Toto jazykové znění konvergenční zprávy neobsahuje všechny kapitoly. Plné znění je k dispozici v anglickém jazyce na internetových stránkách ECB.

1 Úvod

Euro již bylo zavedeno ve 21 z 27 členských států EU. Tato zpráva hodnotí pět ze šesti členských států, které dosud nepřijaly jednotnou měnu, a to Českou republiku, Maďarsko, Polsko, Rumunsko a Švédsko. Tyto země se podle Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „Smlouva“) zavázaly přijmout euro, což znamená, že musí usilovat o splnění všech kritérií konvergence.^[1] Šestý členský stát, Dánsko, má zvláštní postavení, a proto není v této zprávě zahrnuto.^[2]

Vypracováním této zprávy ECB splňuje požadavek článku 140 Smlouvy. Podle čl. 140 Smlouvy jsou ECB a Evropská komise povinny nejméně jednou za dva roky nebo na žádost členského státu EU, na který se vztahuje výjimka, podat Radě EU zprávu „o pokroku dosaženém členskými státy, na které se vztahuje výjimka, při plnění jejich závazků týkajících se uskutečňování hospodářské a měnové unie“. Pět zemí sledovaných v této konvergenční zprávě je hodnoceno v rámci pravidelného dvouletého cyklu. Evropská komise také připravila svou zprávu a obě zprávy se Radě EU předkládají souběžně.

ECB v této zprávě používá stejný přístup jako ve svých předchozích konvergenčních zprávách. Hodnotí, zda bylo v těchto pěti zemích dosaženo vysokého stupně udržitelné hospodářské konvergence, zda jsou vnitrostátní právní předpisy těchto zemí slučitelné se Smlouvou a s Protokolem o statutu Evropského systému centrálních bank a Evropské centrální banky (dále jen „statut ESCB“) a zda jsou plněny statutární požadavky, které jsou předpokladem pro to, aby se příslušné národní centrální banky (NCB) staly nedílnou součástí Eurosystému.

Hodnocení procesu hospodářské konvergence do vysoké míry závisí na kvalitě a důvěryhodnosti použitých statistických údajů. Sestavování a vykazování statistik nesmí podléhat politickým motivům či zásahům. Členské státy EU byly vyzvány, aby kvalitu a důvěryhodnost svých statistik pokládaly za vysoce prioritní, zajistily fungování odpovídajícího systému brzd a protivah při jejich sestavování a aby v oblasti statistiky uplatňovaly určité minimální standardy. Tyto standardy jsou zcela zásadní pro posílení nezávislosti, důvěryhodnosti a odpovědnosti národních statistických úřadů a také pro zvýšení důvěry v kvalitu statistik veřejných financí (kapitola 6).

Od 4. listopadu 2014 má každá země, na kterou se přestane vztahovat výjimka, povinnost připojit se k jednotnému mechanismu dohledu (SSM) nejpozději ke dni přijetí eura.^[3] Od tohoto data pro takovou zemi platí všechna práva a povinnosti týkající se SSM. Je proto velmi důležité, aby byly provedeny nezbytné přípravy. Především je bankovní systém každého členského státu, který přistoupí k eurozóně a tím i SSM, podroben komplexnímu hodnocení.^[4]

Struktura této zprávy je následující. Kapitola 2 popisuje rámec, který byl použit pro hodnocení hospodářské a právní konvergence. Kapitola 3 poskytuje plošný přehled základních aspektů hospodářské konvergence. Kapitola 4 obsahuje shrnutí za jednotlivé země uvádějící hlavní výsledky hodnocení hospodářské a právní konvergence. Kapitola 5 podrobněji zkoumá stav hospodářské konvergence v každém z pěti hodnocených členