským státem se zvláštním postavením, který dosud nepřijal euro. Protokol (č. 16) o některých ustanoveních týkajících se Dánska, který je připojen ke Smlouvám, stanoví, že vzhledem k oznámení podanému Radě dánskou vládou dne 3. listopadu 1993 se na Dánsko vztahuje výjimka a že postup pro zrušení výjimky bude zahájen jen na žádost Dánska. Na Dánsko se vztahuje článek 130 Smlouvy, a tak Danmarks Nationalbank musí splňovat požadavky na nezávislost centrální banky. Konvergenční zpráva EMI z roku 1998 dospěla k závěru, že tento požadavek byl splněn. Vzhledem ke zvláštnímu postavení Dánska neproběhlo v případě Dánska od roku 1998 žádné hodnocení konvergence. Do doby, než Dánsko oznámí Radě, že hodlá přijmout euro, není třeba zajišťovat právní integraci Danmarks Nationalbank do Eurosystému ani upravovat dánské právní předpisy.

Spojené království dne 29. března 2017 oznámilo Evropské radě svůj záměr vystoupit z EU podle článku 50 Smlouvy o Evropské unii. Dne 31. ledna 2020 vystoupilo Spojené království z EU na základě uspořádání stanoveného v Dohodě o vystoupení Spojeného království Velké Británie a Severního Irska z Evropské unie a Evropského společenství pro atomovou energii (dále jen „Dohoda o vystoupení“). V souladu s podmínkami uvedenými v Dohodě o vystoupení se během přechodného období, které započalo dnem vystoupení Spojeného království z EU a skončí 31. prosince 2020, na Spojené království nadále vztahuje a nadále v něm platí právo EU.[18] Podle Protokolu (č. 15) o některých ustanoveních týkajících se Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, jenž je připojen ke Smlouvám, však není Spojené království povinno přijmout euro, ledaže by Radě oznámilo, že tak hodlá učinit. Dne 30. října 1997 oznámilo Spojené království Radě, že nemá v úmyslu k 1. lednu 1999 přijmout euro, přičemž tento postoj Spojeného království se do dnešního dne nezměnil. Na základě tohoto oznámení se některá ustanovení Smlouvy (včetně článků 130 a 131) a Statutu na Spojené království nevztahují. V současné době tedy neexistuje žádný právní požadavek na zajištění slučitelnosti vnitrostátních právních předpisů (včetně statutu Bank of England) se Smlouvou a Statutem.

Cílem hodnocení právní konvergence je usnadnit Radě rozhodnutí o tom, které členské státy splňují své „závazky týkající se uskutečňování hospodářské a měnové unie“ (čl. 140 odst. 1 Smlouvy). V právní oblasti se tyto podmínky týkají zejména nezávislosti centrální banky a právní integrace národních centrálních bank do Eurosystému.

Struktura právního hodnocení

Právní hodnocení používá v zásadě stejný systém jako předchozí zprávy ECB a EMI o právní konvergenci.[19]

Slučitelnost vnitrostátních právních předpisů se posuzuje s ohledem na právní předpisy, které byly přijaty před 24. březnem 2020.

2.2.2 Rozsah přizpůsobení

Oblasti, které je třeba přizpůsobit

S cílem určit oblasti, ve kterých je třeba vnitrostátní právní předpisy přizpůsobit, se posuzují tyto okruhy otázek:

  • slučitelnost s ustanoveními o nezávislosti národních centrálních bank ve Smlouvě (článek 130) a Statutu (články 7 a 14.2),
  • slučitelnost s ustanoveními o zachování mlčenlivosti (článek 37 Statutu),
  • slučitelnost se zákazem měnového financování (článek 123 Smlouvy) a zákazem zvýhodněného přístupu (článek 124 Smlouvy),
  • slučitelnost s požadavkem na jednotný způsob psaní názvu eura, který vyplývá z práva EU, a
  • právní integrace národních centrálních bank do Eurosystému (zejména pokud jde o články 12.1 a 14.3 Statutu).

„Slučitelnost“ versus „harmonizace“

Článek 131 Smlouvy vyžaduje, aby vnitrostátní právní předpisy byly „slučitelné“ se Smlouvami a se Statutem; případný nesoulad proto musí být odstraněn. Nadřazenost Smluv a Statutu nad vnitrostátními právními předpisy ani povaha nesouladu nemají vliv na požadavek dodržovat tuto povinnost.

Požadavek, aby vnitrostátní právní předpisy byly „slučitelné“, neznamená, že Smlouva vyžaduje „harmonizaci“ statutů národních centrálních bank, ať už mezi sebou navzájem, nebo se Statutem. Odlišnosti na vnitrostátní úrovni mohou i nadále existovat za předpokladu, že nezasahují do pravomoci v měnových záležitostech neodvolatelně svěřené EU. Článek 14.4 Statutu umožňuje, aby národní centrální banky vykonávaly i jiné funkce než ty, které jsou uvedeny ve Statutu, pokud nejsou v rozporu s cíli a úkoly ESCB. Ustanovení statutu národní centrální banky, která výkon těchto dalších funkcí dovolují, jsou jasným příkladem okolností, za nichž mohou být rozdíly zachovány. Výraz „slučitelný“ spíše znamená, že vnitrostátní právní předpisy a statuty národních centrálních bank musí být upraveny tak, aby byl odstraněn nesoulad se Smlouvami a Statutem a aby byl zajištěn potřebný stupeň integrace národních centrálních bank do ESCB. Upravena by měla být zejména veškerá ustanovení, která porušují nezávislost národní centrální banky ve smyslu Smlouvy a která jsou v rozporu s úlohou národní centrální banky jako nedílné součásti ESCB. Není proto dostačující spoléhat se k dosažení slučitelnosti výhradně na nadřazenost práva EU nad vnitrostátními právními předpisy.

Povinnost podle článku 131 Smlouvy se týká pouze nesouladu s ustanoveními Smluv a Statutu. Vnitrostátní právní předpisy, které nejsou slučitelné se sekundárními právními předpisy EU, jež jsou relevantní pro oblasti posuzované v této konvergenční zprávě, by však s těmito sekundárními předpisy měly být uvedeny do souladu. Nadřazenost práva EU nemá na povinnost přizpůsobit vnitrostátní právní předpisy vliv. Tento obecný požadavek vyplývá nejen z článku 131 Smlouvy, ale také z judikatury Soudního dvora Evropské unie.[20]

Smlouvy a Statut nestanoví způsob, jakým mají být vnitrostátní právní předpisy přizpůsobeny. Lze tak učinit cestou odkazů na Smlouvy a Statut, začleněním jejich ustanovení s příslušným odkazem, odstraněním nesouladu nebo kombinací těchto metod.

Nástrojem k dosažení a udržení slučitelnosti vnitrostátních právních předpisů se Smlouvami a Statutem je dále povinnost orgánů EU a členských států konzultovat ECB k návrhům právních předpisů spadajících do oblasti její působnosti, obsažená v čl. 127 odst. 4 a čl. 282 odst. 5 Smlouvy a v článku 4 Statutu. Rozhodnutí Rady 98/415/ES ze dne 29. června 1998 o konzultacích vnitrostátních orgánů s Evropskou centrální bankou k návrhům právních předpisů[21] výslovně vyžaduje, aby členské státy přijaly nezbytná opatření ke splnění této povinnosti.

2.2.3 Nezávislost národních centrálních bank

Pokud jde o nezávislost centrálních bank, bylo třeba vnitrostátní právní předpisy členských států, které do EU vstoupily v roce 2004, 2007 nebo 2013, upravit tak, aby odpovídaly příslušným ustanovením Smlouvy a Statutu a byly účinné k 1. květnu 2004, resp. k 1. lednu 2007 a k 1. červenci 2013. [22] Švédsko bylo povinno provést nezbytné změny s účinností ke dni zřízení ESCB dne 1. června 1998.

Nezávislost centrální banky

V listopadu 1995 vypracoval EMI seznam znaků nezávislosti centrální banky (podrobně jsou popsány v konvergenční zprávě EMI z roku 1998), na jejichž základě se hodnotily tehdejší vnitrostátní právní předpisy členských států, zejména statuty národních centrálních bank. Koncepce nezávislosti centrální banky zahrnuje různé druhy nezávislosti, které musí být posuzovány odděleně: konkrétně jde o funkční, institucionální, osobní a finanční nezávislost. Během posledních let byly tyto aspekty nezávislosti centrální banky dále rozpracovány ve stanoviscích ECB. Hodnocení úrovně sbližování vnitrostátních právních předpisů členských států, na které se vztahuje výjimka, se Smlouvami a Statutem se na uvedených aspektech zakládá.

Funkční nezávislost

Nezávislost centrální banky není samoúčelná, je prostředkem k dosažení cíle, který by měl být jasně definován a který by měl být nadřazen jakýmkoli jiným cílům. Funkční nezávislost vyžaduje, aby prvořadý cíl každé národní centrální banky byl stanoven jasným a právně určitým způsobem a byl zcela v souladu s prvořadým cílem udržet cenovou stabilitu stanoveným Smlouvou. K tomu slouží nezbytné prostředky a nástroje, jimiž jsou národní centrální banky vybaveny v zájmu dosažení tohoto cíle, a to nezávisle na všech ostatních orgánech. Požadavek Smlouvy na nezávislost centrálních bank odráží všeobecně zastávaný názor, že prvořadý cíl udržovat cenovou stabilitu dokáže nejlépe zajistit zcela nezávislá instituce s přesně vymezeným mandátem. Nezávislost centrálních bank je plně slučitelná s odpovědností národních centrálních bank za svá rozhodnutí, což je důležitý aspekt pro zvýšení důvěry v jejich nezávislé postavení. Toto zahrnuje také transparentnost a dialog se třetími stranami.

Z hlediska časového horizontu ze Smlouvy jasně nevyplývá, odkdy musí národní centrální banky členských států, na které se vztahuje výjimka, plnit prvořadý cíl udržovat cenovou stabilitu stanovený v čl. 127 odst. 1 a čl. 282 odst. 2 Smlouvy a v článku 2 Statutu. V případě členských států, které do EU vstoupily po datu zavedení eura v EU, není jasné, zda má uvedený požadavek platit od data přistoupení, či od data přijetí eura v daném státě. Zatímco čl. 127 odst. 1 Smlouvy se členských států, na které se vztahuje výjimka, netýká (viz čl. 139 odst. 2 písm. c) Smlouvy), článek 2 Statutu se na tyto členské státy vztahuje (viz článek 42.1 Statutu). ECB zastává názor, že povinnost národních centrálních bank mít cenovou stabilitu jako prvořadý cíl je dána od 1. června 1998 v případě Švédska a od 1. května 2004, 1. ledna 2007 a 1. července 2013 v případě členských států, které vstoupily do EU k těmto datům. Vychází se při tom ze skutečnosti, že jedna z hlavních zásad EU, a sice cenová stabilita (článek 119 Smlouvy), platí rovněž pro členské státy, na které se vztahuje výjimka. Vychází se též z cíle Smlouvy, a sice že všechny členské státy mají usilovat o makroekonomickou konvergenci včetně cenové stability, k čemuž mají sloužit i pravidelné zprávy ECB a Evropské komise. Tento závěr je dále založen na samotné podstatě principu nezávislosti centrálních bank, který je opodstatněný pouze tehdy, má-li celkový cíl udržovat cenovou stabilitu přednost.

Hodnocení zemí v této zprávě je založeno na shora uvedených závěrech o tom, kdy národním centrálním bankám členských států, na které se vztahuje výjimka, vznikla povinnost mít cenovou stabilitu jako prvořadý cíl.

Institucionální nezávislost

Zásada institucionální nezávislosti je výslovně vyjádřena v článku 130 Smlouvy a v článku 7 Statutu. Tyto dva články zakazují národním centrálním bankám a členům jejich rozhodovacích orgánů vyžadovat nebo přijímat pokyny od orgánů či institucí EU, od vlád členských států či od jakéhokoli jiného subjektu. Kromě toho zakazují orgánům, institucím a jiným subjektům EU, jakož i vládám členských států, aby se snažily ovlivňovat ty členy rozhodovacích orgánů národních centrálních bank, jejichž rozhodnutí mohou mít dopad na plnění úkolů národních centrálních bank, jež souvisejí s ESCB. Pokud vnitrostátní právní předpisy reprodukují článek 130 Smlouvy a článek 7 Statutu, měly by odrážet oba zákazy a neměly by zužovat oblast působnosti těchto ustanovení.[23] Uznání takové nezávislosti centrálních bank nemá za následek zproštění povinnosti řídit se právními normami či ochranu před jakýmkoli druhem legislativy.[24]

Ať již je národní centrální banka státem vlastněným subjektem, zvláštním veřejnoprávním subjektem nebo jednoduše akciovou společností, existuje riziko, že její vlastník může z titulu svého vlastnictví uplatňovat vliv na rozhodování o úkolech souvisejících s ESCB.[25] Takový vliv, ať už by byl vykonáván prostřednictvím akcionářských práv, nebo jinak, může mít dopad na nezávislost národní centrální banky, a měl by proto být zákonem omezen.

Právní rámec centrálního bankovnictví musí poskytovat stabilní a dlouhodobý základ pro fungování centrální banky. Právní rámec, který umožňuje časté změny institucionálního uspořádání národní centrální banky, a ovlivňuje tak její organizační stabilitu a stabilitu jejího řízení, by mohl mít nepříznivý vliv na institucionální nezávislost této národní centrální banky.[26]

Zákaz udílení pokynů

Práva třetích osob udílet pokyny národním centrálním bankám, jejich rozhodovacím orgánům či jejich členům jsou neslučitelná se Smlouvou a Statutem, pokud jde o úkoly, které souvisejí s ESCB.

Jakákoli účast národní centrální banky na uplatňování opatření k posílení finanční stability musí být v souladu se Smlouvou, tj. národní centrální banky musí své funkce vykonávat způsobem, který je plně slučitelný s jejich funkční, institucionální a finanční nezávislostí, tak aby bylo zabezpečeno řádné provádění jejich úkolů podle Smlouvy a Statutu.[27] Pokud vnitrostátní právní předpisy ukládají národní centrální bance funkce, které jdou nad rámec funkcí poradních, a vyžadují-li, aby převzala další úkoly, je třeba zajistit, aby tyto úkoly neovlivnily schopnost dané národní centrální banky vykonávat úkoly, které souvisejí s ESCB, a to z provozního a finančního hlediska.[28] Navíc v případě účasti zástupců národních centrálních bank v kolektivních rozhodovacích orgánech dohledu nebo v jiných orgánech je třeba věnovat náležitou pozornost tomu, aby byly dány záruky, které zajišťují osobní nezávislost těchto členů rozhodovacích orgánů národních centrálních bank.[29]

Zákaz schvalování či rušení rozhodnutí a pozastavování či odkládání jejich účinnosti

Práva třetích osob schvalovat či rušit rozhodnutí národních centrálních bank nebo pozastavovat či odkládat jejich účinnost jsou neslučitelná se Smlouvou a Statutem, pokud jde o úkoly související s ESCB.[30]

Zákaz přezkoumávat právní důvody rozhodnutí

Právo jiných subjektů než nezávislých soudů přezkoumávat právní důvody rozhodnutí, jež se týkají plnění úkolů souvisejících s ESCB, je neslučitelné se Smlouvou a Statutem, protože plnění těchto úkolů nesmí být přehodnocováno na politické úrovni. Právo guvernéra národní centrální banky z právních důvodů pozastavit vykonatelnost rozhodnutí, které bylo přijato ESCB či rozhodovacím orgánem národní centrální banky, a poté je předložit politickému orgánu ke konečnému rozhodnutí by se rovnalo vyžadování pokynů od třetích osob.

Zákaz účasti v rozhodovacích orgánech národních centrálních bank s právem hlasovat

Se Smlouvou a Statutem je neslučitelné, aby se zástupci třetích stran účastnili v rozhodovacím orgánu národní centrální banky a měli při tom právo hlasovat o záležitostech, které se týkají úkolů, jež národní centrální banka vykonává v souvislosti s ESCB, a to i v případě, že tento hlas není rozhodující. Taková účast, a to i bez práva hlasovat, je neslučitelná se Smlouvou a Statutem, pokud zasahuje do plnění úkolů rozhodovacích orgánů souvisejících s ESCB nebo pokud ohrožuje dodržování režimu zachovávání mlčenlivosti platného v ESCB.[31]

Zákaz předběžných konzultací k rozhodnutím národní centrální banky

Výslovná zákonná povinnost národní centrální banky předem konzultovat třetí osoby k rozhodnutí národní centrální banky poskytuje třetím osobám formální mechanismus k ovlivňování konečného rozhodnutí, a je tedy neslučitelná se Smlouvou a Statutem.

Dialog mezi národní centrální bankou a třetími osobami, a to i když se zakládá na zákonné povinnosti poskytovat informace a vyměňovat si stanoviska, je však se zásadou nezávislosti centrální banky slučitelný za předpokladu, že:

  • nevede k porušování nezávislosti členů rozhodovacích orgánů národní centrální banky,
  • je plně respektováno zvláštní postavení guvernérů jako členů rozhodovacích orgánů ECB a
  • je splněna povinnost mlčenlivosti vyplývající ze Statutu.[32]

Schválení jednání členů rozhodovacích orgánů národní centrální banky třetími osobami

Ustanovení právních předpisů týkající se schvalování jednání členů rozhodovacích orgánů národní centrální banky (např. v souvislosti s účetnictvím) třetími osobami (např. vládou) by měla dostatečně zaručovat, aby tato pravomoc neovlivňovala schopnost jednotlivých členů národní centrální banky nezávisle přijímat rozhodnutí ve vztahu k úkolům souvisejícím s ESCB (či provádět rozhodnutí přijatá na úrovni ESCB). Doporučuje se, aby do statutů národních centrálních bank bylo za tímto účelem zapracováno výslovné ustanovení.

Osobní nezávislost

Nezávislost centrální banky je dále zabezpečena ustanovením Statutu o záruce trvání funkčního období členů rozhodovacích orgánů národní centrální banky. Guvernéři národních centrálních bank jsou členy Generální rady ECB a po přijetí eura v jejich členských státech se stanou členy Rady guvernérů. Článek 14.2 Statutu stanoví, že statuty národních centrálních bank musí zejména stanovit, že funkční období guvernérů trvá nejméně pět let. Toto ustanovení guvernéra současně chrání před svévolným odvoláním z funkce tím, že stanoví, že guvernér může být z funkce odvolán pouze tehdy, přestane-li splňovat podmínky požadované k výkonu této funkce nebo se dopustí vážného pochybení. V takových případech umožňuje článek 14.2 Statutu podat žalobu k Soudnímu dvoru Evropské unie, který má pravomoc zrušit vnitrostátní rozhodnutí odvolat guvernéra z funkce.[33] Pozastavení výkonu funkce guvernéra může fakticky znamenat odvolání z funkce pro účely článku 14.2 Statutu.[34] Statuty národních centrálních bank musí toto ustanovení splňovat níže uvedeným způsobem.

Článek 130 Smlouvy zakazuje vládám členských států a všem subjektům, aby ovlivňovaly členy rozhodovacích orgánů národních centrálních bank při plnění jejich úkolů. Členské státy se zejména nesmějí snažit členy rozhodovacích orgánů národních centrálních bank ovlivňovat prostřednictvím změn vnitrostátních právních předpisů, jež se dotýkají jejich odměňování; takové změny by měly být zásadně účinné až ve vztahu k budoucímu jmenování.[35]

Minimální funkční období guvernéra

V souladu s článkem 14.2 Statutu musí statuty národních centrálních bank stanovit, že funkční období guvernéra trvá nejméně pět let. To nevylučuje delší funkční období, přičemž statut, který stanoví funkční období na dobu neurčitou, není třeba upravovat, jsou-li důvody pro odvolání guvernéra z funkce v souladu s důvody uvedenými v článku 14.2 Statutu. Kratší období nelze ospravedlnit, a to ani tehdy, pokud by bylo uplatněno pouze během přechodného období.[36] V případě vnitrostátních právních předpisů, které stanoví věk pro povinný odchod do důchodu, je třeba zajistit, aby dosažením tohoto věku nedošlo k přerušení minimálního funkčního období zakotveného v článku 14.2 Statutu, jež má před požadavkem na povinný odchod do důchodu, vztahuje-li se na guvernéra, přednost.[37] Dochází-li k novelizaci statutu národní centrální banky, měla by příslušná novela zaručit trvání funkčního období guvernéra a ostatních členů rozhodovacích orgánů, kteří se podílejí na plnění úkolů souvisejících s ESCB.[38]

Důvody pro odvolání guvernéra z funkce

Statuty národních centrálních bank musí zajistit, aby guvernér nemohl být odvolán z jiných důvodů, než které jsou uvedeny v článku 14.2 Statutu. Požadavek stanovený v tomto článku má zabránit tomu, aby instituce zúčastněné na jmenování guvernéra, zejména vláda nebo parlament, mohly guvernéra odvolat na základě vlastního rozhodnutí. Statuty národních centrálních bank by buď měly odkazovat na článek 14.2 Statutu, nebo by měly obsahovat ustanovení tohoto článku s příslušným odkazem, nebo by z nich měl být odstraněn jakýkoli nesoulad s důvody pro odvolání z funkce uvedenými v článku 14.2, anebo by neměly důvody pro odvolání z funkce upravovat vůbec (neboť článek 14.2 je přímo použitelný).[39] Guvernéra nelze poté, co byl zvolen nebo jmenován, odvolat z funkce jinak než za podmínek uvedených v článku 14.2 Statutu, a to i v případě, kdy se ještě neujal své funkce. Jelikož jsou podmínky, za kterých může být guvernér odvolán z funkce, autonomními pojmy práva Unie, jejich uplatnění a výklad se neopírá o vnitrostátní kontext.[40] Je tedy na Soudním dvoru Evropské unie, aby v rámci pravomocí jemu svěřenými podle druhého pododstavce článku 14.2 Statutu prověřil, že rozhodnutí odvolat guvernéra národní centrální banky z funkce je odůvodněné dostatečnými důkazy o jeho vážném pochybení, které by mohlo takový krok ospravedlnit.[41]

Záruka trvání funkčního období a důvody pro odvolání členů rozhodovacích orgánů národních centrálních bank vyjma guvernéra, kteří se podílejí na plnění úkolů souvisejících s ESCB

Uplatňování stejných pravidel, která zaručují trvání funkčního období, a důvodů pro odvolání guvernéra z funkce i na ostatní členy rozhodovacích orgánů národních centrálních bank, kteří se podílejí na plnění úkolů souvisejících s ESCB, zajistí také osobní nezávislost těchto osob.[42] Ustanovení článku 14.2 Statutu neomezují záruku trvání funkčního období pouze na guvernéra a článek 130 Smlouvy a článek 7 Statutu odkazují na „členy rozhodovacích orgánů“ národních centrálních bank, a nikoli výslovně na guvernéra. To platí zejména v případě, kdy je guvernér v kolektivu členů se stejnými hlasovacími právy prvním mezi rovnými, nebo v případě, že se tito ostatní členové podílejí na plnění úkolů souvisejících s ESCB.

Právo na soudní přezkum

V zájmu omezení politicky motivovaného rozhodování při hodnocení důvodů pro odvolání z funkce musí mít členové rozhodovacích orgánů národních centrálních bank právo předložit jakékoliv rozhodnutí o jejich odvolání nezávislému soudu.

Článek 14.2 Statutu stanoví, že guvernér národní centrální banky, který byl odvolán ze své funkce, může podat žalobu proti tomuto rozhodnutí k Soudnímu dvoru Evropské unie. Vnitrostátní právní předpisy by buď měly odkazovat na Statut, nebo by právo na podání žaloby proti takovému rozhodnutí k Soudnímu dvoru Evropské unie neměly zmiňovat (neboť článek 14.2 Statutu je přímo použitelný).

Vnitrostátní právní předpisy by měly též stanovit právo na přezkum rozhodnutí o odvolání ostatních členů rozhodovacích orgánů národních centrálních bank, kteří se podílejí na plnění úkolů souvisejících s ESCB, národními soudy. Toto právo může buď vyplývat z obecných právních předpisů, nebo může být upraveno ve zvláštním ustanovení. I když toto právo může existovat podle obecných právních předpisů, z důvodu právní jistoty by bylo vhodné toto právo na přezkum výslovně stanovit.

Ochrana proti střetům zájmů

Osobní nezávislost také vyžaduje, aby se zajistilo, že nedojde ke střetu zájmů mezi povinnostmi, které členové rozhodovacích orgánů národních centrálních bank podílející se na výkonu úkolů souvisejících s ESCB mají vůči příslušné národní centrální bance (a povinnostmi guvernérů vůči ECB), a dalšími funkcemi, jež tito členové rozhodovacích orgánů vykonávají a jež by mohly ohrozit jejich osobní nezávislost.[43] Členství v rozhodovacím orgánu, jenž se podílí na plnění úkolů souvisejících s ESCB, je v zásadě neslučitelné s výkonem jiných funkcí, které by mohly vést ke střetu zájmů. Členové rozhodovacích orgánů zejména nesmí zastávat funkci ani mít zájem, který by mohl ovlivnit jejich činnost, ať už prostřednictvím funkce ve výkonné či zákonodárné složce státu, nebo v regionální či místní samosprávě, nebo svou účastí v obchodní organizaci. Zvláštní pozornost by se měla věnovat tomu, aby se zabránilo případnému střetu zájmů v případě členů rozhodovacích orgánů, kteří nevykonávají výkonné funkce.

Finanční nezávislost

Celková nezávislost národní centrální banky by byla ohrožena, pokud by nemohla autonomně používat dostatečné finanční zdroje tak, aby mohla plnit svůj mandát, tj. plnit úkoly související s ESCB, jak jí to ukládá Smlouva a Statut.

Členské státy nesmějí své národní centrální banky přivést do situace, kdy by k plnění úkolů souvisejících s ESCB, resp. Eurosystémem neměly dostatečné finanční zdroje a dostatečný vlastní kapitál[44]. Je třeba poznamenat, že článek 28.1 a článek 30.4 Statutu umožňují ECB vyzvat národní centrální banky k poskytnutí prostředků k navýšení základního kapitálu ECB a ke složení dalších devizových rezerv.[45] Článek 33.2 Statutu kromě toho stanoví[46], že zaznamená-li ECB ztrátu, kterou nelze plně vyrovnat ze všeobecného rezervního fondu, může Rada guvernérů ECB rozhodnout o vyrovnání zbývající ztráty z měnového příjmu příslušného účetního roku, a to poměrně až do výše částek přidělených národním centrálním bankám. Zásada finanční nezávislosti znamená, že plnění těchto ustanovení vyžaduje, aby národní centrální banka byla schopna nerušeně vykonávat své funkce.

Zásada finanční nezávislosti dále vyžaduje, aby národní centrální banka měla dostatečné prostředky nejen k plnění svých úkolů souvisejících s ESCB, ale také k plnění svých vnitrostátních úkolů (např. dohled nad finančním sektorem, financování své administrativy a vlastních operací, poskytování nouzové pomoci v oblasti likvidity[47]).

Ze všech výše uvedených důvodů zahrnuje finanční nezávislost i požadavek, aby národní centrální banka byla vždy dostatečně kapitálově vybavena. Zejména je třeba vyhnout se situaci, kdy dlouhodobě výše vlastního kapitálu národní centrální banky nedosahuje úrovně jejího základního kapitálu nebo je dokonce záporná, včetně případů, kdy se ztráty převyšující úroveň základního kapitálu a rezervních fondů převádějí do příštích období.[48] Každá taková situace může negativně ovlivnit schopnost národní centrální banky vykonávat úkoly související s ESCB, jakož i vnitrostátní úkoly. Navíc může mít tato situace vliv na důvěryhodnost měnové politiky Eurosystému. Proto dojde-li k poklesu vlastního kapitálu národní centrální banky pod úroveň jejího základního kapitálu nebo má-li její vlastní kapitál dokonce zápornou hodnotu, měl by dotčený členský stát národní centrální bance v přiměřené době poskytnout patřičný objem kapitálu, a to alespoň do výše základního kapitálu tak, aby se dosáhlo souladu se zásadou finanční nezávislosti. Ve vztahu k ECB uznala důležitost této otázky Rada, když přijala nařízení Rady (ES) č. 1009/2000 ze dne 8. května 2000 o zvýšení základního kapitálu Evropské centrální banky.[49] Toto nařízení umožnilo Radě guvernérů ECB rozhodnout o skutečném zvýšení základního kapitálu ECB, aby byla zachována přiměřená výše základního kapitálu nutná k provádění operací ECB;[50] národní centrální banky by měly být schopny požadavkům takového rozhodnutí ECB po finanční stránce vyhovět.

Koncept finanční nezávislosti by měl být hodnocen z hlediska toho, zda třetí osoba může vykonávat přímý nebo nepřímý vliv nejen na úkoly národní centrální banky, ale také na její schopnost vykonávat svůj mandát, a to jak z hlediska provozního ve smyslu pracovních sil, tak z hlediska finančního ve smyslu dostatečných finančních zdrojů. V této souvislosti jsou zejména důležité níže uvedené aspekty finanční nezávislosti.[51] Jde o znaky finanční nezávislosti, u kterých se nejvíce projevuje zranitelnost národních centrálních bank vůči vnějším vlivům.

Stanovení rozpočtu

Má-li třetí osoba pravomoc stanovovat nebo ovlivňovat rozpočet národní centrální banky, je to neslučitelné s finanční nezávislostí, ledaže by zákon obsahoval ustanovení, které by zaručovalo, že touto pravomocí nejsou dotčeny finanční prostředky nezbytné pro plnění úkolů národní centrální banky, které souvisejí s ESCB.[52]

Účetní pravidla

Účetnictví by mělo být vedeno buď podle všeobecných účetních pravidel, nebo podle pravidel, která určí rozhodovací orgány národní centrální banky. Jsou-li místo toho tato pravidla stanovena třetími osobami, musí zohledňovat alespoň to, co navrhovaly rozhodovací orgány národní centrální banky.

Roční účetní závěrka by měla být schvalována rozhodovacími orgány národní centrální banky ve spolupráci s nezávislými auditory a může podléhat následnému schválení třetími osobami (např. vládou nebo parlamentem). O výpočtu zisku by rozhodovací orgány národní centrální banky měly mít možnost rozhodovat nezávisle a odborně.

V případě, že činnost národní centrální banky podléhá kontrole státního kontrolního úřadu nebo podobného orgánu pověřeného kontrolou vynakládání veřejných financí, měl by být rozsah kontroly právní úpravou jasně vymezen[53] a neměla by jí být dotčena činnost nezávislých externích auditorů národní centrální banky[54], přičemž v souladu se zásadou institucionální nezávislosti by tato kontrola měla dále respektovat zákaz udílení pokynů národní centrální bance a jejím rozhodovacím orgánům a neměla by zasahovat do úkolů národní centrální banky, které souvisejí s ESCB.[55] Státní kontrola by měla být prováděna na nepolitickém, nezávislém a čistě odborném základě.[56]

Rozdělení zisku, základní kapitál a finanční rezervy národních centrálních bank

Pokud jde o rozdělení zisku, může statut národní centrální banky stanovit, jak má být její zisk rozdělen. Pokud taková ustanovení neexistují, měly by o rozdělení zisku na základě odborného uvážení rozhodovat rozhodovací orgány národní centrální banky, a nikoliv třetí osoby na základě vlastního uvážení, ledaže by existovalo výslovné ustanovení, které by zaručovalo, že tím nejsou dotčeny finanční prostředky potřebné pro plnění úkolů národní centrální banky, jež souvisejí s ESCB, jakož i pro plnění vnitrostátních úkolů.[57]

Zisk může být odveden do státního rozpočtu až po uhrazení případných ztrát z předchozích období[58] a po vytvoření finančních rezerv, které se považují za nezbytné k zajištění reálné hodnoty kapitálu a aktiv národní centrální banky. Dočasná legislativní opatření nebo legislativní opatření přijatá ad hoc, kterými se národním centrálním bankám dávají pokyny ohledně rozdělení jejich zisků, nejsou přípustná.[59] Zásadu finanční nezávislosti by podobně narušovalo zdanění nerealizovaných kapitálových zisků národní centrální banky.[60]

Členský stát nesmí národní centrální bance uložit, aby snížila svůj základní kapitál bez předchozího souhlasu svých rozhodovacích orgánů, což má zajistit, že tato banka bude mít dostatečné finanční prostředky k plnění mandátu člena ESCB podle čl. 127 odst. 2 Smlouvy a podle Statutu. Ze stejného důvodu by každá změna pravidel o rozdělování zisku národní centrální banky měla být iniciována a mělo by o ní být rozhodováno pouze v úzké spolupráci s příslušnou národní centrální bankou, která má nejlepší předpoklady k posouzení požadované úrovně svého rezervního kapitálu.[61] Pokud jde o finanční rezervy nebo prostředky na krytí nečekaných výloh, musí mít národní centrální banky možnost nezávisle vytvářet finanční rezervy k zajištění reálné hodnoty svého kapitálu a aktiv. Členské státy též nesmějí národním centrálním bankám bránit v doplňování rezervního kapitálu na úroveň, která je pro člena ESCB nezbytná k plnění jeho úkolů.[62]

Finanční odpovědnost za orgány dohledu

Ve většině členských států jsou orgány finančního dohledu začleněny do národní centrální banky. To nepředstavuje problém, pokud tyto orgány podléhají nezávislému rozhodování národní centrální banky. Jestliže však mohou tyto orgány dohledu na základě právní úpravy rozhodovat samostatně, je důležité zajistit, aby jimi přijatá rozhodnutí neohrozila finance národní centrální banky jako celku. V těchto případech by vnitrostátní právní předpisy měly umožnit, aby národní centrální banky měly konečnou kontrolu nad veškerými rozhodnutími orgánů dohledu, která by mohla ovlivnit nezávislost národní centrální banky, zejména její finanční nezávislost.

Autonomie v otázkách zaměstnávání

Členské státy nesmějí omezovat způsobilost národní centrální banky zaměstnávat a udržovat si kvalifikované zaměstnance potřebné k tomu, aby národní centrální banka mohla samostatně vykonávat úkoly, které jí byly svěřeny Smlouvou a Statutem.[63] Národní centrální banka rovněž nesmí být přivedena do situace, kdy by měla omezenou kontrolu nad svými zaměstnanci nebo by nad nimi neměla žádnou kontrolu, anebo kdy by vláda členského státu měla možnost ovlivňovat její politiku v otázkách zaměstnávání.[64] O všech změnách právních předpisů, které se týkají odměňování členů rozhodovacích orgánů národní centrální banky a jejích zaměstnanců, by se mělo rozhodovat v úzké a účinné spolupráci s národní centrální bankou[65] při zohlednění jejího stanoviska s cílem zajistit, aby byla tato národní centrální banka trvale schopna nezávisle vykonávat své úkoly.[66] Autonomie v otázkách zaměstnávání zahrnuje i záležitosti týkající se důchodů zaměstnanců. Změny, které vedou ke snížení odměn zaměstnanců národní centrální banky, by neměly zasahovat do pravomoci dané národní centrální banky spravovat vlastní finanční zdroje včetně peněžních prostředků, které má k dispozici v důsledku snížení platů, jež vyplácí.[67]

Vlastnictví a majetková práva

Práva třetích osob zasahovat do majetku národní centrální banky nebo ve vztahu k tomuto majetku udílet národní centrální bance pokyny jsou neslučitelná se zásadou finanční nezávislosti.

2.2.4 Confidentiality

Povinnost zachovávat služební tajemství, která je zaměstnancům ECB a národních centrálních bank, jakož i členům řídicích orgánů ECB a národních centrálních bank uložena článkem 37 Statutu, může být podnětem k přijetí podobných ustanovení ve statutech národních centrálních bank nebo v právních předpisech členských států. Zásada nadřazenosti práva Unie a předpisů přijatých na jeho základě také znamená, že vnitrostátní právní předpisy o přístupu třetích osob k dokumentům by měly být v souladu s příslušnými ustanoveními práva Unie, včetně článku 37 Statutu, a nesmějí vést k porušování režimu zachovávání mlčenlivosti platného v rámci ESCB. Přístup státního kontrolního úřadu či podobného orgánu k důvěrným informacím a dokumentům národní centrální banky musí být omezen na to, co je nezbytné k plnění právními předpisy stanovených úkolů orgánu, který získá informace, a nesmí jím být dotčena nezávislost ESCB ani režim zachovávání mlčenlivosti platný v rámci ESCB, kterému podléhají členové rozhodovacích orgánů a zaměstnanci národní centrální banky. [68] Národní centrální banky by měly zajistit, aby tyto orgány chránily důvěrnost jim zpřístupněných informací a dokumentů na úrovni ochrany, kterou zajišťují dané národní centrální banky.

2.2.5 Zákaz měnového financování a zvýhodněného přístupu

Pokud jde o zákaz měnového financování a zvýhodněného přístupu, bylo třeba vnitrostátní právní předpisy členských států, které do EU vstoupily v roce 2004, 2007 nebo 2013, upravit tak, aby odpovídaly příslušným ustanovením Smlouvy a Statutu a byly účinné k 1. květnu 2004, resp. k 1. lednu 2007 a 1. červenci 2013. Švédsko bylo povinno provést nezbytné změny s účinností k 1. lednu 1995.

Zákaz měnového financování

Čl. 123 odst. 1 Smlouvy zakazuje ECB i národním centrálním bankám poskytovat možnost přečerpání zůstatku bankovních účtů nebo jakýkoli jiný typ úvěru orgánům, institucím nebo jiným subjektům EU, ústředním vládám, regionálním nebo místním orgánům nebo jiným veřejnoprávním orgánům, jiným veřejnoprávním subjektům nebo veřejným podnikům členských států. Rovněž zakazuje přímý nákup jejich dluhových nástrojů ECB nebo národními centrálními bankami. Smlouva obsahuje jednu výjimku z tohoto zákazu měnového financování; nepoužije se na úvěrové instituce ve veřejném vlastnictví, kterým musí být v souvislosti s poskytováním peněžních prostředků centrálními bankami poskytováno stejné zacházení jako soukromým úvěrovým institucím (čl. 123 odst. 2 Smlouvy). ECB a národní centrální banky mohou navíc pro výše uvedené subjekty veřejného sektoru působit jako fiskální agenti (článek 21.2 Statutu). Přesný rozsah uplatnění zákazu měnového financování je dále vyjasněn v nařízení Rady (ES) č. 3603/93 ze dne 13. prosince 1993, kterým se upřesňují definice pro použití zákazů uvedených v článcích 104 a 104b odst. 1 Smlouvy[69], podle kterého tento zákaz zahrnuje veškeré financování závazků veřejného sektoru vůči třetím osobám.

Zákaz měnového financování má zásadní význam pro to, aby nebyl ohrožen prvořadý cíl měnové politiky (tj. udržovat cenovou stabilitu). Financování veřejného sektoru centrální bankou navíc snižuje tlak na fiskální disciplínu. Aby se zajistilo důsledné uplatňování uvedeného zákazu, musí být tento zákaz, z něhož existují pouze omezené výjimky uvedené v čl. 123 odst. 2 Smlouvy a v nařízení (ES) č. 3603/93, široce vykládán. I když se v čl. 123 odst. 1 Smlouvy výslovně hovoří o „úvěru“, tj. s povinností splatit poskytnuté peněžní prostředky, vztahuje se uvedený zákaz a fortiori na jiné formy financování, tj. bez povinnosti poskytnuté peněžní prostředky splatit.

Obecný přístup ECB, pokud jde o slučitelnost vnitrostátních právních předpisů s tímto zákazem, se formoval především v rámci konzultací k návrhům vnitrostátních právních předpisů, o které ECB požádaly členské státy podle čl. 127 odst. 4 a čl. 282 odst. 5 Smlouvy.[70]

Vnitrostátní právní předpisy, kterými se provádí zákaz měnového financování

V případech, kdy jsou článek 123 Smlouvy nebo nařízení (ES) č. 3603/93 ve vnitrostátních právních předpisech reprodukovány, nesmějí tyto předpisy zužovat rozsah zákazu měnového financování ani rozšiřovat rámec výjimek stanovených právem EU. Například vnitrostátní právní předpisy, na jejichž základě má národní centrální banka financovat finanční závazky členského státu vůči mezinárodním finančním institucím (s výjimkou MMF v případech uvedených v nařízení (ES) č. 3603/93)[71] nebo třetím zemím, jsou neslučitelné se zákazem měnového financování.

Financování veřejného sektoru nebo závazků veřejného sektoru vůči třetím osobám

Vnitrostátní právní předpisy nesmějí vyžadovat, aby národní centrální banka financovala činnost jiných subjektů veřejného sektoru nebo závazky veřejného sektoru vůči třetím osobám. To platí i pro svěření nových úkolů národním centrálním bankám. Proto je v každém jednotlivém případě nezbytné posoudit, zda je úkol, který má být národní centrální bance svěřen, úkolem centrální banky, nebo jde o úkol vlády, tj. úkol, za který je odpovědná vláda.[72] Jinými slovy musí existovat dostatečné záruky, které zajistí, aby nedošlo k obcházení účelu zákazu měnového financování. Rada guvernérů schválila kritéria pro určení, co lze považovat za závazky veřejného sektoru ve smyslu nařízení (ES) č. 3603/93, resp. co představuje úkol vlády.[73] Za účelem zajištění souladu se zákazem měnového financování musí být národní centrální bance řádně a v plném rozsahu uhrazeny náklady spojené s výkonem nového úkolu, který je jí svěřen, pokud tento úkol: a) není úkolem centrální banky nebo činností, jež usnadňuje plnění úkolu centrální banky, nebo b) souvisí s úkolem vlády a je vykonáván v jejím zájmu.[74] Důležitými kritérii pro kvalifikaci nového úkolu jako úkolu vlády jsou: a) jeho atypická povaha, b) skutečnost, že je vykonáván jménem a ve výlučném zájmu vlády a c) jeho dopad na institucionální, finanční a osobní nezávislost národní centrální banky. Úkol lze zejména kvalifikovat jako úkol vlády, pokud plnění nového úkolu splňuje jednu z těchto podmínek: a) vytváří nedostatečně řešené střety zájmů ve vztahu ke stávajícím úkolům centrální banky, b) je nepřiměřený s ohledem na finanční nebo organizační možnosti národní centrální banky, c) nezapadá do institucionálního uspořádání národní centrální banky, d) s jeho prováděním jsou spojena významná finanční rizika a e) vystavuje členy rozhodovacích orgánů národní centrální banky nepřiměřeným politickým rizikům, která mohou mít vliv i na jejich osobní nezávislost.[75]

Některými z nových úkolů svěřených národním centrálním bankám, které ECB považuje za úkoly vlády, jsou: a) úkoly týkající se financování fondů pro řešení krizí nebo mechanismů financování k řešení krizí, jakož i úkoly týkající se systémů pojištění vkladů nebo systémů odškodnění investorů,[76] b) úkoly týkající se zřízení centrálního registru čísel bankovních účtů,[77] c) úkoly zprostředkovatele úvěrů,[78] d) úkoly týkající se shromažďování, správy a zpracovávání údajů, na nichž se zakládá výpočet odvodu z pojistného,[79] e) úkoly související s ochranou hospodářské soutěže na trhu hypotečních úvěrů,[80] f) úkoly související s poskytováním zdrojů orgánům, které jsou nezávislé na národních centrálních bankách a vykonávají funkce vlády,[81] g) úkoly orgánu pro informace pro účely usnadnění vymáhání přeshraničních pohledávek v občanských a obchodních věcech[82], h) úkoly související s vytvořením databáze nároků z pojištění[83] a i) úkoly související s připraveností národní obrany nad rámec vnitřního nouzového plánování centrální banky[84]. Mezi úkoly centrální banky se oproti tomu mohou řadit mimo jiné úkoly v oblasti dohledu nebo úkoly, které s úkoly v oblasti dohledu souvisejí, např. úkoly týkající se ochrany spotřebitele v oblasti finančních služeb[85] nebo dodržování požadavků na restrukturalizaci úvěrů ze strany úvěrových institucí[86], dohled nad společnostmi nabývajícími úvěry[87] nebo nad společnostmi poskytujícími finanční leasing,[88] dohled nad poskytovateli a zprostředkovateli spotřebitelských úvěrů,[89] udělování licencí poskytovatelům mikroúvěrů a dohled nad nimi[90], dohled nad agenturami, jež referují o úvěrech,[91] dohled nad správci referenčních úrokových sazeb,[92] úkoly v oblasti dohledu k zajištění souladu s právními předpisy Unie v oblasti investičních služeb a produktů,[93] úkoly týkající se dozoru nad platebními schématy,[94] úkoly související s uplatňováním a prosazováním právních předpisů Unie v oblasti platebních účtů,[95] administrativní úkoly v souvislosti s řešením krizí[96] nebo úkoly související s provozem a správou registrů úvěrů.[97]

Kromě toho nesmí národní centrální banka poskytnout překlenovací financování s cílem umožnit členskému státu, aby dostál svým závazkům ze státních záruk za závazky bank.[98] Se zákazem měnového financování dále není slučitelné rozdělování zisků centrální banky, které nebyly v plném rozsahu realizovány, zaúčtovány nebo auditovány. Dodržení zákazu měnového financování vyžaduje, aby částka, která se podle příslušných pravidel o rozdělování zisku odvádí do státního rozpočtu, nebyla hrazena, a to ani zčásti, z rezervního kapitálu národní centrální banky. Pravidla o rozdělování zisku by se proto rezervního kapitálu národní centrální banky neměla dotýkat. Navíc, dochází-li k převodu aktiv národní centrální banky na stát, musí být tato aktiva uhrazena v tržní hodnotě a převod by se měl uskutečnit současně s úhradou.[99]

Podobně není dovolen zásah do vykonávání ostatních úkolů Eurosystému, např. správy devizových rezerv, v podobě zdanění teoretických a nerealizovaných kapitálových zisků, jelikož by to představovalo formu úvěrování veřejného sektoru centrální bankou prostřednictvím předčasného rozdělení budoucích a nejistých zisků.[100]

Převzetí závazků veřejného sektoru

Vnitrostátní právní předpisy, na základě kterých je národní centrální banka povinna převzít závazky dříve samostatného veřejného subjektu v důsledku vnitrostátní reorganizace některých úkolů a povinností (např. v souvislosti s převodem některých úkolů v oblasti dohledu, jež dříve vykonával stát nebo nezávislé veřejné orgány či subjekty, na národní centrální banku), by byly neslučitelné se zákazem měnového financování, pokud by tato národní centrální banka nebyla plně chráněna před jakýmikoli finančními závazky, které vyplývají z dřívější činnosti tohoto subjektu.[101] Podobně by byly se zákazem měnového financování neslučitelné vnitrostátní právní předpisy, kterými se národní centrální bance v celé řadě případů ukládá získat před přijetím opatření k řešení krize souhlas vlády, ale které přitom neomezují odpovědnost národní centrální banky na její vlastní správní úkony.[102] Stejně tak by se zákazem měnového financování nebyly slučitelné vnitrostátní právní předpisy, na základě kterých by byla národní centrální banka povinna hradit náhradu škody, pokud by tím tato národní centrální banka přebírala odpovědnost státu.[103]

Finanční podpora pro úvěrové nebo finanční instituce

Vnitrostátní právní předpisy, které umožňují, aby národní centrální banka nezávisle a na základě vlastního uvážení financovala úvěrové instituce jinak než v souvislosti s úkoly centrálního bankovnictví (jako jsou operace měnové politiky, operace v rámci platebních systémů nebo operace na dočasnou podporu likvidity), a zejména podporovala insolventní úvěrové či jiné finanční instituce, jsou neslučitelné se zákazem měnového financování.

To platí zejména v případě podpory insolventních úvěrových institucí. Důvodem je to, že financováním insolventní úvěrové instituce by národní centrální banka přebírala úkol, který přísluší vládě.[104] Stejné obavy se týkají poskytnutí finančních prostředků Eurosystémem úvěrové instituci, která byla rekapitalizována za účelem obnovení její platební schopnosti cestou přímého umístění dluhových nástrojů vydaných státem za situace, kdy neexistují alternativní tržní zdroje financování (dále jen „rekapitalizační dluhopisy“) a kdy mají být tyto dluhopisy použity jako zajištění. V takovém případě, kdy je úvěrová instituce rekapitalizována státem prostřednictvím přímého umístění rekapitalizačních dluhopisů, by následné užití těchto dluhopisů jako zajištění při operacích centrální banky na podporu likvidity vyvolávalo obavy ohledně měnového financování.[105] Nouzová pomoc v oblasti likvidity, kterou národní centrální banka nezávisle a na základě vlastního uvážení poskytuje solventní úvěrové instituci na základě zajištění v podobě státní záruky, musí splňovat tyto podmínky: i) musí být zajištěno, že úvěr, který národní centrální banka poskytuje, je splatný v co nejkratší době; ii) musí být ohroženy aspekty systémové stability; iii) nesmí existovat pochybnosti o právní platnosti a vymahatelnosti státní záruky podle příslušného vnitrostátního práva a iv) nesmí existovat pochybnosti o ekonomické přiměřenosti státní záruky, která by měla pokrývat jak jistinu úvěrů, tak úroky z nich.[106]

Bylo by proto vhodné zvážit, zda do vnitrostátních právních předpisů nevložit odkazy na článek 123 Smlouvy.

Finanční podpora fondů pro řešení krizí nebo mechanismů financování k řešení krizí a systémů pojištění vkladů a odškodnění investorů

Ačkoli jsou administrativní úkoly v oblasti řešení krize obecně považovány za úkoly, které souvisejí s úkoly uvedenými v čl. 127 odst. 5 Smlouvy, financování fondů pro řešení krize nebo mechanismů financování k řešení krize není v souladu se zákazem měnového financování.[107] Jedná-li národní centrální banka jako orgán pro řešení krizí, neměla by za žádných okolností přebírat či financovat jakékoli závazky překlenovací instituce nebo subjektu pro správu aktiv.[108] Vnitrostátní právní předpisy by proto měly jasně stanovit, že národní centrální banka nepřevezme ani nebude financovat žádné závazky těchto subjektů.[109]

Směrnice o systémech pojištění vkladů[110] a směrnice o systémech pro odškodnění investorů[111] stanoví, že náklady financování systémů pojištění vkladů a systémů pro odškodnění investorů musí nést samotné úvěrové instituce, resp. investiční podniky. Vnitrostátní právní předpisy, na jejichž základě má národní centrální banka financovat vnitrostátní systém pojištění vkladů pro úvěrové instituce nebo vnitrostátní systém pro odškodnění investorů pro investiční podniky, by byly se zákazem měnového financování slučitelné, jen pokud by takové financování mělo krátkodobý charakter, řešily by se jím naléhavé situace, byly by ohroženy aspekty systémové stability a rozhodování by bylo v pravomoci národní centrální banky.[112] Bylo by proto vhodné zvážit, zda do vnitrostátních právních předpisů nevložit odkazy na článek 123 Smlouvy. Zvažuje-li národní centrální banka, že poskytne úvěr, musí zajistit, aby na sebe fakticky nepřebírala úkol, který přísluší vládě.[113] Podpora poskytovaná centrální bankou systémům pojištění vkladů by především neměla být systematickým „předfinancováváním“ těchto systémů.[114]

Funkce fiskálního agenta

Článek 21.2 Statutu stanoví, že „ECB a národní centrální banky mohou působit … jako fiskální agenti“ pro „orgány, instituce nebo jiné subjekty Unie, ústřední vlády, regionální, místní nebo jiné veřejné orgány, jiné veřejnoprávní subjekty nebo veřejné podniky členských států“. Účelem článku 21.2 Statutu je vyjasnit, že po převedení pravomocí v oblasti měnové politiky na Eurosystém mohou národní centrální banky pokračovat v poskytování služby fiskálního agenta, kterou centrální banky tradičně poskytují vládám a jiným veřejným subjektům, aniž by tím porušovaly zákaz měnového financování. Nařízení (ES) č. 3603/93 kromě toho stanoví několik výslovných a úzce vymezených výjimek ze zákazu měnového financování, které se týkají funkce fiskálního agenta: i) vnitrodenní úvěry veřejnému sektoru jsou povoleny, pokud jsou omezeny na příslušný den a nelze je prodlužovat;[115] ii) připsání šeků vystavených třetími osobami na účet veřejného sektoru předtím, než byly odepsány z účtu banky, na kterou je šek vystaven, je povoleno, uběhla-li od přijetí šeku stanovená lhůta, jež odpovídá obvyklé lhůtě pro inkaso šeků příslušnou centrální bankou, za podmínky, že případné prodlení mezi přijetím šeku a jeho zúčtováním je výjimečné, že jde o malou částku a že se v krátké době vyrovná;[116] a iii) držba mincí vydaných veřejným sektorem na jeho vlastní účet je povolena, je-li hodnota těchto mincí nižší než 10 % mincí v oběhu.[117]

Vnitrostátní právní předpisy upravující funkci fiskálního agenta by měly být obecně v souladu s právem EU, a zejména pak se zákazem měnového financování.[118] Vzhledem k tomu, že článek 21.2 Statutu výslovně uznává poskytování služeb fiskálního agenta, které představuje legitimní funkci, již tradičně vykonávají národní centrální banky, je poskytování služeb fiskálního agenta ze strany centrálních bank v souladu se zákazem měnového financování, pokud tyto služby nepřekračují rozsah funkce fiskálního agenta a nepředstavují financování povinností veřejného sektoru vůči třetím osobám ze strany centrální banky ani úvěrování veřejného sektoru ze strany centrální banky mimo úzce vymezené výjimky uvedené v nařízení (ES) č. 3603/93.[119] Vnitrostátní právní předpisy, které umožňují národní centrální bance spravovat vládní vklady a vést vládní účty, nepředstavují z hlediska souladu se zákazem měnového financování problém, pokud takové předpisy neumožňují poskytnutí úvěru, včetně jednodenního přečerpání účtů. Obavy ohledně souladu se zákazem měnového financování by však vznikly, pokud by například vnitrostátní právní předpisy umožňovaly, aby byly vklady nebo zůstatky běžných účtů úročeny nad úrovní tržních sazeb a ne na této úrovni nebo pod ní. Úročení v rozsahu, který přesahuje tržní sazbu, fakticky představuje úvěr, což je v rozporu s cílem zákazu měnového financování, a mohlo by proto narušit cíle tohoto zákazu. Je zásadní, aby veškeré úročení účtu odráželo tržní parametry, přičemž je zvlášť důležité, aby sazby, jimiž jsou vklady úročeny, odpovídaly splatnosti těchto vkladů.[120] Kromě toho bezúplatné poskytování služeb fiskálního agenta ze strany národní centrální banky nezakládá obavy ohledně měnového financování, pokud se jedná o základní služby fiskálního agenta.[121]

Zákaz zvýhodněného přístupu

Podle článku 124 Smlouvy se „zakazují (…) jakákoli opatření, která nejsou odůvodněna veřejným dohledem a která umožňují orgánům, institucím nebo jiným subjektům Unie, ústředním vládám, regionálním nebo místním orgánům nebo jiným veřejným orgánům, jiným veřejnoprávním subjektům nebo veřejným podnikům členských států zvýhodněný přístup k finančním institucím“. Tak jako v případě zákazu měnového financování si i zákaz zvýhodněného přístupu klade za cíl podpořit dodržování zdravé rozpočtové politiky členskými státy a znemožnit měnové financování veřejných schodků nebo privilegovaný přístup veřejných orgánů na finanční trhy, které by vedlo k nadměrně vysoké míře zadlužení či nadměrně vysokým schodkům členských států.[122]

Podle čl. 1 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 3604/93[123] se zvýhodněným přístupem rozumí každý právní nebo správní předpis nebo jiný právně závazný akt přijatý při výkonu veřejné moci, který: a) zavazuje finanční instituce nabývat nebo držet závazky orgánů nebo institucí EU, ústředních vlád, regionálních nebo místních orgánů nebo jiných veřejných orgánů, jiných veřejnoprávních orgánů nebo veřejných podniků členských států, nebo b) poskytuje daňové výhody, jichž mohou využívat pouze finanční instituce, nebo finanční výhody, které nejsou v souladu se zásadami tržního hospodářství, aby tak podpořil nabývání nebo držbu takových závazků těmito institucemi.

Jako veřejné orgány nesmí národní centrální banky přijímat opatření, která veřejnému sektoru umožňují zvýhodněný přístup k finančním institucím, nejsou-li odůvodněna veřejným dohledem. Pravidla pro mobilizaci dluhových nástrojů nebo pro jejich poskytování do zástavy, která národní centrální banky stanoví, nesmí sloužit k obcházení zákazu zvýhodněného přístupu.[124] Právní předpisy členských států v této oblasti nesmí takový zvýhodněný přístup zakládat.

Podle článku 2 nařízení (ES) č. 3604/93 se „odůvodněním veřejným dohledem“ rozumějí důvody, z nichž vycházejí vnitrostátní právní a správní předpisy, které byly přijaty na základě práva EU nebo s ním jsou v souladu a jejichž účelem je podpořit spolehlivost finančních institucí, a tím posílit stabilitu finančního systému jako celku a ochranu klientů těchto institucí. Cílem veřejného dohledu je zajistit solventnost bank ve vztahu k jejich vkladatelům.[125] V oblasti obezřetnostního dohledu stanoví sekundární právní předpisy EU celou řadu požadavků s cílem zajistit spolehlivost úvěrových institucí.[126] „Úvěrová instituce“ je definována jako podnik, jehož činnost spočívá v přijímání vkladů nebo jiných splatných peněžních prostředků od veřejnosti a poskytování úvěrů na vlastní účet.[127] Úvěrové instituce, běžně označované jako „banky“ potřebují k tomu, aby mohly poskytovat služby, povolení příslušného orgánu členského státu.[128]

Ačkoli by minimální rezervy mohly být považovány za součást obezřetnostních požadavků, jsou součástí operačního rámce národní centrální banky a ve většině ekonomik včetně eurozóny slouží jako nástroj měnové politiky.[129] V této souvislosti se v odstavci 2 přílohy I obecných zásad ECB/2014/60[130] uvádí, že hlavními cíli systému minimálních rezerv Eurosystému jsou stabilizace úrokových sazeb na peněžním trhu a vytváření (nebo zvyšování) nedostatku strukturální likvidity.[131] ECB vyžaduje, aby úvěrové instituce usazené v eurozóně udržovaly na účtu u své národní centrální banky povinné minimální rezervy (ve formě vkladů).[132]

Tato zpráva se zaměřuje na slučitelnost vnitrostátních právních předpisů nebo pravidel přijatých národními centrálními bankami a statutů těchto bank se zákazem zvýhodněného přístupu, který stanoví Smlouva. Touto zprávou však není dotčeno hodnocení, zda právní a správní předpisy či pravidla členských států neslouží pod záminkou veřejného dohledu k obcházení zákazu zvýhodněného přístupu. Takové hodnocení je nad rámec této zprávy.

2.2.6 Jednotný způsob psaní eura

Čl. 3 odst. 4 Smlouvy o Evropské unii stanoví, že „Unie vytváří hospodářskou a měnovou unii, jejíž měnou je euro". V textech Smluv ve všech úředních jazycích, které používají latinskou abecedu, je euro v prvním pádě jednotného čísla konzistentně vyjádřeno jako „euro“. V textu psaném řeckou abecedou se euro píše jako „ευρώ“ a v cyrilici se euro píše jako „евро“.[133] V souladu s tím z nařízení Rady (ES) č. 974/98 ze dne 3. května 1998 o zavedení eura[134] jasně vyplývá, že název jednotné měny musí být stejný ve všech úředních jazycích EU s přihlédnutím k existenci různých abeced. Smlouvy tedy vyžadují, aby se slovo „euro“ psalo v prvním pádě jednotného čísla ve všech právních předpisech EU a ve všech vnitrostátních právních předpisech stejným způsobem s přihlédnutím k existenci různých abeced.

Vzhledem k výlučné pravomoci EU určit název jednotné měny jsou veškeré odchylky od tohoto pravidla neslučitelné se Smlouvami a měly by být odstraněny[135]. Tato zásada platí pro všechny druhy vnitrostátních právních předpisů, avšak hodnocení obsažené v kapitolách věnovaných jednotlivým zemím se soustřeďuje na statuty národních centrálních bank a na zákony o přechodu na euro.

2.2.7 Právní integrace národních centrálních bank do Eurosystému

Ustanovení vnitrostátních právních předpisů (zejména statutů národních centrálních bank, ale i dalších předpisů), která by bránila plnění úkolů souvisejících s Eurosystémem nebo plnění rozhodnutí ECB, jsou neslučitelná s efektivním fungováním Eurosystému, jakmile příslušný členský stát přijme euro. Vnitrostátní právní předpisy proto musí být upraveny tak, aby byla zajištěna slučitelnost se Smlouvou a Statutem, pokud jde o úkoly související s Eurosystémem. Za účelem dosažení souladu s článkem 131 Smlouvy bylo nutné přizpůsobit vnitrostátní právní předpisy tak, aby se zajistila jejich slučitelnost ke dni zřízení ESCB (v případě Švédska) a k 1. květnu 2004, 1. lednu 2007 a 1. červenci 2013 (v případě členských států, které do EU vstoupily k těmto datům). Požadavky obsažené v právních předpisech, které se vztahují k úplné právní integraci národní centrální banky do Eurosystému, však musí nabýt účinnosti až v okamžiku, kdy dojde k úplné integraci, tj. ke dni, kdy členský stát, na který se vztahuje výjimka, přijme euro.

V této zprávě se hodnotí zejména ty oblasti, ve kterých by ustanovení právních předpisů mohla národní centrální bance bránit v plnění požadavků Eurosystému. Patří sem ustanovení i) která by mohla národní centrální bance bránit v účasti na provádění jednotné měnové politiky tak, jak je definována rozhodovacími orgány ECB nebo ii) která by mohla bránit guvernérovi ve výkonu jeho funkce člena Rady guvernérů ECB nebo iii) která nerespektují výsadní pravomoci ECB nebo iv) která nerespektují, že výlučné pravomoci pro plnění úkolů souvisejících s ESCB ve členských státech, jejichž měnou je euro, jsou neodvolatelně svěřeny Unii[136] nebo (v) podle kterých jsou národní centrální banky při plnění svých úkolů souvisejících s ESCB vázány rozhodnutími vnitrostátních orgánů, která jsou v rozporu s právními akty ECB. Rozlišují se cíle spojené s podporou hospodářské politiky, úkoly, finanční ustanovení, kurzová politika a mezinárodní spolupráce. V neposlední řadě jsou zmíněny další oblasti, v nichž může být zapotřebí statuty národních centrálních bank přizpůsobit.

Cíle spojené s podporou hospodářské politiky

Podmínkou úplné integrace národní centrální banky do Eurosystému je, aby cíle stanovené v jejím statutu byly slučitelné s cíli ESCB, které stanoví článek 2 Statutu. To mimo jiné znamená, že ve statutu je třeba upravit cíle, které mají národní kontext – např. jestliže ustanovení statutu upravují povinnost provádět měnovou politiku v rámci obecné hospodářské politiky dotčeného členského státu. Kromě toho musí být sekundární cíle národní centrální banky v souladu s její povinností podporovat obecné hospodářské politiky v EU se záměrem přispět k dosažení cílů stanovených v článku 3 Smlouvy o Evropské unii, což je sám o sobě cíl, jenž je formulován tak, že jím není dotčeno udržování cenové stability.[137]

Úkoly

Úkoly národní centrální banky členského státu, jehož měnou je euro, jsou s ohledem na postavení této národní centrální banky jako nedílné součásti Eurosystému určeny zejména Smlouvou a Statutem. Za účelem dosažení souladu s článkem 131 Smlouvy je proto nutné porovnat ustanovení o úkolech ve statutech národních centrálních bank s příslušnými ustanoveními Smlouvy a Statutu a veškeré nesrovnalosti odstranit.[138] To se týká veškerých ustanovení, která po přijetí eura a integraci do Eurosystému tvoří překážku pro plnění úkolů souvisejících s ESCB, a zvláště pak ustanovení, která nerespektují pravomoci ESCB podle kapitoly IV Statutu.

Veškeré vnitrostátní právní předpisy týkající se měnové politiky musí uznat, že měnovou politiku EU provádí Eurosystém.[139] Statuty národních centrálních bank mohou obsahovat ustanovení o nástrojích měnové politiky. Tato ustanovení by měla být srovnatelná s ustanoveními obsaženými ve Smlouvě a Statutu a veškeré nesrovnalosti musí být odstraněny tak, aby byl splněn článek 131 Smlouvy.

Sledování fiskálního vývoje je úkolem, který národní centrální banka pravidelně provádí za účelem správného hodnocení orientace měnové politiky. Národní centrální banky se dále mohou na základě své monitorovací činnosti a nezávislosti svých doporučení vyjadřovat k relevantnímu fiskálnímu vývoji s cílem přispět k řádnému fungování evropské měnové unie. Sledování fiskálního vývoje prováděné národní centrální bankou pro účely měnové politiky by se mělo opírat o neomezený přístup ke všem relevantním údajům o veřejných financích. Národní centrální banky by proto měly mít bezpodmínečný, včasný a automatický přístup ke všem relevantním statistickým údajům o veřejných financích. Úloha národní centrální banky by však neměla jít nad rámec monitorovací činnosti, která vyplývá z jejího mandátu provádět měnovou politiku nebo která s plněním tohoto mandátu přímo nebo nepřímo souvisí.[140] Formální mandát pro národní centrální banku k hodnocení prognóz a fiskálního vývoje v sobě zahrnuje funkci (a s tím související odpovědnost) národní centrální banky v oblasti tvorby fiskální politiky, což by mohlo ohrozit plnění mandátu Eurosystému provádět měnovou politiku a nezávislost národní centrální banky.[141]

V souvislosti s návrhy vnitrostátních právních předpisů, které byly reakcí na problémy na finančních trzích, ECB zdůraznila, že je třeba se vyhnout jakémukoli narušení národních segmentů peněžního trhu eurozóny, neboť by to mohlo narušit provádění jednotné měnové politiky. Zejména se to týká poskytování státních záruk za mezibankovní vklady.[142]

Členské státy musí zajistit, aby vnitrostátní legislativní opatření zaměřená na řešení problémů podnikatelských subjektů s likviditou, např. jejich dluhů vůči finančním institucím, neměla negativní vliv na likviditu na trhu. Tato opatření nesmí být v rozporu se zásadou otevřeného tržního hospodářství, jak se uvádí v článku 3 Smlouvy o Evropské unii, neboť by to mohlo narušit tok úvěrů, významně ovlivnit stabilitu finančních institucí a trhů, a ovlivnit tak plnění úkolů Eurosystému.[143]

Vnitrostátní právní předpisy, které národní centrální bance udělují výhradní právo vydávat bankovky, musí uznat, že po přijetí eura má výhradní právo povolovat vydávání eurobankovek Rada guvernérů ECB podle čl. 128 odst. 1 Smlouvy a článku 16 Statutu, přičemž právo vydávat eurobankovky náleží ECB a národním centrálním bankám. Vnitrostátní právní předpisy, které vládě umožňují ovlivňovat záležitosti, jako je nominální hodnota, výroba, objem nebo stahování eurobankovek z oběhu, musí být rovněž buď zrušeny, nebo v nich musí být uznána pravomoc ECB v oblasti eurobankovek, jak je vymezena v příslušných ustanoveních Smlouvy a Statutu. Bez ohledu na to, jak jsou mezi vládou a národní centrální bankou rozděleny pravomoci v oblasti mincí, musí příslušná ustanovení uznat, že pravomoc schvalovat objem emise euromincí po přijetí eura náleží ECB. Členský stát nesmí považovat oběživo za dluh národní centrální banky vůči vládě tohoto členského státu, protože to by bylo v rozporu jak s koncepcí jednotné měny, tak s požadavky na právní integraci Eurosystému.[144]

Pokud jde o správu devizových rezerv[145], porušuje Smlouvu každý členský stát, který přijal euro a nepřevádí své oficiální devizové rezervy[146] příslušné národní centrální bance. V rozporu s čl. 127 odst. 2 třetí odrážkou Smlouvy by dále bylo právo třetí strany – např. vlády nebo parlamentu – ovlivňovat rozhodování národní centrální banky v oblasti správy oficiálních devizových rezerv. Národní centrální banky jsou kromě toho povinny ECB poskytnout devizové rezervy v poměru ke svým podílům na upsaném základním kapitálu ECB. To znamená, že pro to, aby národní centrální banky mohly převádět devizové rezervy na ECB, nesmějí existovat žádné právní překážky.

Pokud jde o statistiku, přestože nařízení přijatá podle článku 34.1 Statutu v oblasti statistiky nezakládají práva ani neukládají povinnosti členským státům, které nepřijaly euro, článek 5 Statutu, který se týká shromažďování statistických informací, platí pro všechny členské státy bez ohledu na to, zda přijaly euro. Členské státy, jejichž měnou není euro, jsou proto povinny přijmout a provést na vnitrostátní úrovni veškerá opatření, která považují za vhodná pro shromažďování statistických informací nezbytných ke splnění statistické zpravodajské povinnosti vůči ECB a pro včasnou přípravu v oblasti statistiky na to, aby se mohly stát členskými státy, jejichž měnou je euro.[147] Vnitrostátní právní předpisy, které stanoví rámec pro spolupráci mezi národními centrálními bankami a národními statistickými úřady, by měly zaručit nezávislost národních centrálních bank při plnění jejich úkolů v souvislosti se statistickým rámcem ESCB.[148]

Finanční ustanovení

Finanční ustanovení Statutu obsahují pravidla týkající se účetní závěrky,[149] auditu účetnictví,[150] upisování základního kapitálu,[151] převodu devizových rezerv[152] a přerozdělování měnových příjmů.[153] Národní centrální banky musí být schopny plnit povinnosti, které z těchto ustanovení vyplývají, a všechna neslučitelná vnitrostátní ustanovení musí být proto zrušena.

Kurzová politika

Vnitrostátní právní předpisy členského státu, na který se vztahuje výjimka, mohou stanovit, že za kurzovou politiku tohoto členského státu je odpovědná vláda, přičemž konzultativní nebo výkonná úloha je svěřena národní centrální bance. Avšak v okamžiku, kdy členský stát euro přijme, musí tyto právní předpisy zohledňovat skutečnost, že odpovědnost za kurzovou politiku eurozóny přechází v souladu s články 138 a 219 Smlouvy na úroveň EU.

Mezinárodní spolupráce

Pro přijetí eura musí být vnitrostátní právní předpisy slučitelné s článkem 6.1 Statutu, který stanoví, že v oblasti mezinárodní spolupráce týkající se úkolů svěřených Eurosystému rozhoduje ECB o způsobu zastoupení ESCB. Vnitrostátní právní předpisy, které národní centrální bance umožňují podílet se na činnosti mezinárodních měnových institucí, musí podmínit takovou účast souhlasem ECB (článek 6.2 Statutu).

Různé

Kromě výše uvedených okruhů otázek musí být v případě některých členských států vnitrostátní předpisy přizpůsobeny i v jiných oblastech (např. v oblasti zúčtovacích a platebních systémů a výměny informací).

3 Stav hospodářské konvergence

V této kapitole je uveden plošný přehled. Některé z faktorů relevantních pro celkové hodnocení nejsou uvedeny zde, ale v kapitolách 4 a 5.

Pokud jde o plnění kritérií konvergence, od vydání Konvergenční zprávy ECB 2018 bylo dosaženo omezeného pokroku (viz tabulka 3.1). Zatímco v roce 2018 byla inflace měřená HICP nad referenční hodnotou pouze ve dvou zemích, je nyní nad touto hodnotou v pěti ze sedmi zemí hodnocených v této zprávě. Od května 2018 dvanáctiměsíční průměry diferenciálů dlouhodobých úrokových sazeb vůči eurozóně ve třech ze sedmi zemí hodnocených v této zprávě nadále klesaly, přičemž nad referenční hodnotou zůstává pouze jedna země, zatímco v roce 2018 byly nad ní dvě země. I když se žádná ze zemí neúčastní mechanismu směnných kurzů (ERM II), dvě země vyjádřily záměr usilovat o zapojení svých měn do ERM II. Měny některých zemí hodnocených v této zprávě zaznamenaly v několika posledních letech výrazné výkyvy vůči euru. Až na jednu významnou výjimku došlo ve většině zemí k určitému pokroku při snižování fiskálních nerovnováh.

Tabulka 3.1

Přehled ukazatelů hospodářské konvergence

Zdroje: Evropská komise (Eurostat, Generální ředitelství pro hospodářské a finanční záležitosti) a Evropský systém centrálních bank.
1) Průměrné meziroční změny v procentech. Údaje za rok 2020 se vztahují k období od dubna 2019 do března 2020.

2) Udává, zda se alespoň po část roku na zemi vztahovalo rozhodnutí Rady EU o existenci nadměrného schodku.
3) Údaje za rok 2020 se vztahují k období do uzávěrky statistických dat (7. května 2020).
4) V procentech HDP. Údaje za rok 2020 jsou převzaty z ekonomické prognózy Evropské komise z jara 2020.
5) Meziroční změna v procentech. Kladný (záporný) údaj znamená posílení (oslabení) vůči euru. Údaje za rok 2020 se vztahují k období od 1. ledna 2020 do 31. března 2020.
6) Průměrná úroková sazba v daném roce. Údaje za rok 2020 se vztahují k období od dubna 2019 do března 2020.
7) Referenční hodnoty pro inflaci měřenou HICP a dlouhodobé úrokové sazby se vztahují k období od dubna 2019 do března 2020. Referenční hodnoty pro saldo veřejných financí a veřejný dluh jsou definovány v článku 126 Smlouvy o fungování Evropské unie a na něj navazujícím Protokolu (č. 12) o postupu při nadměrném schodku.

Hospodářská situace ve většině ze sedmí zemí hodnocených v této zprávě zůstala v období od zveřejnění předchozí Konvergenční zprávy do začátku koronavirové (COVID-19) krize v prvním čtvrtletí 2020 vcelku robustní. I přes zhoršující se vnější prostředí, zejména od roku 2019, robustní domácí poptávka nadále ve většině případů podporovala ekonomickou aktivitu. Domácí poptávku podporoval především trvalý růst zaměstnanosti a mezd i akomodativní měnová a fiskální politika v řadě zemí. Situace na trhu práce byla ve většině případů stále napjatější. Nedostatek volné pracovní síly byl v některých zemích také ovlivněn úbytkem obyvatel v produktivním věku kvůli čisté emigraci. Ve všech zemích došlo opět k pokroku, pokud jde o nápravu vnějších nerovnováh a snížení závislosti na externím financování. Odolnost většiny hodnocených zemí se tak zvýšila. Stále ale přetrvávají nejrůznější významná zranitelná místa, i když v různé míře podle země. Nebudou-li tato zranitelná místa v zemích s nižším HDP na obyvatele odpovídajícím způsobem řešena, mohou v dlouhodobém horizontu zpomalit jejich proces konvergence. Ovšem od začátku roku 2020 došlo k dramatickému zhoršení ekonomického prostředí v důsledku šíření onemocnění COVID-19. Ekonomická aktivita ve všech sledovaných zemích významně zpomalila a v některých zemích dokonce poklesla. Vnitrostátní orgány přijaly významná fiskální, makroobezřetnostní, dohledová a měnověpolitická opatření ke zmírnění ekonomických škod způsobených onemocněním COVID-19.

Co se týče kritéria cenové stability, byla dvanáctiměsíční průměrná míra inflace vyšší než referenční hodnota 1,8 % v pěti ze sedmi zemí hodnocených v této zprávě (viz graf 3.1). Bulharsko, Polsko, Rumunsko, Česká republika a Maďarsko vykazovaly míru inflace zřetelně nad referenční hodnotou, přičemž ve Švédsku byla míra inflace pod referenční hodnotou a a v Chorvatsku pod ní byla výrazně. Ve světle pandemie onemocnění COVID-19 existuje vysoká míra nejistoty ohledně vývoje míry inflace v následujících měsících. V konvergenční zprávě z roku 2018 byly Česká republika a Maďarsko jedinými zeměmi, které zaznamenaly míru inflace nad tehdy platnou referenční hodnotou 1,9 %.

Graf 3.1

Inflace měřená HICP

(průměrné meziroční změny v procentech)

Zdroj: Eurostat.

V době zveřejnění této zprávy se na jednu zemi vztahuje postup při nadměrném schodku, zatímco v předchozí zprávě se nevztahoval na žádnou zemi. V důsledku pandemie COVID-19 se v roce 2020 ale očekává výrazné zhoršení rozpočtových pozic ve všech zemích. Všechny sledované země kromě Rumunska měly v roce 2019 schodek pod 3% referenční hodnotou. Bulharsko, Chorvatsko, Česká republika a Švédsko vykázaly v roce 2019 přebytek. V Rumunsku se od Konvergenční zprávy za rok 2018 schodek prudce zhoršil a zvýšil se z úrovně 2,6 % HDP v roce 2017 na 4,3 % HDP v roce 2019 (viz graf 3.2), přičemž v dubnu 2020 byl zahájen postup při nadměrném schodku. Podle ekonomické prognózy Evropské komise z jara 2020 by měl být v roce 2020 v důsledku pandemie COVID-19 poměr schodku k HDP ve všech zemích s výjimkou Bulharska nad referenční hodnotou 3 %. Za konvenčního předpokladu, že nedojde ke změně politik (za předpokladu, že fiskální opatření zavedená ke zmírnění krize jsou přechodná), by ve všech sledovaných zemích kromě Rumunska mělo do roku 2021 dojít k výraznému poklesu celkového schodku (v Bulharsku, Švédsku a Chorvatsku pod referenční hodnotu 3 %). Co se týče kritéria dluhu, byla v Polsku míra dluhu v roce 2019 pod hodnotou 50 % HDP. V České republice, Rumunsku a Švédsku byla míra dluhu mezi 30 % a 40 % HDP, zatímco v Bulharsku byla mírně nad 20 % HDP (viz graf 3.3). Chorvatsko a Maďarsko byly v roce 2017 i 2019 jedinými zeměmi s dluhem vládního sektoru nad referenční hodnotou 60 %. V obou zemích se míra dluhu v letech 2015–2019 snižovala a do konce roku 2019 se uspokojivým tempem blížila úrovni 60 % HDP. Podle ekonomické prognózy Evropské komise z jara 2020 se ale předpokládá, že v roce 2020 pandemie COVID-19 povede ve všech sledovaných zemích ke zvýšení míry dluhu.

Graf 3.2

Přebytek (+) nebo schodek (−) veřejných financí

(v procentech HDP)

Zdroj: Eurostat.
Poznámka: Od vydání Konvergenční zprávy za rok 2018 byly údaje za rok 2017 mírně revidovány.

Graf 3.3

Hrubý veřejný dluh

(v procentech HDP)

Zdroj: Eurostat.
Poznámka: Od vydání Konvergenční zprávy za rok 2018 byly údaje za rok 2017 mírně revidovány.

Co se týče kritéria směnného kurzu, ze zemí hodnocených v této zprávě se v době zveřejnění této zprávy ani jedna neúčastní mechanismu ERM II. Bulharské a chorvatské vnitrostátní orgány ale vyjádřily záměr usilovat o zapojení bulharského lva a chorvatské kuny do ERM II. V červenci 2018 ministři financí zemí eurozóny, ECB a zástupci ministra financí Dánska a guvernéra Danmarks Nationalbank uvítali záměr bulharských vnitrostátních orgánů učinit kroky nezbytné k úspěšné účasti v ERM II. Podobně v červenci 2019 ministři financí zemí eurozóny a Dánska, ECB a zástupce guvernéra Danmarks Nationalbank uvítali záměr chorvatských vnitrostátních orgánů učinit kroky nezbytné k úspěšné účasti v ERM II. V této souvislosti Bulharsko i Chorvatsko přijaly řadu závazků v hospodářskopolitických oblastech, které jsou zvláště důležité pro hladký průběh účasti v ERM II. Pokud jde o vývoj směnného kurzu, vykazoval směnný kurz ve většině sledovaných zemí po většinu referenčního období do února 2020 relativně vysokou volatilitu. Výjimkou bylo Bulharsko, jehož měna funguje vůči euru v režimu currency board, Chorvatsko, jehož měna funguje v systému pevně řízeného floatingu, a v menší míře Rumunsko. Do února 2020 maďarský forint a v menší míře i rumunský leu a švédská koruna vůči euru oslabovaly, zatímco polský zlotý zůstal prakticky bez změny a česká koruna posilovala (viz graf 3.4). Od března 2020, kdy se koronavirus začal šířit po Evropě a ovlivňovat ekonomickou aktivitu a globální finanční trhy, zažily měny všech zemí hodnocených v této zprávě s výjimkou bulharského lva značné depreciační tlaky.

Graf 3.4

Dvoustranné směnné kurzy vůči euru

(průměr za duben 2018 = 100; denní údaje; 1. dubna 2018 – 31. března 2020)

Zdroj: ECB.
Poznámka: Zvýšení (snížení) kurzu představuje zhodnocení (znehodnocení) měny.

Pokud jde o konvergenci dlouhodobých úrokových sazeb, pouze jedna ze sedmi hodnocených zemí zaznamenala dlouhodobé úrokové sazby nad referenční hodnotou, která činila 2,9 % (viz graf 3.5). Úrokové sazby byly nad referenční hodnotou v Rumunsku, zatímco nejnižší hodnoty zaznamenalo Bulharsko a Švédsko. Oproti tomu v Konvergenční zprávě za rok 2018 byla dlouhodobá úroková sazba v Polsku i Rumunsku nad referenční hodnotou, která byla v té době na úrovni 3,2 %.

Graf 3.5

Dlouhodobé úrokové sazby

(v procentech, roční průměr)

Zdroje: Eurostat a ECB.

Při hodnocení plnění kritérií konvergence je významným faktorem udržitelnost. Konvergence musí být dosahováno na trvalém základě, nikoliv pouze v daný okamžik. První desetiletí hospodářské a měnové unie (HMU) ukázalo, že slabé základní ukazatele, nadměrně uvolněné makroekonomické politiky na úrovni jednotlivých zemí a příliš optimistická očekávání týkající se konvergence reálných příjmů představují rizika nejen pro příslušné země, ale také pro hladké fungování eurozóny jako celku. Plnění číselných kritérií konvergence v daném okamžiku není samo o sobě zárukou bezproblémového členství v eurozóně. Země vstupující do eurozóny by tedy měly ukázat, že jejich konvergence je udržitelná a že jsou schopny dostát trvalým závazkům, které přijetí eura představuje. Tento požadavek je v zájmu těchto zemí i v zájmu eurozóny.

K dosažení udržitelné konvergence je třeba v řadě hodnocených zemí provést trvalé změny v hospodářské politice. Předpokladem udržitelné konvergence je makroekonomická stabilita a zejména zdravá fiskální politika. K vypořádání se s makroekonomickými šoky je nutná vysoká míra pružnosti na trhu zboží a služeb a na trhu práce. Je třeba, aby existovala kultura stability s pevně ukotvenými inflačními očekáváními, která pomohou vytvořit prostředí cenové stability. Je nutné vytvořit příznivé podmínky pro efektivní využití kapitálu a práce v ekonomice, které zvýší souhrnnou produktivitu výrobních faktorů a podpoří dlouhodobý ekonomický růst. Udržitelná konvergence vyžaduje také zdravé instituce a příznivé podnikatelské prostředí. K dosažení synchronizace hospodářských cyklů je nutný vysoký stupeň ekonomické integrace s eurozónou. Kromě toho je třeba používat vhodných makroobezřetnostních politik a zamezit tak kumulaci makroekonomických nerovnováh, jako jsou nadměrný růst cen aktiv a cykly výrazného nárůstu a propadu úvěrů. Musí fungovat i patřičný rámec pro dohled nad finančními institucemi. Je nezbytné, aby země, které jsou předmětem přezkumu Evropské komise, řešily nerovnováhy ve svých ekonomikách. Síla institucionálního prostředí je hlavním faktorem v hospodářské integraci a konvergenci.

3.1 Kritérium cenové stability

V březnu 2020 byla dvanáctiměsíční průměrná míra inflace v pěti ze sedmi hodnocených zemí vyšší než referenční hodnota pro kritérium cenové stability ve výši 1,8 %. Inflace v eurozóně v roce 2018 zrychlila a následně v roce 2019 výrazně zpomalila, a to především v důsledku nižších cen energií a zpomalení ekonomické aktivity. Oproti tomu ve většině zemí hodnocených v této zprávě inflace nadále zrychlovala nebo zůstala na relativně vysoké úrovni, k čemuž přispěla především robustní domácí poptávka. V důsledku toho Bulharsko, Polsko, Rumunsko, Česká republika a Maďarsko vykazovaly míru inflace zřetelně nad referenční hodnotou, přičemž ve Švédsku byla míra inflace pod referenční hodnotou a v Chorvatsku pod ní byla výrazně. Na začátku roku 2020 inflace ve většině hodnocených zemí zpomalila, i když v rozdílné míře, zejména kvůli nízkým cenám ropy.

Průměrná hodnota i volatilita inflace se ve sledovaných zemích v posledním desetiletí značně lišila. Průměrná inflace měřená HICP byla v Rumunsku a Maďarsku v tomto období výrazně nad úrovní 2 %. V České republice a Polsku byla průměrná míra inflace blíže 1,5 %. V Bulharsku, Chorvatsku a Švédsku byla inflace během posledních deseti let v průměru jen mírně nad 1,0 %. V tomto období byla dynamika cen obzvlášť kolísavá v Bulharsku, Maďarsku, Chorvatsku, Polsku a Rumunsku, jelikož se inflace v těchto zemích pohybovala v poměrně širokém intervalu. Nejnižší volatilitu inflace vykázalo Švédsko. I když bylo za posledních deset let dosaženo určitého pokroku v oblasti konvergence, došlo ve většině hodnocených zemí během referenčního období od dubna 2019 do března 2020 k nárůstu inflačních diferenciálů.

Dlouhodobější cenový vývoj v mnoha zemích odrážel volatilnější makroekonomické prostředí. V roce 2010 byl cenový vývoj ve většině sledovaných zemí různorodější a částečně odrážel rozdíly v síle hospodářského oživení a opatřeních souvisejících s regulovanými cenami v jednotlivých zemích po prudkém hospodářském poklesu. V roce 2013 vykazovala inflace sestupnou tendenci ve všech sledovaných zemích a nacházela se na historicky nejnižších úrovních nebo byla dokonce záporná. Tento plošný vývoj odrážel zejména vývoj globálních cen komodit, nízké importované inflační tlaky a přetrvávající volné kapacity v některých zemích. Vývoj globálních cen komodit měl obzvlášť výrazný dopad na ekonomiky střední a východní Evropy vzhledem k relativně velké váze energií a potravin v jejich spotřebním koši HICP. V některých ze sledovaných zemí vytvářelo tlak na pokles inflace také snížení regulovaných cen a nepřímých daní či posílení nominálního efektivního směnného kurzu. V této souvislosti se podmínky měnové politiky výrazně uvolnily. Od roku 2017 inflace výrazně zrychlila díky posílení hospodářské aktivity, k čemuž přispěla především silná domácí poptávka a rostoucí ceny energií a komodit. Navzdory vnějším nepříznivým faktorům a nižším cenám energií zůstala inflace ve většině zemí hodnocených v této zprávě v roce 2019 a na začátku roku 2020 na zvýšené úrovni, což bylo způsobeno robustní domácí poptávkou, stále napjatějšími podmínkami na trhu práce a cenami potravin. Měnová a fiskální politika zůstala zároveň ve většině zemí uvolněná nebo velmi uvolněná.

Inflace by se měla ve většině hodnocených zemí v následujících letech snížit, i když v některých zůstane relativně vysoká. Za současných výjimečných okolností jsou prognózy spojeny s nezvyklou mírou nejistoty. Při pohledu do budoucna existují obavy týkající se udržitelnosti konvergence cenového vývoje ve většině hodnocených zemí. Podle ekonomické prognózy Evropské komise z jara 2020 by se měla na horizontu prognózy inflace snížit ve většině zemí kromě Polska. V roce 2020 došlo v souvislosti s pandemií COVID-19 k dalšímu zhoršení především mezinárodního prostředí. Rovnováha mezi tlaky na pokles inflace spojenými se slabší poptávkou a tlaky na růst inflace spojenými s výpadky dodávek, zejména co se týče cen potravin, které mají významnou váhu ve spotřebním koši některých hodnocených zemí, je zatížena značnou nejistotou. K deflačním tlakům v roce 2020 by měl také přispět prudký pokles cen ropy. V České republice, Maďarsku, Polsku a Rumunsku by měla inflace zůstat na horizontu prognózy nad úrovní 1,8 %. Rizika spojená s výhledem inflace jsou ve všech hodnocených zemích zhruba vyrovnaná, s výjimkou Polska, kde jsou vychýlena směrem dolů. Rizika růstu inflace jsou spojena zejména s rychlejším než očekávaným oživením z hospodářského poklesu způsobeného pandemií COVID-19, zatímco déletrvající ekonomický útlum představuje pro výhled inflace významné protiinflační riziko. Pokud jde o další vývoj, úroveň HDP na obyvatele i cenová hladina jsou stále výrazně nižší než v eurozóně, a tak proces dorovnávání hospodářské úrovně pravděpodobně povede v mnoha ze sledovaných zemí střední a východní Evropy ke kladnému inflačnímu diferenciálu vůči eurozóně, pokud proti tomu nebude v některých zemích působit zhodnocení nominálního směnného kurzu.

Prostředí podporující udržitelnou cenovou stabilitu vyžaduje mimo jiné v zemích hodnocených v této zprávě hospodářské politiky zaměřené na stabilitu, strukturální reformy a opatření k zajištění finanční stability. Pro dosažení či udržení prostředí podporujícího cenovou stabilitu bude zásadní provádění dalších strukturálních reforem. Zejména růst mezd by měl odrážet růst produktivity práce na úrovni firem a měl by odpovídat i podmínkám na trhu práce a vývoji v konkurenčních zemích. Pokračující snaha o reformy je navíc dána potřebou dále zlepšit fungování trhů práce a trhů zboží a služeb a zachovat příznivé podmínky pro hospodářský rozvoj a růst zaměstnanosti. V tomto ohledu jsou v ekonomikách střední a východní Evropy velmi důležitá opatření na podporu silnější správy ekonomických záležitostí a dalšího zlepšování kvality institucí. Vzhledem k tomu, že má měnová politika v podmínkách pevně řízeného kurzového režimu v Chorvatsku a v režimu currency board v Bulharsku omezený manévrovací prostor a je třeba zajistit hladký průběh vstupu do ERM II a účasti v něm, je nezbytné, aby ostatní politiky podpořily schopnost těchto ekonomik udržovat cenovou stabilitu, čelit otřesům specifickým pro danou zemi a vyhnout se kumulaci makroekonomických nerovnováh. Politiky v oblasti finančního sektoru a dohledu by se měly zaměřit na další zajišťování finanční stability. Pokud se má dále zvýšit důvěra ve finanční systém, vnitrostátní příslušné orgány by měly dále zlepšovat své dohledové postupy a kromě jiného dodržovat relevantní doporučení příslušných mezinárodních a evropských institucí a úzce spolupracovat s dalšími národními dohledovými orgány členských států EU v rámci kolegií orgánů dohledu.

3.2 Kritérium stavu veřejných financí

V době zveřejnění této zprávy se na jednu zemi vztahuje postup při nadměrném schodku, zatímco v roce 2018 se tento postup nevztahoval na žádnou z hodnocených zemí. Od roku 2018 došlo k prudkému zhoršení schodku v Rumunsku, který v roce 2019 překročil referenční hodnotu 3 % HDP. V dubnu 2020 byl zahájen postup při nadměrném schodku s termínem pro nápravu v roce 2022. Všechny ostatní země v roce 2019 vykázaly přebytky nebo poměr rozpočtového schodku k HDP pod referenční hodnotou. Maďarsko a Polsko zaznamenaly schodek ve výši 2,0 % a 0,7 % HDP, zatímco Česká Republika, Chorvatsko a Švédsko vykázaly mírné přebytky ve výši 0,3 %, 0,4 % a 0,5 % a Bulharsko dosáhlo přebytku mírně nad 2,0 % HDP.

Fiskální saldo se mezi roky 2017 a 2019 zhoršilo ve většině zemí sledovaných v této zprávě s výjimkou Bulharska, Maďarska a Polska, kde došlo ke zlepšení. V Rumunsku, Chorvatsku, České republice a Švédsku lze zhoršení celkového salda vysvětlit především uvolněním fiskální politiky, které bylo částečně vykompenzované příznivějším makroekonomickým vývojem. V Polsku a Maďarsku dobré makroekonomické podmínky přispěly ke snížení celkového poměru schodku k HDP.

V důsledku pandemie COVID-19 Evropská komise pro rok 2020 očekává, že poměr schodku k HDP bude ve všech zemích s výjimkou Bulharska nad referenční hodnotou 3 %. Prudké zhoršení salda veřejných financí podle prognóz vyplývá ze silného poklesu ekonomické aktivity a fiskálních opatření zavedených ke zmírnění krize. Fiskální saldo by se mělo zhoršit zhruba o 3 procentní body v Maďarsku, přibližně o 5 procentních bodů v Bulharsku a Rumunsku, o 6–7 procentních bodů v České republice a Švédsku, o 7,5 procentního bodu v Chorvatsku a přibližně o 9 procentních bodů v Polsku.

Poměr dluhu nad hranicí 60 % HDP vykázalo v roce 2019 Chorvatsko a Maďarsko, zatímco v ostatních sledovaných zemích byla úroveň dluhu pod či výrazně pod touto hranicí (viz tabulka 3.1 a graf 3.3). Od roku 2017 do roku 2019 se poměr vládního dluhu k HDP ve všech hodnocených zemích snížil, s výjimkou Rumunska, kde se prakticky stabilizoval. Poměr dluhu k HDP se snížil o 6,6 procentního bodu v Chorvatsku, 5,7 procentního bodu ve Švédsku, 4,9 procentního bodu v Bulharsku, 4,7 procentního bodu v Polsku, 4,5 procentního bodu v Chorvatsku a 3,9 procentního bodu v České republice. Z dlouhodobějšího hlediska se mezi lety 2010 a 2019 poměr veřejného dluhu k HDP značně zvýšil v Chorvatsku (o 15,4 procentního bodu) a významně v Rumunsku (o 5,6 procentního bodu) a Bulharsku (o 5,0 procentního bodu), zatímco ve zbývajících zemích se tento poměr snížil.

V důsledku pandemie COVID-19 Evropská komise pro rok 2020 očekává nárůst poměru dluhu ve všech zemích. Projekce Evropské komise také naznačují, že ve všech zemích s výjimkou Chorvatska a Maďarska poměr dluhu k HDP zůstane v roce 2020 pod nebo výrazně pod 60% referenční hodnotou.

Pokud jde o budoucí vývoj, pomineme-li opatření přijatá k řešení pandemie COVID-19, je pro hodnocené země nezbytně nutné, aby dosáhly zdravých a udržitelných fiskálních pozic a/nebo je zachovaly. Rumunsko, které v roce 2019 porušilo limit pro poměr schodku k HDP, by mělo zajistit dodržování pravidel Paktu stability a růstu a napravit nadměrný schodek do roku 2022. Země, jejichž poměr dluhu k HDP překračuje referenční hodnotu, by navíc měly zajistit, že bude tento poměr dostatečně klesat v souladu s ustanoveními Paktu při zohlednění pandemie COVID-19. Další konsolidace by také zjednodušila řešení výzev, které před rozpočty staví nepříznivý demografický vývoj, a vytvoření pojistek, které umožní fungování automatických stabilizátorů. Silné národní fiskální rámce, jež plně odpovídají pravidlům EU a jsou efektivně implementovány, by měly podporovat fiskální konsolidaci a omezovat překračování veřejných výdajů a zároveň bránit obnovení makroekonomických nerovnováh. Celkově by fiskální strategie měly být v souladu s komplexními strukturálními reformami zaměřenými na zvýšení potenciálního růstu a zaměstnanosti.

3.3 Kurzové kritérium

V době zveřejnění této zprávy se žádná z hodnocených zemí neúčastní ERM II. Těchto sedm zemí uplatňuje odlišné kurzové režimy. V červenci 2018 a v červenci 2019 bulharské a chorvatské vnitrostátní orgány ale vyjádřily záměr usilovat o zapojení bulharského lva a chorvatské kuny do ERM II, přičemž související procesy od té doby zásadním způsobem pokročily.

Bulharský lev byl v referenčním období nadále fixován na kurzu 1,95583 BGN/EUR v rámci režimu currency board. Tento kurzový režim funguje v prostředí většinou nízkých diferenciálů krátkodobých úrokových sazeb vůči eurozóně.

Chorvatská kuna a rumunský leu se obchodovaly v kurzovém režimu s různou mírou využití řízeného floatingu vůči euru. V případě chorvatské kuny se to odrazilo ve velmi malé kurzové volatilitě a nízkých diferenciálech krátkodobých úrokových sazeb vůči eurozóně. Kurz rumunského leu vůči euru vykazoval během sledovaného období nízkou míru volatility a diferenciály krátkodobých úrokových sazeb vůči eurozóně zůstaly relativně vysoké. Se vznikem napětí na finančních trzích po zesílení pandemie COVID-19 v březnu 2020 se ale obě měny dostaly pod depreciační tlak.

Všechny ostatní měny se obchodovaly v pružném kurzovém režimu s vysokou kurzovou volatilitou ve většině zemí, a to především po vzniku napětí na finančních trzích po zesílení pandemie COVID-19 v březnu 2020. Diferenciály krátkodobých úrokových sazeb vůči eurozóně byly ve Švédsku a Maďarsku nízké, avšak v Polsku a České republice dosáhly poměrně vysoké úrovně. Sveriges Riksbank udržovala během referenčního období swapovou dohodu s ECB, která přispěla ke zmírnění finanční zranitelnosti a mohla mít vliv i na kurzový vývoj.

3.4 Kritérium dlouhodobých úrokových sazeb

Pouze jedna ze sedmi hodnocených zemí vykázala v referenčním období od dubna 2019 do března 2020 průměrnou dlouhodobou úrokovou sazbu nad referenční hodnotou 2,9 %. Ve Švédsku byla průměrná dlouhodobá úroková sazba mírně záporná na úrovni −0,1 %. V Bulharsku byla na úrovni 0,3 %, zatímco v České republice a Chorvatsku byly průměrné dlouhodobé úrokové sazby ve výši 1,5 % a 0,9 %. V Maďarsku a Polsku se úrokové sazby stabilizovaly na úrovních pod 2,5 %, zatímco v Rumunsku byla průměrná dlouhodobá sazba nad referenční hodnotou 2,9 % (4,4 %). Se vznikem napětí na finančních trzích po zesílení pandemie COVID-19 na konci referenčního období v březnu 2020 centrální banky Chorvatska, Maďarska, Polska a Rumunska oznámily, a v některých případech i zavedly, programy nákupů státních dluhopisů. Švédsko oznámilo navýšení celkového objemu svého programu nákupu dluhových cenných papírů, kam patří i státní dluhopisy.

Dynamika spreadů dlouhodobých úrokových sazeb vůči průměru eurozóny měla od vydání konvergenční zprávy za rok 2018 v rámci hodnocených zemí spíše heterogenní charakter. Tato heterogenita odráží rozdíly jak v cyklické pozici, tak v tom, jak finanční trhy posuzovaly zahraniční i domácí slabiny jednotlivých zemí, a to včetně vývoje veřejných financí a vyhlídek na udržitelnost konvergence. V jedné ze sedmi hodnocených zemí, ve Švédsku, je úrokový diferenciál záporný, zatímco v Bulharsku je nulový. Švédsko je moderní a rozvinutá ekonomika, jejíž finanční systém je již vysoce integrován s eurozónou, zatímco v Bulharsku vlastní bankovní systém převážně banky se sídlem v eurozóně a centrální banka provádí režim currency board, který de facto importuje měnové podmínky z eurozóny. V Chorvatsku pomohla průběžná fiskální konsolidace z posledních let snížit do konce referenčního období úrokový diferenciál vůči eurozóně o přibližně 80 bazických bodů. V České republice, Maďarsku a Polsku se diferenciál pohybuje především kvůli vyšší inflaci a rychlejšímu růstu reálného HDP mezi 110 a 220 bazickými body. Rumunsko je jedinou zemí, kde je úrokový diferenciál významný. Na konci referenčního období činil zhruba 440 bazických bodů poté, co tři roky rostl v důsledku domácích i zahraničních nerovnováh.

3.5 Další relevantní faktory

Většina sledovaných zemí podle Evropské komise dosáhla pokroku – i když v rozdílné míře – při řešení nerovnováh ve svých ekonomikách. Ve svých hloubkových přezkumech, jejichž výsledky byly publikovány 26. února 2020, dospěla Evropská komise k závěru, že Chorvatsko, Rumunsko a Švédsko čelí makroekonomickým nerovnováhám. Bulharsko už však jako země potýkající se s makroekonomickými nerovnováhami hodnoceno nebylo. Co se týče Chorvatska, Komise shledala, že nerovnováhy jsou spojeny s vysokou mírou veřejného, soukromého a zahraničního dluhu. Tato stavová nerovnováha začala ustupovat s hospodářským oživením. U Rumunska komise shledala, že zranitelná místa spojená se ztrátou nákladové konkurenceschopnosti a prohlubujícím se schodkem běžného účtu v situaci silně expanzivní fiskální politiky přetrvávají, a ještě se zvýší, pokud se současné trendy neobrátí. V případě Švédska Komise shledala, že i přes nedávnou korekci ceny bydlení zůstávají na historicky vysokých úrovních a zadluženost domácností nadále roste. Ostatní hodnocené země sice Evropská komise zařadila mezi země, které nemají žádné nerovnováhy, i ony však čelí různým výzvám.

Vnější pozice většiny zemí se v posledních letech stabilizovala. Přehled postupu při makroekonomické nerovnováze uvádí, že tříletá průměrná salda běžného účtu zůstala v roce 2018 a 2019 v přebytku (viz tabulka 3.2) téměř ve všech hodnocených zemích kromě Polska, které vykázalo mírný schodek, a Rumunska, kde se schodek dále prohloubil.

Téměř ve všech hodnocených zemích se záporná hodnota investiční pozice vůči zahraničí v poměru k HDP snížila, zůstává však na vysoké úrovni. Čistá zahraniční pasiva zemí střední a východní Evropy jsou zejména v přímých zahraničních investicích, což je hodnoceno jako stabilnější forma financování. Čistá investiční pozice vůči zahraničí v roce 2019 přesáhla orientační prahovou hodnotu −35 % HDP ve čtyřech ze sedmi hodnocených zemí. Hodnota čistých zahraničních pasiv byla nejnižší v České republice (20,7 % HDP), zatímco Švédsko vykázalo kladnou čistou investiční pozici vůči zahraničí (20,9 % HDP).

Pokud jde o cenovou a nákladovou konkurenceschopnost, mezi lety 2016 a 2019 došlo ve většině hodnocených zemí v různé míře k posílení reálného efektivního směnného kurzu deflovaného HICP, přičemž jedinou výjimkou bylo Švédsko. Tříleté tempo růstu jednotkových mzdových nákladů, které se v předkrizovém období pohybovalo téměř ve všech zemích na velmi vysoké úrovni, se začalo opět zvyšovat a ve čtyřech ze sedmi zemí hodnocených v této zprávě překročilo – v některých případech velmi významně – orientační prahovou hodnotu 12 %. Bylo zvláště vysoké v Rumunsku, kde v roce 2019 dosáhlo úrovně 24,9 %. Během pětiletého období od roku 2015 do roku 2019 zaznamenaly všechny země vyjma Švédska výrazný nárůst podílu na vývozních trzích, který ale v čase zpomaloval.

Ceny rezidenčních nemovitostí ve všech sledovaných zemích kromě Švédska nadále rostly. Ceny rezidenčních nemovitostí rostly rychlejším tempem blízko orientační prahové hodnoty 6 % nebo nad touto úrovní, a to ve všech zemích kromě Bulharska a Švédska. I když ceny rezidenčních nemovitostí ve Švédsku začaly po silném nárůstu v předchozích letech klesat, částečně kvůli omezením na straně nabídky a rekordně nízkým úrokovým sazbám, v České republice a zejména v Maďarsku nadále rostly velice silně a přesáhly orientační prahovou hodnotu, na což působila také nízká úroveň úrokových sazeb.

Tabulka 3.2

Srovnávací přehled pro účely dohledu nad makroekonomickými nerovnováhami

Tabulka 3.2a – Ukazatele nerovnováh vůči zahraničí a konkurenceschopnosti

Zdroje: Evropská komise (Eurostat, Generální ředitelství pro hospodářské a finanční záležitosti) a Evropský systém centrálních bank.
Poznámka: Tabulka obsahuje údaje dostupné k 7. květnu 2020 (den uzávěrky této zprávy), liší se tak od přehledu uveřejněného ve zprávě mechanismu varování z listopadu 2019.

1) V procentech HDP, tříletý průměr.
2) V procentech HDP.
3) Tříletá procentní změna v poměru k dalším 41 průmyslovým zemím. Kladná hodnota představuje ztrátu konkurenceschopnosti.
4) Pětiletá změna v procentech.
5) Tříletá změna v procentech.
6) Meziroční změna v procentech.
7) Tříletý průměr.
8) Tříletá změna v procentních bodech.

Tabulka 3.2b – Ukazatele nerovnováh v domácí ekonomice a nezaměstnanosti

V některých hodnocených zemích si soukromý nefinanční sektor během poměrně dlouhého období úvěrové expanze, jež předcházelo finanční krizi, vytvořil vysokou – i když mírně klesající – míru nakumulovaných dluhů. V daných zemích tato skutečnost nadále představuje hlavní zranitelné místo, i když růst soukromých úvěrů zmírnil a v žádné z hodnocených zemí nepřekračuje orientační prahovou hodnotu ve výši 14 %. Švédsko však i v roce 2019 zaznamenalo obzvláště vysokou míru zadlužení soukromého sektoru, která překračovala úroveň 200 % HDP.

Cílem politik finančního sektoru v hodnocených zemích by mělo být zajistit, aby finanční sektor náležitě přispíval k hospodářskému růstu a cenové stabilitě, a politika dohledu by se měla zaměřit na stabilizaci rámce dohledu, což je předpokladem vstupu do jednotného mechanismu dohledu (SSM). V zájmu dalšího posilování důvěry ve finanční systém by vnitrostátní příslušné orgány měly nadále zlepšovat postupy dohledu, mimo jiné tím, že budou dodržovat relevantní doporučení příslušných mezinárodních a evropských orgánů a úzce spolupracovat s jinými národními orgány dohledu ze zemí EU v rámci kolegií orgánů dohledu.

Proces přizpůsobení po finanční krizi měl v některých sledovaných zemích za následek poměrně vysokou míru nezaměstnanosti, ta však v posledních letech vykazovala sestupný trend. Ve sledovaném období se míra nezaměstnanosti ve většině zemí dále snížila a ve všech hodnocených zemích zůstává pod orientační prahovou hodnotou 10 %. Nezaměstnanost v Chorvatsku zůstává vysoká, přestože se výrazně snížila, což bylo částečně způsobeno výrazným poklesem dlouhodobé nezaměstnanosti a zejména nezaměstnanosti mladých, zatímco Maďarsko, Česká republika a Polsko zaznamenaly rekordně nízkou míru nezaměstnanosti a některé země se stále více potýkají s nedostatkem pracovních sil v určitých segmentech trhu práce.

Síla institucionálního prostředí představuje další důležitý faktor v analýze udržitelnosti hospodářské integrace a konvergence. Nízká kvalita institucí a slabá správa ekonomických záležitostí může odrážet například slabá místa v oblasti podnikatelského prostředí, neefektivní veřejnou správu, daňové úniky, korupci, nedostatečné sociální začlenění, nedostatek transparence, nedostatečnou nezávislost soudů a špatný přístup k online službám. V některých zemích střední a východní Evropy by zvýšení kvality institucí přispělo k odstranění stávajících nepružností a překážek efektivnímu využití a alokaci výrobních faktorů a tak posílilo kapacitu dlouhodobého růstu. Pokud slabé institucionální prostředí brání růstu potenciálního produktu, může zároveň oslabit schopnost země obsluhovat dluhy a ztížit její hospodářské přizpůsobení. Může také ovlivnit schopnost země provádět nezbytná opatření hospodářské politiky.

Kromě Švédska je kvalita institucí a řízení ve všech hodnocených zemích relativně slabá – zejména v Bulharsku, Rumunsku, Chorvatsku a Maďarsku. Pro hospodářskou odolnost a udržitelnost konvergence to může představovat riziko. Celkový obrázek špatné kvality institucí a řízení ve většině těchto zemí víceméně potvrzují specifické institucionální ukazatele, i když mezi jednotlivými zeměmi existují výrazné rozdíly (viz grafy 3.6 a 3.7).[154] V tomto směru jsou Chorvatsko, Bulharsko, Rumunsko a Maďarsko mezi zeměmi stojícími před největšími výzvami v rámci EU.

Graf 3.6

Žebříček zemí EU podle kvality institucí

Zdroje: Worldwide Governance Indicators 2019, Global Competitiveness Report 2019 (Světové ekonomické fórum), Corruption Perceptions Index 2019 (Transparency International) a Doing Business 2020 (Světová banka).
Poznámky: Země jsou seřazeny od 1. (nejlepší výsledek mezi zeměmi EU) do 27. (nejhorší výsledek v EU) a uspořádány podle svého průměrného umístění v nejnovějších žebříčcích. Ve zprávě Doing Business je Malta zahrnuta až od zprávy za rok 2013 a Kypr od zprávy za rok 2010.

Graf 3.7

Žebříček zemí EU podle kvality institucí z hlediska jednotlivých ukazatelů

Zdroje: Worldwide Governance Indicators 2019, Global Competitiveness Report 2019 (Světové ekonomické fórum), Corruption Perceptions Index 2019 (Transparency International) a Doing Business 2020 (Světová banka).
Poznámka: Země jsou seřazeny od 1. (nejlepší výsledek mezi zeměmi EU) do 27. (nejhorší výsledek v EU) a uspořádány podle svého průměrného umístění v nejnovějších žebříčcích.

Ve většině hodnocených zemí je ke zlepšení hospodářského růstu a konkurenceschopnosti třeba rozsáhlých strukturálních reforem. Zlepšení místních institucí, správy ekonomických záležitostí a podnikatelského prostředí společně s dalším pokrokem v oblasti reformy a privatizace státem vlastněných podniků a efektivního čerpání financí z fondů EU by napomohlo rychlejšímu růstu produktivity. To by pak přispělo ke zvýšení konkurence v klíčových regulovaných sektorech (např. v energetice a dopravě), zmenšení bariér vstupu a podpoře velmi potřebných soukromých investic.

Pro hladký průběh konvergenčního procesu mají zásadní význam také institucionální prvky související s kvalitou statistik. To se vztahuje mj. na právní nezávislost národních statistických orgánů, jejich správní dohled a rozpočtovou autonomii, zákonné pověření shromažďovat údaje a právní ustanovení ohledně důvěrnosti statistických údajů. Těmto otázkám se podrobněji věnuje kapitola 6.

4 Shrnutí za jednotlivé země

4.1 Bulharsko

V březnu 2020 dosáhla v Bulharsku dvanáctiměsíční průměrná inflace měřená HICP úrovně 2,6 %, což je výrazně nad referenční hodnotou pro kritérium cenové stability ve výši 1,8 %. Ve světle pandemie koronavirového onemocnění (COVID-19) existuje vysoká míra nejistoty ohledně vývoje míry inflace v následujících měsících. Vnitrostátní orgány přijaly významná fiskální a makroobezřetnostní opatření ke zmírnění ekonomických škod způsobených pandemií COVID-19. Během posledních deseti let se tato míra inflace pohybovala v relativně širokém rozmezí od −1,7 % do 3,8 % a celková průměrná inflace v tomto období byla nevýrazná, a to 1,1 %. Při pohledu do budoucna existují obavy týkající se udržitelnosti konvergence cenového vývoje v Bulharsku v dlouhodobějším horizontu, mimo jiné vezmeme-li v úvahu značný nárůst jednotkových mzdových nákladů zejména v období 2017–2018. Je pravděpodobné, že proces dorovnávání hospodářské úrovně povede ke kladnému inflačnímu diferenciálu vůči eurozóně, neboť HDP na obyvatele i cenová hladina jsou v Bulharsku stále výrazně nižší než v eurozóně. Aby se zabránilo nahromadění nadměrných cenových tlaků a makroekonomických nerovnováh, musí být proces dorovnávání hospodářské úrovně podpořen vhodnými politikami.

Rozpočtové saldo a dluh bulharského sektoru vládních institucí byly v roce 2019 v souladu s maastrichtskými kritérii, ale v letech 2020–2021 se očekává výrazné zhoršení fiskální situace. Na Bulharsko se od roku 2012 vztahuje preventivní složka Paktu o stabilitě a růstu. Mezi roky 2012 a 2019 Bulharsko s rezervou plnilo kritérium schodku (s jedinou výjimkou v roce 2014) i dluhu. Pro rok 2020 však ekonomická prognóza Evropské komise z jara 2020 očekává prudké zhoršení fiskálních pozic plynoucí z kombinace výrazného zhoršení ekonomické aktivity a fiskálních opatření zavedených ke zmírnění krize. Zpráva Komise o fiskální udržitelnosti za rok 2019, která byla vydána ještě před pandemií COVID-19, ukazovala, že Bulharsko ve střednědobém až dlouhodobém horizontu čelí nízkým rizikům v oblasti fiskální udržitelnosti. Pomineme-li opatření přijatá k řešení pandemie COVID-19, bude pro udržení zdravých veřejných financí v dalším období i nadále nezbytná obezřetná a prorůstová fiskální politika.

V průběhu dvouletého referenčního období od 1. dubna 2018 do 31. března 2020 se bulharský lev neúčastnil kurzového mechanismu ERM II, ale jeho směnný kurz byl zafixován na 1,95583 lva za euro v rámci režimu currency board. Během posledních deseti let se souhrnné saldo běžného a kapitálového účtu Bulharska zlepšilo a čisté zahraniční závazky země výrazně klesly. Dne 29. června 2018 bulharské vnitrostátní orgány oznámily svůj záměr usilovat o zapojení bulharského lva do ERM II. Dne 12. července 2018 ministři financí zemí eurozóny, ECB a zástupci ministra financí Dánska a guvernéra Danmarks Nationalbank uvítali záměr bulharských vnitrostátních orgánů učinit kroky nezbytné k úspěšné účasti v ERM II. Bulharsko přijalo řadu závazků v hospodářskopolitických oblastech, které jsou velmi důležité pro hladký průběh vstupu do ERM II a účasti v něm. Tyto závazky se týkají bankovního dohledu, dalších témat ve finančním sektoru, kvality institucí a správy ekonomických záležitostí. ECB a Evropská komise v rámci své působnosti vymezené Smlouvami a sekundární legislativou monitorují efektivní dodržování těchto závazků.

Během referenčního období od dubna 2019 do března 2020 byla úroveň dlouhodobých úrokových sazeb v Bulharsku v průměru na 0,3 %, což je výrazně pod referenční hodnotou 2,9 % pro kritérium konvergence úrokových sazeb. Dlouhodobé úrokové sazby v Bulharsku se od roku 2010 snížily, přičemž dvanáctiměsíční průměrné sazby klesly z více než 7 % na méně než 0,5 %.

Pro dosažení prostředí podporujícího udržitelnou konvergenci v Bulharsku jsou nutné hospodářské politiky zaměřené na stabilitu a rozsáhlé strukturální reformy. Pokud jde o makroekonomické nerovnováhy, Evropská komise nevybrala Bulharsko pro hloubkový přezkum v rámci své zprávy mechanismu varování pro rok 2020. Udržitelnost konvergence a ekonomickou odolnost by podpořily rozsáhlé strukturální reformy za účelem posílení strukturální odolnosti, podnikatelského prostředí, finanční stability, kvality institucí a správy ekonomických záležitostí. V oblasti bankovního dohledu příslušné bulharské orgány 18. července 2018 zaslaly žádost o navázání úzké spolupráce s ECB v rámci jednotného mechanismu dohledu s ohledem na účast v ERM II. V souladu s navazujícím postupem ECB 26. července 2019 zveřejnila výsledky komplexního hodnocení šesti bulharských bank. Toto hodnocení identifikovalo následná opatření, která mají být přijata do devíti měsíců ode dne zveřejnění a jsou vyžadována od dvou bank.

Bulharské právní předpisy nesplňují veškeré požadavky týkající se nezávislosti centrální banky, zákazu měnového financování a právní integrace do Eurosystému. Bulharsko je členským státem EU s dočasnou výjimkou pro zavedení eura, a musí tudíž splňovat všechny adaptační požadavky podle článku 131 Smlouvy.

4.2 Česká republika

V březnu 2020 dosáhla v České republice dvanáctiměsíční průměrná inflace měřená HICP úrovně 2,9 %, nacházela se výrazně tedy nad referenční hodnotou 1,8 % pro kritérium cenové stability. Ve světle pandemie koronavirového onemocnění (COVID-19) existuje vysoká míra nejistoty ohledně vývoje míry inflace v následujících měsících. Vnitrostátní orgány přijaly významná fiskální, makroobezřetnostní a měnověpolitická opatření ke zmírnění ekonomických škod způsobených pandemií COVID-19. Během posledních deseti let se tato míra inflace pohybovala v rozmezí od 0,2 % do 3,6 % a celková průměrná inflace v tomto období byla mírná, a to 1,6 %. Při pohledu do budoucna existují v dlouhodobějším horizontu obavy týkající se udržitelnosti konvergence cenového vývoje v České republice. Úroveň HDP na obyvatele i cenová hladina jsou v České republice stále výrazně nižší než v eurozóně, a tak proces dorovnávání hospodářské úrovně může vést ke kladnému inflačnímu diferenciálu vůči eurozóně, pokud proti tomu nebude působit posilování nominálního směnného kurzu. Aby se zabránilo nahromadění nadměrných cenových tlaků a makroekonomických nerovnováh, musí být proces dorovnávání hospodářské úrovně podpořen vhodnými politikami.

Rozpočtové saldo a dluh českého sektoru vládních institucí splňovaly v roce 2019 maastrichtská kritéria. V důsledku pandemie COVID-19 se však v letech 2020–2021 očekává výrazné zhoršení rozpočtové pozice. Na Českou republiku se od roku 2014 vztahuje preventivní složka Paktu o stabilitě a růstu. Od té doby až do roku 2019 Česká republika s rezervou plnila kritérium schodku i dluhu. Ekonomická prognóza Evropské komise z jara 2020 však očekává prudké zhoršení fiskálních pozic plynoucí z kombinace výrazného zhoršení ekonomické aktivity a fiskálních opatření zavedených ke zmírnění krize. Zpráva Komise o fiskální udržitelnosti za rok 2019, která byla vydána ještě před pandemií COVID-19, naznačovala, že fiskální riziko je v krátkodobém a střednědobém horizontu nízké, ale stárnutí populace implikuje rizika v dlouhodobém horizontu. Pomineme-li opatření přijatá k řešení pandemie COVID-19, bude pro udržení zdravých veřejných financí v dalším období nezbytná obezřetná fiskální politika.

V průběhu dvouletého referenčního období od 1. dubna 2018 do 31. března 2020 se česká koruna neúčastnila ERM II, ale obchodovala se v pružném kurzovém režimu. Po ukončení kurzového závazku v roce 2017 vykazovala česká koruna během dvouletého referenčního období poměrně vysokou volatilitu vůči euru. Dne 31. března 2020 směnný kurz činil 27,312 koruny za euro, byl tedy o 7,7 % slabší než jeho průměrná úroveň v dubnu 2018. Během posledních deseti let se souhrnné saldo běžného a kapitálového účtu zlepšilo, zatímco čisté zahraniční závazky země klesly.

Během referenčního období od dubna 2019 do března 2020 byla úroveň dlouhodobých úrokových sazeb v České republice v průměru na 1,5 %, tedy pod referenční hodnotou 2,9 % pro kritérium konvergence úrokových sazeb. Dlouhodobé úrokové sazby se v České republice od roku 2010 snížily, přičemž dvanáctiměsíční průměrné sazby klesly z téměř 5 % na 1,5 %.

Pro dosažení prostředí podporujícího udržitelnou konvergenci je nutné provádět hospodářské politiky zaměřené na cenovou stabilitu, včetně cílených strukturálních reforem, které jsou zaměřeny na zajištění makroekonomické stability. Pokud jde o makroekonomické nerovnováhy, Evropská komise v rámci své zprávy mechanismu varování pro rok 2020 nevybrala Českou republiku pro hloubkový přezkum. Pro řešení strukturálních slabin, které mohou zhoršovat výhled růstu, je nicméně zapotřebí zintenzivnit cílené strukturální reformy týkající se politik na trhu práce a trhu zboží a služeb, jakož i podnikatelského prostředí. Pokud se má dále zvýšit důvěra ve finanční systém, vnitrostátní příslušné orgány by měly dále zlepšovat své dohledové postupy a kromě jiného dodržovat relevantní doporučení příslušných mezinárodních a evropských institucí a úzce spolupracovat s dalšími národními dohledovými orgány členských států EU v rámci kolegií orgánů dohledu.

České právní předpisy nesplňují veškeré požadavky týkající se nezávislosti centrální banky, zákazu měnového financování a právní integrace do Eurosystému. Česká republika je členským státem EU s dočasnou výjimkou pro zavedení eura, a musí tudíž splňovat všechny adaptační požadavky podle článku 131 Smlouvy.

4.3 Chorvatsko

V březnu 2020 dosáhla v Chorvatsku dvanáctiměsíční průměrná inflace měřená HICP úrovně 0,9 %, nacházela se tedy výrazně pod referenční hodnotou 1,8 % pro kritérium cenové stability. Ve světle pandemie koronavirového onemocnění (COVID-19) existuje vysoká míra nejistoty ohledně vývoje míry inflace v následujících měsících. Vnitrostátní orgány přijaly významná fiskální a měnověpolitická opatření ke zmírnění ekonomických škod způsobených pandemií COVID-19. Během posledních deseti let se tato míra inflace pohybovala v relativně širokém rozmezí od −0,8 % do 4,0 % a celková průměrná inflace v tomto období byla nevýrazná, a to 1,2 %. Při pohledu do budoucna existují v dlouhodobějším horizontu obavy týkající se udržitelnosti konvergence cenového vývoje v Chorvatsku. Je pravděpodobné, že proces dorovnávání hospodářské úrovně povede ke kladnému inflačnímu diferenciálu vůči eurozóně, neboť HDP na obyvatele i cenová hladina jsou v Chorvatsku stále výrazně nižší než v eurozóně. Aby se zabránilo nahromadění nadměrných cenových tlaků a makroekonomických nerovnováh, musí být proces dorovnávání hospodářské úrovně podpořen vhodnými politikami.

Rozpočtové saldo chorvatského sektoru vládních institucí bylo v roce 2019 v souladu s maastrichtskými kritérii, zatímco jeho poměr dluhu k HDP překračoval referenční hodnotu, byť se mezi lety 2015 a 2019 snížil. V letech 2020–2021 se však v důsledku pandemie COVID-19 očekává znatelné zhoršení rozpočtové pozice a výrazný nárůst poměru dluhu k HDP. Na Chorvatsko se od roku 2014 vztahovala preventivní složka Paktu o stabilitě a růstu a v roce 2017 byl postup při nadměrném schodku ukončen. Od té doby až do roku 2019 Chorvatsko s rezervou plnilo kritérium schodku a jeho poměr dluhu k HDP se snižoval. Pro rok 2020 však ekonomická prognóza Evropské komise z jara 2020 očekává prudké zhoršení fiskálních pozic plynoucí z kombinace výrazného zhoršení ekonomické aktivity a fiskálních opatření zavedených ke zmírnění krize. Zpráva Komise o fiskální udržitelnosti za rok 2019, která byla vydána ještě před pandemií COVID-19, naznačovala, že Chorvatsko ve střednědobém až dlouhodobém horizontu čelí nízkým rizikům v oblasti udržitelnosti dluhu. Ačkoli se v dlouhodobém horizontu zdá, že je Chorvatsko vystaveno nízkému riziku vzhledem k předpokládanému snížení výdajů spojených se stárnutím obyvatelstva, vyvolává předpokládaný další pokles poměru průměrného starobního důchodu k průměrné mzdě obavy ohledně adekvátnosti důchodového systému. Pomineme-li opatření přijatá k řešení pandemie COVID-19, obezřetná fiskální politika, která dále posílí efektivitu příjmů i výdajů, by měla nasměrovat poměr dluhu k HDP na dlouhodobou sestupnou trajektorii.

V průběhu dvouletého referenčního období od 1. dubna 2018 do 31. března 2020 se chorvatská kuna neúčastnila kurzového mechanismu ERM II, ale obchodovala se v režimu zahrnujícím přísně řízený floating směnného kurzu. Během referenčního období vykázal směnný kurz chorvatské kuny vůči euru v průměru velmi nízkou míru volatility. Dne 31. března 2020 směnný kurz činil 7,6255 kuny za euro, byl tedy o 2,8 % slabší než jeho průměrná úroveň v dubnu 2018. Během posledních deseti let se souhrnné saldo běžného a kapitálového účtu Chorvatska zlepšilo a čistá zahraniční pasiva země poklesla, ačkoli jsou nadále velmi vysoká. Dne 4. července 2019 chorvatské vnitrostátní orgány oznámily svůj záměr usilovat o zapojení chorvatské kuny do ERM II a oznámily podrobný akční plán reforem, které země před vstupem do ERM II zamýšlí zavést. Dne 8. července 2019 ministři financí zemí eurozóny a Dánska, ECB a zástupce guvernéra Danmarks Nationalbank uvítali záměr chorvatských vnitrostátních orgánů učinit kroky nezbytné k úspěšné účasti v ERM II. Chorvatsko přijalo řadu závazků v hospodářskopolitických oblastech, které jsou velmi důležité pro hladký průběh vstupu do ERM II a účasti v něm. Kromě bankovního dohledu se tyto závazky týkají makroobezřetnostního rámce země, jejího rámce pro boj proti praní špinavých peněz, sběru, sestavování a šíření statistických údajů, správy veřejného sektoru a snížení finanční a administrativní zátěže. ECB a Evropská komise v rámci své působnosti vymezené Smlouvami a sekundární legislativou monitorují efektivní dodržování těchto závazků.

Během referenčního období od dubna 2019 do března 2020 byla úroveň dlouhodobých úrokových sazeb v Chorvatsku v průměru na 0,9 %, což je výrazně pod referenční hodnotou 2,9 % pro kritérium konvergence úrokových sazeb. Dlouhodobé úrokové sazby v Chorvatsku se od roku 2010 snížily, přičemž dvanáctiměsíční průměrné sazby klesly z hodnoty těsně pod 7 % na zhruba 1,0 %.

Pro dosažení prostředí podporujícího udržitelnou konvergenci v Chorvatsku jsou nutné hospodářské politiky zaměřené na stabilitu a rozsáhlé strukturální reformy. Pokud jde o makroekonomické nerovnováhy, Evropská komise vybrala Chorvatsko pro hloubkový přezkum v rámci své zprávy mechanismu varování pro rok 2020 a dospěla k závěru, že se Chorvatsko potýká s makroekonomickými nerovnováhami. Chorvatsku by prospěly strukturální reformy zaměřené na zlepšení institucionálního a podnikatelského prostředí, posílení konkurence na trzích zboží a služeb, snížení nesouladu a omezení na trhu práce a zvýšení efektivity veřejné správy a soudnictví. V oblasti bankovního dohledu příslušné chorvatské orgány 27. května 2019 zaslaly žádost o navázání úzké spolupráce s ECB v rámci jednotného mechanismu dohledu s ohledem na účast v ERM II.

Chorvatské právní předpisy nesplňují veškeré požadavky týkající se nezávislosti centrální banky. Švédsko je členským státem EU s dočasnou výjimkou pro zavedení eura, a musí tudíž splňovat všechny adaptační požadavky podle článku 131 Smlouvy.

4.4 Maďarsko

V březnu 2020 dosáhla v Maďarsku dvanáctiměsíční průměrná inflace měřená HICP úrovně 3,7 %, což je výrazně nad referenční hodnotou pro kritérium cenové stability ve výši 1,8 %. Ve světle pandemie koronavirového onemocnění (COVID-19) existuje vysoká míra nejistoty ohledně vývoje míry inflace v následujících měsících. Vnitrostátní orgány přijaly významná fiskální, makroobezřetnostní a měnověpolitická opatření ke zmírnění ekonomických škod způsobených pandemií COVID-19. Během posledních deseti let se tato míra inflace pohybovala v relativně širokém rozmezí od −0,3 % do 5,7 % a průměrná inflace v tomto období byla spíše vyšší, a to 2,5 %. Při pohledu do budoucna existují v dlouhodobějším horizontu obavy týkající se udržitelnosti konvergence cenového vývoje v Maďarsku. Úroveň HDP na obyvatele i cenová hladina jsou v Maďarsku stále výrazně nižší než v eurozóně, a tak proces dorovnávání hospodářské úrovně pravděpodobně povede ke kladnému inflačnímu diferenciálu vůči eurozóně, pokud proti tomu nebude působit posilování nominálního směnného kurzu. Aby se zabránilo nahromadění nadměrných cenových tlaků a makroekonomických nerovnováh, musí být proces dorovnávání hospodářské úrovně podpořen vhodnými politikami.

Rozpočtové saldo maďarského sektoru vládních institucí bylo v roce 2019 v souladu s maastrichtskými kritérii, zatímco jeho poměr dluhu k HDP překračoval referenční hodnotu, byť se mezi lety 2012 a 2019 snížil.letech 2020–2021 se však v důsledku pandemie COVID-19 očekává znatelné zhoršení rozpočtové pozice a významný nárůst poměru dluhu k HDP. Na Maďarsko se od roku 2013 vztahuje preventivní složka Paktu o stabilitě a růstu a od roku 2018 postup při značné odchylce. Pro rok 2020 ekonomická prognóza Evropské komise z jara 2020 očekává prudké zhoršení fiskálních pozic plynoucí z kombinace výrazného zhoršení ekonomické aktivity a fiskálních opatření zavedených ke zmírnění krize. Zpráva Komise o fiskální udržitelnosti za rok 2019, která byla vydána ještě před pandemií COVID-19, naznačovala, že riziko fiskálního napětí je v Maďarsku v krátkodobém a střednědobém horizontu nízké, v dlouhodobém horizontu je středně vysoké. Výzvu pro udržitelnost veřejných financí představuje stárnutí obyvatelstva. Pomineme-li opatření přijatá k řešení pandemie COVID-19, bude pro udržení zdravých veřejných financí v dalším období nezbytná obezřetná fiskální politika.

V průběhu dvouletého referenčního období od 1. dubna 2018 do 31. března 2020 se maďarský forint neúčastnil mechanismu ERM II, ale obchodoval se v režimu plovoucího kurzu. Během referenčního období vykázal směnný kurz maďarského forintu vůči euru v průměru relativně vysokou míru volatility. Dne 31. března 2020 směnný kurz činil 360,02 forintu za euro, byl tedy o 15,5 % slabší než jeho průměrná úroveň v dubnu 2018. Během posledních deseti let běžný i kapitálový účet Maďarska stabilně vykazoval přebytky. To přispělo k určitému snížení čistých zahraničních pasiv země, která však stále zůstávají velmi vysoká.

Během referenčního období od dubna 2019 do března 2020 byla úroveň dlouhodobých úrokových sazeb v Maďarsku v průměru na 2,3 %, což je pod referenční hodnotou 2,9 % pro kritérium konvergence úrokových sazeb. Dlouhodobé úrokové sazby v Maďarsku se od roku 2010 snižují, přičemž dvanáctiměsíční průměrné sazby klesly z 9 % na méně než 3 %.

Pro dosažení prostředí podporujícího udržitelnou konvergenci v Maďarsku jsou nutné hospodářské politiky zaměřené na stabilitu a rozsáhlé strukturální reformy. Pokud jde o makroekonomické nerovnováhy, Evropská komise v rámci své zprávy mechanismu varování pro rok 2020 nevybrala Maďarsko pro hloubkový přezkum. Maďarsku by však prospěly strukturální reformy zaměřené na zlepšení veřejných institucí a veřejné správy, ale také zavedení odpovídajících politik na trzích zboží a služeb a trhu práce. Pokud se má dále zvýšit důvěra ve finanční systém, vnitrostátní příslušné orgány by měly dále zlepšovat své dohledové postupy a kromě jiného dodržovat relevantní doporučení příslušných mezinárodních a evropských institucí a úzce spolupracovat s dalšími národními dohledovými orgány členských států EU v rámci kolegií orgánů dohledu.

Maďarské právní předpisy nesplňují veškeré požadavky týkající se nezávislosti centrální banky, zákazu měnového financování, požadavku jednotného způsobu psaní eura a právní integrace do Eurosystému. Maďarsko je členským státem EU s dočasnou výjimkou pro zavedení eura, a musí tudíž splňovat všechny adaptační požadavky podle článku 131 Smlouvy.

4.5 Polsko

V březnu 2020 dosáhla v Polsku dvanáctiměsíční průměrná inflace měřená HICP úrovně 2,8 %, což je výrazně nad referenční hodnotou pro kritérium cenové stability ve výši 1,8 %. Ve světle pandemie koronavirového onemocnění (COVID-19) existuje vysoká míra nejistoty ohledně vývoje míry inflace v následujících měsících. Vnitrostátní orgány přijaly významná fiskální, makroobezřetnostní a měnověpolitická opatření ke zmírnění ekonomických škod způsobených pandemií COVID-19. Během posledních deseti let se tato míra inflace pohybovala v relativně širokém rozmezí od −0,7 % do 4,1 %, zatímco celková průměrná inflace v tomto období byla mírná, a to 1,5 %. Při pohledu do budoucna existují v dlouhodobějším horizontu obavy týkající se udržitelnosti konvergence cenového vývoje v Polsku. Úroveň HDP na obyvatele i cenová hladina jsou v Polsku stále výrazně nižší než v eurozóně, a tak proces dorovnávání hospodářské úrovně pravděpodobně povede ke kladnému inflačnímu diferenciálu vůči eurozóně, pokud proti tomu nebude působit posilování nominálního směnného kurzu. Aby se zabránilo nahromadění nadměrných cenových tlaků a makroekonomických nerovnováh, musí být proces dorovnávání hospodářské úrovně podpořen vhodnými politikami.

Rozpočtové saldo a dluh polského sektoru vládních institucí byly v roce 2019 v souladu s maastrichtskými kritérii. V letech 2020–2021 se však v důsledku pandemie COVID-19 očekává výrazné zhoršení rozpočtové pozice a výrazný nárůst poměru dluhu k HDP. Na Polsko se od roku 2015 vztahuje preventivní složka Paktu o stabilitě a růstu. Od té doby až do roku 2019 Polsko plnilo kritérium schodku a jeho poměr dluhu k HDP klesal. Pro rok 2020 ekonomická prognóza Evropské komise z jara 2020 očekává prudké zhoršení fiskální pozice plynoucí z kombinace výrazného zhoršení ekonomické aktivity a fiskálních opatření zavedených ke zmírnění krize. Zpráva Komise o fiskální udržitelnosti za rok 2019, která byla vydána ještě před pandemií COVID-19, naznačovala, že Polsko ve střednědobém a dlouhodobém horizontu čelí nízkým rizikům v oblasti fiskální udržitelnosti. Je však třeba zajistit adekvátnost důchodového systému a zabránit výraznému snížení poměru průměrného starobního důchodu k průměrné mzdě ve střednědobém a dlouhodobém horizontu. Pomineme-li opatření přijatá k řešení pandemie COVID-19, bude pro udržení zdravých veřejných financí v dalším období nezbytná obezřetná fiskální politika.

V průběhu dvouletého referenčního období od 1. dubna 2018 do 31. března 2020 se polský zlotý neúčastnil mechanismu ERM II, ale obchodoval se v režimu plovoucího kurzu. Během referenčního období vykázal směnný kurz polského zlotého vůči euru v průměru relativně vysokou míru volatility. Dne 31. března 2020 směnný kurz činil 4,5506 zlotého za euro, byl tedy o 8,5 % slabší než jeho průměrná úroveň v dubnu 2018. Během posledních deseti let se souhrnné saldo běžného a kapitálového účtu Polska zlepšilo, zatímco čistá zahraniční pasiva země jsou nadále velmi vysoká, ačkoli od roku 2017 klesají a tvoří je převážně čistá pasiva z přímých investic.

Během referenčního období od dubna 2019 do března 2020 byla úroveň dlouhodobých úrokových sazeb v Polsku v průměru na 2,2 %, což je pod referenční hodnotou 2,9 % pro kritérium konvergence úrokových sazeb. Dlouhodobé úrokové sazby v Polsku se od roku 2010 snížily, přičemž dvanáctiměsíční průměrné sazby klesly ze zhruba 6 % na asi 2 %.

Pro dosažení prostředí podporujícího udržitelnou konvergenci v Polsku jsou nutné hospodářské politiky zaměřené na stabilitu, hospodářskopolitická opatření zajišťující finanční stabilitu a cílené strukturální reformy. Pokud jde o makroekonomické nerovnováhy, Evropská komise v rámci své zprávy mechanismu varování pro rok 2020 nevybrala Polsko pro hloubkový přezkum. Je nezbytné zachovat současnou silnou finanční pozici bankovního sektoru, aby byla zachována důvěra zahraničních investorů a zajištěna jeho zdravá podpora hospodářského růstu, k čemuž by měly přispívat dobře zacílené strukturální reformy usilující o snížení napětí na trhu práce, zvýšení konkurence na trzích zboží a služeb a urychlení inovací, privatizace a modernizace infrastruktury. Pokud se má dále zvýšit důvěra ve finanční systém, vnitrostátní příslušné orgány by měly dále zlepšovat své dohledové postupy a kromě jiného dodržovat relevantní doporučení příslušných mezinárodních a evropských institucí a úzce spolupracovat s dalšími národními dohledovými orgány členských států EU v rámci kolegií orgánů dohledu.

Polské právní předpisy nesplňují veškeré požadavky týkající se nezávislosti centrální banky, zachování mlčenlivosti, zákazu měnového financování a právní integrace do Eurosystému. Polsko je členským státem EU s dočasnou výjimkou pro zavedení eura, a musí tudíž splňovat všechny adaptační požadavky podle článku 131 Smlouvy.

4.6 Rumunsko

V březnu 2020 dosáhla v Rumunsku dvanáctiměsíční průměrná inflace měřená HICP úrovně 3,7 %, což je výrazně nad referenční hodnotou pro kritérium cenové stability ve výši 1,8 %. Ve světle pandemie koronavirového onemocnění (COVID-19) existuje vysoká míra nejistoty ohledně vývoje míry inflace v následujících měsících. Vnitrostátní orgány přijaly významná fiskální, makroobezřetnostní a měnověpolitická opatření ke zmírnění ekonomických škod způsobených pandemií COVID-19. Během posledních deseti let se tato míra inflace pohybovala v relativně širokém rozmezí od −1,7 % do 7,8 % a průměrná inflace v tomto období byla spíše vyšší, a to 2,7 %. Při pohledu do budoucna existují v dlouhodobějším horizontu obavy týkající se udržitelnosti konvergence cenového vývoje v Rumunsku. Úroveň HDP na obyvatele i cenová hladina jsou v Rumunsku stále výrazně nižší než v eurozóně, a tak proces dorovnávání hospodářské úrovně pravděpodobně povede ke kladnému inflačnímu diferenciálu vůči eurozóně, pokud proti tomu nebude působit posilování nominálního směnného kurzu. Aby se zabránilo nahromadění nadměrných cenových tlaků a makroekonomických nerovnováh, musí být proces dorovnávání hospodářské úrovně podpořen vhodnými politikami.

Zatímco dluh Rumunska byl v souladu s maastrichtskými kritérii, schodek rumunského sektoru vládních institucí v roce 2019 přesáhl referenční hodnotu 3 %; v dubnu 2020 byl proto spuštěn postup při nadměrném schodku, v jehož rámci má země napravit svůj nadměrný schodek nejpozději v roce 2022. Od června 2017 se na Rumunsko vztahoval postup při značné odchylce v rámci preventivní složky Paktu o stabilitě a růstu a od dubna 2020 se na něj vztahuje postup při nadměrném schodku v rámci nápravné složky. Rumunské vnitrostátní orgány opakovaně nezajistily účinné kroky k nápravě značné odchylky od trajektorie přibližování ke střednědobému rozpočtovému cíli; strukturální saldo se od ní od roku 2016 odchylovalo ve výrazné a rostoucí míře. Podle ekonomické prognózy Evropské komise z jara 2020 se bude rozpočtový schodek výrazně zvyšovat a jeho odchylka od referenční hodnoty 3 % HDP bude narůstat. Prudké zhoršení celkového i strukturálního salda je důsledkem výrazného zhoršení ekonomické aktivity a fiskálních opatření zavedených ke zmírnění krize v důsledku pandemie COVID-19, ale také značného růstu starobních důchodů vyplývajícího z nového důchodového zákona schváleného v létě 2019. Tyto faktory také stojí za rostoucím trendem poměru dluhu k HDP. Zpráva Komise o fiskální udržitelnosti za rok 2019, která byla vydána ještě před pandemií COVID-19, poukazovala na značná rizika v oblasti fiskální udržitelnosti ve střednědobém a dlouhodobém horizontu. Ta vyplývají především ze zhoršení prognózovaného strukturálního primárního salda a zvýšení výdajů souvisejících se stárnutím populace. Pomineme-li opatření přijatá k řešení pandemie COVID-19, budou v těchto oblastech nezbytné další reformy a pro nápravu nadměrného schodku a zajištění udržitelnosti veřejných financí budou nutná významná konsolidační opatření.

V průběhu dvouletého referenčního období od 1. dubna 2018 do 31. března 2020 se rumunský leu neúčastnil kurzového mechanismu ERM II, ale obchodoval se v režimu plovoucího kurzu zahrnujícím řízený floating směnného kurzu. Během referenčního období vykázal směnný kurz rumunského leu vůči euru v průměru nízkou míru volatility. Dne 31. března 2020 směnný kurz činil 4,8283 leu za euro, byl tedy o 3,7 % slabší než jeho průměrná úroveň v dubnu 2018. Během posledních deseti let se běžný i kapitálový účet Rumunska zlepšil a čistá zahraniční pasiva země poklesla, ačkoli zůstávají nadále vysoká.

Během referenčního období od dubna 2019 do března 2020 byla úroveň dlouhodobých úrokových sazeb v Rumunsku v průměru na 4,4 %, což je nad referenční hodnotou 2,9 % pro kritérium konvergence úrokových sazeb. Dlouhodobé úrokové sazby v Rumunsku se od roku 2010 snížily, přičemž dvanáctiměsíční průměrné sazby klesly z hodnoty těsně pod 10 % na zhruba 4,5 %.

Pro dosažení prostředí podporujícího udržitelnou konvergenci v Rumunsku jsou nutné hospodářské politiky zaměřené na stabilitu a rozsáhlé strukturální reformy. Pokud jde o makroekonomické nerovnováhy, Evropská komise vybrala Rumunsko pro hloubkový přezkum v rámci své zprávy mechanismu varování pro rok 2020, a to s termínem přezkumu na začátku roku 2020. Existuje značný prostor a potřeba opatření zaměřených na zlepšování institucionálního a podnikatelského prostředí, posílení investic a konkurence na trzích zboží a služeb, snížení značného nesouladu ve struktuře kvalifikace pracovní síly a jejího nedostatku, zvýšení míry participace pracovní síly s cílem snížit napětí na trhu práce a podporu kvality a efektivity veřejné správy a soudnictví, zejména po ústupu od pokroku dosaženého ve významných oblastech, jako je boj proti korupci. Rovněž je třeba vyvinout značné úsilí ke zlepšení čerpání finančních prostředků z EU ze strany Rumunska. Pokud se má dále zvýšit důvěra ve finanční systém, vnitrostátní příslušné orgány by měly dále zlepšovat své dohledové postupy a kromě jiného dodržovat relevantní doporučení příslušných mezinárodních a evropských institucí a úzce spolupracovat s dalšími národními dohledovými orgány členských států EU v rámci kolegií orgánů dohledu.

Rumunské právní předpisy nesplňují veškeré požadavky týkající se nezávislosti centrální banky, zákazu měnového financování a právní integrace do Eurosystému. Rumunsko je členským státem EU s dočasnou výjimkou pro zavedení eura, a musí tudíž splňovat všechny adaptační požadavky podle článku 131 Smlouvy.

4.7 Švédsko

V březnu 2020 dosáhla ve Švédsku dvanáctiměsíční průměrná inflace měřená HICP úrovně 1,6 %, nacházela se tedy pod referenční hodnotou 1,8 % pro kritérium cenové stability. Ve světle pandemie koronavirového onemocnění (COVID-19) existuje vysoká míra nejistoty ohledně vývoje míry inflace v následujících měsících. Vnitrostátní orgány přijaly významná fiskální, makroobezřetnostní a měnověpolitická opatření ke zmírnění ekonomických škod způsobených pandemií COVID-19. Během posledních deseti let se tato míra inflace pohybovala v relativně širokém rozmezí od 0,2 % do 2,1 % a celková průměrná inflace v tomto období byla nevýrazná, a to 1,2 %. Úroveň HDP na obyvatele je ve Švédsku již nad úrovní eurozóny. Při pohledu do budoucna by měly měnová politika a institucionální rámec zaměřený na stabilitu i nadále podporovat dosažení cenové stability ve Švédsku.

Rozpočtové saldo a dluh švédského sektoru vládních institucí byly v roce 2019 v souladu s maastrichtskými kritérii, v letech 2020–2021 se však v důsledku pandemie COVID-19 očekává jejich výrazné zhoršení. Od roku 1998 do roku 2019 se na Švédsko nevztahoval postup při nadměrném schodku. Podle ekonomické prognózy Evropské komise z jara 2020 se rozpočtový schodek Švédska v roce 2020 výrazně zhorší na 5,6 % HDP v důsledku makroekonomických dopadů pandemie COVID-19 a souvisejících fiskálních opatření. Očekává se, že se v roce 2021 vrátí pod referenční hodnotu 3 %. Poměr dluhu k HDP se podle prognózy také výrazně zvýší, ale nepřekročí referenční hodnotu 60 %. Zpráva Komise o fiskální udržitelnosti za rok 2019, která byla vydána ještě před pandemií COVID-19, naznačovala, že Švédsko díky svému nadále nízkému dluhu čelí ve střednědobém a dlouhodobém horizontu nízkým rizikům. Pomineme-li opatření přijatá k řešení pandemie COVID-19, pokračující plnění střednědobého cíle v příštích letech by zajistilo prodloužení dosavadní historie zdravých veřejných financí.

V průběhu dvouletého referenčního období od 1. dubna 2018 do 31. března 2020 se švédská koruna neúčastnila mechanismu ERM II, ale obchodovala se v režimu plovoucího kurzu. Během referenčního období vykázal směnný kurz švédské koruny vůči euru v průměru relativně vysokou míru volatility a v souhrnu vykazoval oslabující trend. Dne 31. března 2020 směnný kurz činil 11,0613 koruny za euro, byl tedy o 6,6 % slabší než jeho průměrná úroveň v dubnu 2018. Během posledních deseti let zaznamenal běžný účet Švédska značné přebytky a saldo švédské investiční pozice vůči zahraničí je od roku 2015 kladné.

Během referenčního období od dubna 2019 do března 2020 byla úroveň dlouhodobých úrokových sazeb ve Švédsku v průměru na −0,1 %, což je výrazně pod referenční hodnotou 2,9 % pro kritérium konvergence úrokových sazeb. Dlouhodobé úrokové sazby ve Švédsku se od roku 2010 snížily, přičemž dvanáctiměsíční průměrné sazby klesly z více než 3 % zhruba na 0 %.

Pro udržení prostředí podporujícího udržitelnou konvergenci ve Švédsku je nutné pokračovat v hospodářských politikách zaměřených na stabilitu, cílených strukturálních reformách a opatřeních zajišťujících finanční stabilitu. Pokud jde o makroekonomické nerovnováhy, Evropská komise ve své zprávě mechanismu varování pro rok 2020 uvedla, že Švédsko se stále potýká s makroekonomickými nerovnováhami. V této souvislosti je zapotřebí podniknout další kroky pro řešení rizik pro makroekonomickou stabilitu vyplývajících z historicky vysokých cen bydlení a s tím spojené vysoké úrovně zadlužení domácností. Pokud se má dále zvýšit důvěra ve finanční systém, vnitrostátní příslušné orgány by měly dále zlepšovat své dohledové postupy a kromě jiného dodržovat relevantní doporučení příslušných mezinárodních a evropských institucí a úzce spolupracovat s dalšími národními dohledovými orgány členských států EU v rámci kolegií orgánů dohledu.

Švédské právní předpisy nesplňují veškeré požadavky týkající se nezávislosti centrální banky, zákazu měnového financování a právní integrace do Eurosystému. Švédsko je členským státem EU s dočasnou výjimkou pro zavedení eura, a musí tudíž splňovat všechny adaptační požadavky podle článku 131 Smlouvy. Podle Smlouvy má Švédsko povinnost přijmout od 1. června 1998 vnitrostátní legislativu pro integraci do Eurosystému. Švédské státní orgány dosud nepodnikly žádné legislativní kroky k nápravě nekompatibilit popisovaných v této zprávě i zprávách předchozích.

© Evropská centrální banka, 2020

Poštovní adresa 60640 Frankfurt nad Mohanem, Německo
Telefon +49 69 1344 0

Internet www.ecb.europa.eu

Všechna práva vyhrazena. Reprodukce pro vzdělávací a nekomerční účely je povolena za předpokladu, že je uveden zdroj.

Uzávěrka statistických údajů pro tuto zprávu proběhla 7. května 2020.

Vysvětlení terminologie a zkratek je k dispozici v glosáři ECB (pouze v anglickém jazyce).

HTML ISBN 978-92-899-4322-2, ISSN 1725-9592, doi:10.2866/218144, QB-AD-20-001-CS-Q

Symboly používané v tabulkách

„-“ údaje neexistují / údaje nelze aplikovat
„.“ údaje dosud nejsou dostupné

  1. Když byla v roce 1992 uzavřena Maastrichtská smlouva, byla Dánsku udělena výjimka, podle níž se nemusí účastnit třetí fáze HMU, a tudíž přijmout euro.
  2. Není-li uvedeno jinak, veškeré odkazy na „Smlouvu“ v této zprávě se týkají Smlouvy o fungování Evropské unie a odkazy na čísla článků odrážejí číslování platné od 1. prosince 2009. Není-li uvedeno jinak, veškeré odkazy na „Smlouvy“ v této zprávě se týkají jak Smlouvy o Evropské unii, tak Smlouvy o fungování Evropské unie. Viz také vysvětlení těchto termínů v internetovém glosáři ECB.
  3. Od tohoto data ECB převzala úkoly, které jí byly svěřeny podle čl. 33 odst. 2 nařízení Rady (EU) č. 1024/2013 ze dne 15. října 2013, kterým se Evropské centrální bance svěřují zvláštní úkoly týkající se politik, které se vztahují k obezřetnostnímu dohledu nad úvěrovými institucemi.
  4. Viz 10. bod odůvodnění nařízení Evropské centrální banky ECB/2014/17 ze dne 16. dubna 2014, kterým se stanoví rámec spolupráce Evropské centrální banky s vnitrostátními příslušnými orgány a vnitrostátními pověřenými orgány v rámci jednotného mechanismu dohledu (nařízení o rámci SSM).
  5. Vzhledem k výjimečným okolnostem a vysoké míře nejistoty by prognózy Evropské komise měly být chápány jako jeden z většího množství možných scénářů.
  6. Nařízení Rady (ES) č. 1467/97 ze dne 7. července 1997 o urychlení a vyjasnění postupu při nadměrném schodku, Úř. věst. L 209, 2.8.1997, s. 6.
  7. Nařízení Rady (EU) č. 1177/2011 ze dne 8. listopadu 2011, kterým se mění nařízení (ES) č. 1467/97 o urychlení a vyjasnění postupu při nadměrném schodku (Úř. věst. L 306, 23.11.2011, s. 33).
  8. Tato smlouva platí také pro členské státy, na které se vztahuje výjimka a které tuto smlouvu ratifikovaly, a to ode dne účinnosti rozhodnutí o zrušení této výjimky nebo od dřívějšího data, jestliže daný členský stát oznámí svůj úmysl řídit se od tohoto dřívějšího data všemi nebo některými ustanoveními této smlouvy.
  9. Nařízení Rady (ES) č. 1466/97 ze dne 7. července 1997 o posílení dohledu nad stavy rozpočtů a nad hospodářskými politikami a o posílení koordinace hospodářských politik (Úř. věst L 209, 2.8.1997, s. 1).
  10. Směrnice Rady 2011/85/EU ze dne 8. listopadu 2011 o požadavcích na rozpočtové rámce členských států (Úř. věst. L 306, 23.11.2011, s. 41).
  11. Viz 2. bod odůvodnění nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1176/2011 ze dne 16. listopadu 2011 o prevenci a nápravě makroekonomické nerovnováhy (Úř. věst. L 306, 23.11.2011, s. 25).
  12. Viz článek 4 odst. 4 nařízení (ES) č. 1176/2011.
  13. Viz 17. bod odůvodnění nařízení (ES) č. 1176/2011.
  14. Stanoviska CON/2010/37 a CON/2010/91.
  15. Rozhodnutí Rady 98/317/ES ze dne 3. května 1998 v souladu s čl. 109j odst. 4 Smlouvy (Úř. věst. L 139, 11.5.1998, s. 30). Poznámka: Název rozhodnutí 98/317/ES odkazuje na Smlouvu o založení Evropského společenství (před přečíslováním článků Smlouvy v souladu s článkem 12 Amsterodamské smlouvy); toto ustanovení bylo zrušeno Lisabonskou smlouvou.
  16. Akt o podmínkách přistoupení České republiky, Estonské republiky, Kyperské republiky, Lotyšské republiky, Litevské republiky, Maďarské republiky, Republiky Malta, Polské republiky, Republiky Slovinsko a Slovenské republiky a o úpravách smluv, na nichž je založena Evropská unie (Úř. věst. L 236, 23.9.2003, s. 33).
  17. Pokud jde o Bulharsko a Rumunsko, viz článek 5 Aktu o podmínkách přistoupení Bulharské republiky a Rumunska a o úpravách smluv, na nichž je založena Evropská unie (Úř. věst. L 157, 21.6.2005, s. 203). Pokud jde o Chorvatsko, viz článek 5 Aktu o podmínkách přistoupení Chorvatské republiky a o úpravách Smlouvy o Evropské unii, Smlouvy o fungování Evropské unie a Smlouvy o založení Evropského společenství pro atomovou energii (Úř. věst. L 112, 24.4.2012, s. 21).
  18. Čl. 127 odst. 1 Dohody o vystoupení. Viz též čl. 127 odst. 3 a 6 a čl. 7 odst. 1 Dohody o vystoupení. Podle čl. 128 odst. 4 Dohody o vystoupení se Bank of England pro účely účasti v institucionálním uspořádání stanoveném články 282 a 283 Smlouvy a Statutem (s výjimkou čl. 21 odst. 2 Statutu) během přechodného období nepovažuje za národní centrální banku členského státu.
  19. Jedná se zejména o konvergenční zprávy ECB z května 2018 (o Bulharsku, České republice, Chorvatsku, Maďarsku, Polsku, Rumunsku a Švédsku), z června 2016 (o Bulharsku, České republice, Chorvatsku, Maďarsku, Polsku, Rumunsku a Švédsku), z června 2014 (o Bulharsku, České republice, Chorvatsku, Litvě, Maďarsku, Polsku, Rumunsku a Švédsku) z června 2013 (o Lotyšsku), z května 2012 (o Bulharsku, České republice, Lotyšsku, Litvě, Maďarsku, Polsku, Rumunsku a Švédsku), z května 2010 (o Bulharsku, České republice, Estonsku, Lotyšsku, Litvě, Maďarsku, Polsku, Rumunsku a Švédsku), z května 2008 (o Bulharsku, České republice, Estonsku, Lotyšsku, Litvě, Maďarsku, Polsku, Rumunsku, Slovensku a Švédsku), z května 2007 (o Kypru a Maltě), z prosince 2006 (o České republice, Estonsku, Kypru, Lotyšsku, Maďarsku, Maltě, Polsku, Slovensku a Švédsku), z května 2006 (o Litvě a Slovinsku), z října 2004 (o České republice, Estonsku, Kypru, Lotyšsku, Litvě, Maďarsku, Maltě, Polsku, Slovinsku, Slovensku a Švédsku), z května 2002 (o Švédsku) a dubna 2000 (o Řecku a Švédsku) a o konvergenční zprávu EMI z března 1998.
  20. Viz mj. rozsudek Soudního dvora ve věci Komise Evropských společenství proti Francouzské republice, C-265/95, ECLI:EU:C:1997:595.
  21. Úř. věst. L 189, 3.7.1998, s. 42.
  22. Toto se vztahuje i na režim zachovávání mlčenlivosti platný v rámci ESCB; viz oddíl 2.2.4 této konvergenční zprávy.
  23. Stanovisko CON/2011/104.
  24. Viz stanovisko CON/2019/15 a Komise v. Evropská centrální banka, C-11/00, ECLI:EU:C:2003:395, body 134 až 136.
  25. Stanovisko CON/2019/23.
  26. Stanoviska CON/2011/104 a CON/2017/34.
  27. Stanovisko CON/2010/31.
  28. Stanovisko CON/2009/93.
  29. Stanovisko CON/2010/94.
  30. Stanovisko CON/2016/33.
  31. Stanoviska CON/2014/25 a CON/2015/57.
  32. Stanovisko CON/2018/17.
  33. Viz Rimšēvičs v. Lotyšsko, C-202/18, ECLI:EU:C:2019:139, bod 76.
  34. Viz Rimšēvičs v. Lotyšsko, C-202/18, ECLI:EU:C:2019:139, bod 52, a stanovisko CON/2011/9.
  35. Viz např. stanoviska CON/2010/56, CON/2010/80, CON/2011/104 a CON/2011/106.
  36. Stanovisko CON/2018/23.
  37. Stanovisko CON/2012/89.
  38. Stanoviska CON/2018/17, CON/2019/19 a CON/2019/36.
  39. Stanovisko CON/2018/53.
  40. Viz stanovisko CON/2019/36 a stanovisko generálního advokáta Kokotta ve věci Rimšēvičs v. Lotyšsko, C-202/18, ECLI:EU:C:2018:1030, bod 77.
  41. Viz Rimšēvičs v. Lotyšsko, C-202/18, ECLI:EU:C:2019:139, bod 96.
  42. Stanoviska CON/2004/35, CON/2005/26, CON/2006/32, CON/2006/44, CON/2007/6, CON/2019/19 a CON/2019/24.
  43. Stanovisko CON/2018/23.
  44. Stanoviska CON/2014/24, CON/2014/27, CON/2014/56 a CON/2017/17.
  45. Článek 30.4 Statutu platí pouze v rámci Eurosystému.
  46. Článek 33.2 Statutu platí pouze v rámci Eurosystému.
  47. Stanovisko CON/2016/55.
  48. Stanovisko CON/2018/17.
  49. Úř. věst. L 115, 16.5.2000, s. 1.
  50. Rozhodnutí ECB/2010/26 ze dne 13. prosince 2010 o zvýšení základního kapitálu ECB (Úř. věst. L 11, 15.1.2011, s. 53).
  51. Zásadními stanovisky ECB v této oblasti jsou: Stanoviska CON/2002/16, CON/2003/22, CON/2003/27, CON/2004/1, CON/2006/38, CON/2006/47, CON/2007/8, CON/2008/13, CON/2008/68 a CON/2009/32.
  52. Stanovisko CON/2019/12.
  53. Stanovisko CON/2019/19.
  54. Pokud jde o činnost nezávislých externích auditorů národních centrálních bank, viz článek 27.1 statutu.
  55. Stanoviska CON/2011/9, CON/2011/53, CON/2015/57 a CON/2018/17.
  56. Stanoviska CON/2015/8, CON/2015/57, CON/2016/24, CON/2016/59 a CON/2018/17.
  57. Stanoviska CON/2017/25 a CON/2018/17.
  58. Stanoviska CON/2009/25 a CON/2017/85.
  59. Stanoviska CON/2009/26 a CON/2013/15.
  60. Stanoviska CON/2009/59 a CON/2009/63.
  61. Stanoviska CON/2009/53, CON/2009/83 a CON/2019/21.
  62. Stanoviska CON/2009/26 a CON/2012/69.
  63. Stanovisko CON/2019/19.
  64. Stanoviska CON/2008/9, CON/2008/10 a CON/2012/89.
  65. Stanovisko CON/2019/19.
  66. Stanoviska CON/2010/42, CON/2010/51, CON/2010/56, CON/2010/69, CON/2010/80, CON/2011/104, CON/2011/106, CON/2012/6, CON/2012/68 a CON/2014/7.
  67. Stanovisko CON/2014/38.
  68. Stanoviska CON/2015/8 a CON/2015/57.
  69. Úř. věst. L 332, 31.12.1993, s. 1. Článek 104 a čl. 104b odst. 1 Smlouvy o založení Evropského společenství jsou nyní články 123 a 125 odst. 1 Smlouvy.
  70. V konvergenční zprávě z roku 2008 je v poznámce pod čarou č. 13 na straně 23 uveden seznam zásadních stanovisek EMI a ECB, která byla v této oblasti přijata v období od května 1995 do března 2008.
  71. Stanoviska CON/2013/16, CON/2016/21 a CON/2017/4.
  72. Takové hodnocení není nutné, pokud úkol, který má být národní centrální bance svěřen, pouze doplňuje již existující funkci národní centrální banky a není považován za zcela nový úkol.
  73. Viz např. stanovisko CON/2016/54.
  74. Stanoviska CON/2011/30, CON/2015/36 a CON/2015/46.
  75. Stanovisko CON/2015/22.
  76. V určitých případech viz oddíl s názvem „Finanční podpora fondů pro řešení krizí nebo mechanismů financování k řešení krizí a systémů pojištění vkladů a odškodnění investorů“.
  77. Stanoviska CON/2015/36, CON/2015/46, CON/2016/49, CON/2016/57 a CON/2018/57.
  78. Stanovisko CON/2015/12.
  79. Stanovisko CON/2016/45.
  80. Stanovisko CON/2016/54.
  81. Stanovisko CON/2017/19.
  82. Stanovisko CON/2017/32.
  83. Stanovisko CON/2018/43.
  84. Stanovisko CON/2020/2.
  85. Stanoviska CON/2007/29, CON/ 2016/31, CON/2017/3 a CON/2017/12.
  86. Stanovisko CON/2019/27.
  87. Stanovisko CON/2015/45.
  88. Stanovisko CON/2016/31.
  89. Stanoviska CON/2015/54, CON/2016/34 a CON/2017/3.
  90. Stanovisko CON/2019/07.
  91. Stanovisko CON/2019/02.
  92. Stanovisko CON/2017/52.
  93. Stanoviska CON/2018/2 a CON/2018/5.
  94. Stanovisko CON/2016/38.
  95. Stanovisko CON/2017/2.
  96. Tyto úkoly jsou blíže vymezeny v oddíle „Finanční podpora fondů pro řešení krizí nebo mechanismů financování k řešení krizí a systémů pojištění vkladů a odškodnění investorů“
  97. Stanovisko CON/2016/42.
  98. Stanovisko CON/2012/4.
  99. Stanoviska CON/2011/91 a CON/2011/99.
  100. Stanoviska CON/2009/59 a CON/2009/63.
  101. Stanovisko CON/2013/56.
  102. Stanovisko CON/2015/22.
  103. Stanovisko CON/2019/20.
  104. Stanovisko CON/2013/5.
  105. Stanoviska CON/2012/50, CON/2012/64 a CON/2012/71.
  106. Stanovisko CON/2012/4; poznámka pod čarou 42 uvádí další relevantní stanoviska v této oblasti. Viz též stanoviska CON/2016/55 a CON/2017/1.
  107. Stanoviska CON/2015/22, CON/2016/28 a CON/2019/16.
  108. Stanoviska CON/2011/103, CON/ 2012/99, CON/2015/3 a CON/2015/22.
  109. Stanoviska CON/2015/33, CON/2015/35 a CON/2016/60.
  110. 27. bod odůvodnění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/49/EU ze dne 16. dubna 2014 o systémech pojištění vkladů (Úř. věst. L 173, 12.6.2014, s. 149).
  111. 23. bod odůvodnění směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/9/ES ze dne 3. března 1997 o systémech odškodnění investorů (Úř. věst. L 84, 26.3.1997, s. 22).
  112. Stanoviska CON/2015/40 a CON/2016/60.
  113. Stanoviska CON/2011/83 a CON/2015/52.
  114. Stanovisko CON/2011/84.
  115. Viz článek 4 nařízení (ES) č. 3603/93 a stanovisko CON/2013/2.
  116. Článek 5 nařízení (ES) č. 3603/93.
  117. Článek 6 nařízení (ES) č. 3603/93.
  118. Stanovisko CON/2013/3.
  119. Stanoviska CON/2009/23, CON/2009/67 a CON/2012/9.
  120. Viz např. stanoviska CON/2010/54, CON/2010/55 a CON/2013/62.
  121. Stanovisko CON/2012/9.
  122. K tomuto tématu viz Smaranda Bara a další v. Casa Naţională de Asigurări de Sănătate and Others, C-201/14, ECLI:EU:C:2015:638, bod 22; a Peter Gauweiler a další v. Deutscher Bundestag, C-62/14, ECLI:EU:C:2015:400, bod 100.
  123. Nařízení Rady (ES) č. 3604/93 ze dne 13. prosince 1993, kterým se upřesňují definice pro uplatňování zákazu zvýhodněného přístupu obsaženého v článku 104a Smlouvy (o založení Evropského společenství) (Úř. věst. L 332, 31.12.1993, s. 4). Článek 104a Smlouvy o založení Evropského společenství je nyní článek 124 Smlouvy.
  124. Čl. 3 odst. 2 a 10. bod odůvodnění nařízení (ES) č. 3604/93.
  125. Stanovisko generálního advokáta Elmera ve věci Société civile immobilière Parodi v. Banque H. Albert de Bary et Cie., C-222/95, ECLI:EU:C:1997:345, bod 24.
  126. Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 575/2013 ze dne 26. června 2013 o obezřetnostních požadavcích na úvěrové instituce a investiční podniky a o změně nařízení (EU) č. 648/2012 (Úř. věst. L 176, 27.6.2013, s. 1) a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/36/EU ze dne 26. června 2013 o přístupu k činnosti úvěrových institucí a o obezřetnostním dohledu nad úvěrovými institucemi a investičními podniky a o změně směrnice 2002/87/ES a zrušení směrnic 2006/48/ES a 2006/49/ES (Úř. věst. L 176, 27.6.2013, s. 338).
  127. Článek 4 odst. 1 bod 1 nařízení (ES) č. 575/2013.
  128. Článek 8 směrnice 2013/36/EU.
  129. To dokládá čl. 3 odst. 2 a 9. bod odůvodnění nařízení (ES) č. 3604/93.
  130. Obecné zásady Evropské centrální banky (EU) 2015/510 ze dne 19. prosince 2014 o provádění rámce měnové politiky Eurosystému (obecné zásady o obecné dokumentaci) (ECB/2014/60) (Úř. věst. L 91, 2.4.2015, s. 3).
  131. Čím větší jsou povinné minimální rezervy, tím méně peněžních prostředků budou mít banky na poskytování úvěrů, což má za následek nižší tvorbu peněz.
  132. Viz: Článek 19 Statutu; nařízení Rady (ES) č. 2531/98 ze dne 23. listopadu 1998 o uplatňování minimálních rezerv Evropskou centrální bankou (Úř. věst. L 318, 27.11.1998, s. 1); nařízení Evropské centrální banky (ES) č. 1745/2003 ze dne 12. září 2003 o uplatňování minimálních rezerv (ECB/2003/9) (Úř. věst. L 250, 2.10.2003, s. 10) a nařízení Evropské centrální banky (EU) č. 1071/2013 ze dne 24. září 2013 o rozvaze sektoru měnových finančních institucí (ECB/2013/33) (Úř. věst. L 297, 7.11.2013, s. 1).
  133. V „Prohlášení Lotyšské republiky, Maďarské republiky a Republiky Malta o způsobu psaní názvu jednotné měny ve Smlouvách", které je připojeno ke Smlouvám, se uvádí: „Aniž je dotčen jednotný způsob psaní názvu jednotné měny Evropské unie podle Smluv, jak je uveden na bankovkách a mincích, Lotyšsko, Maďarsko a Malta prohlašují, že způsob psaní názvu jednotné měny, včetně odvozených tvarů, použitý v lotyšském, maďarském a maltském znění Smluv nemá vliv na stávající pravidla lotyšského, maďarského a maltského jazyka".
  134. Úř. věst. L 139, 11.5.1998, s. 1.
  135. Stanovisko CON/2012/87.
  136. Stanovisko CON/2020/2.
  137. Stanoviska CON/2010/30 a CON/2010/48.
  138. Viz zejména články 127 a 128 Smlouvy a články 3 až 6 a článek 16 Statutu.
  139. První odrážka čl. 127 odst. 2 Smlouvy.
  140. Stanoviska CON/2012/105, CON/2013/90 a CON/2013/91.
  141. Např. vnitrostátní právní předpisy, kterými se provádí směrnice Rady 2011/85/EU ze dne 8. listopadu 2011 o požadavcích na rozpočtové rámce členských států (Úř. věst. L 306, 23.11.2011, s. 41). Viz stanoviska CON/2013/90 a CON/2013/91.
  142. Stanoviska CON/2009/99, CON/2011/79 a CON/2017/1.
  143. Stanovisko CON/2010/8.
  144. Stanovisko CON/2008/34.
  145. Třetí odrážka čl. 127 odst. 2 Smlouvy.
  146. S výjimkou devizových provozních zůstatků, které vlády členských států mohou držet podle čl. 127 odst. 3 Smlouvy.
  147. Stanovisko CON/2013/88.
  148. Stanoviska CON/2015/5 a CON/2015/24.
  149. Článek 26 Statutu.
  150. Článek 27 Statutu.
  151. Článek 28 Statutu.
  152. Článek 30 Statutu.
  153. Článek 32 Statutu.
  154. Měření institucionální kvality zůstává obtížné a je předmětem sporů.
    Na jednu stranu mohou mít ukazatele založené na vnímání jisté opodstatnění při porovnání s „objektivnějšími“ ukazateli. Jednou z výhod šetření založených na vnímání je jejich univerzální povaha, zatímco specifičtější měření mohou poskytovat vysoce zkreslené informace. I když absolutní hodnota ukazatelů založených na vnímání může být sporná, jsou užitečné pro mezinárodní srovnání, pokud není jasné, že existuje systematická předpojatost vůči jedné nebo více konkrétním zemím. Navíc „objektivní“ ukazatele, které vycházejí výhradně z obsahu zákonů, ale ne z detailní znalosti jejich implementace, mohou být zavádějící. Protože nelze předem předpokládat, že nějaký institucionální model bude vhodnější, šetření založená na vnímání mohou zabránit vzniku zkreslení měřítek při přímém měření různých rozměrů správy ekonomických záležitostí.
    Na druhou stranu šetření založená na vnímání také vytvářejí zkreslení. Mohou být například do značné míry ovlivněny nedávnými událostmi nebo špatně postavenými otázkami.
    Vzhledem ke slabinám a komparativním výhodám institucionálních ukazatelů založených na vnímání (např. korupce) a těch objektivnějších (např. podnikání) ukazují grafy 3.6 a 3.7 oba typy ukazatelů.
    Co se týče zemí EU, dostalo se zaměření na instituce do analytického a hospodářskopolitického popředí jen v posledních letech. Proto zde, obecně řečeno, stále existuje značný prostor pro zlepšení měření. Mezinárodní přístupy k otázce tak komplikované, jako je kvalita institucí nebo dobrá správa ekonomických záležitostí, jsou nutně poněkud nedostačující a je zjevně třeba je doplnit o hodnocení specifické pro jednotlivé země a dlouhodobé hodnocení. Potíže s měřením by zároveň neměly vést ke snižování vlivu těchto zásadně důležitých determinant dlouhodobé prosperity, sociální spravedlnosti a blahobytu.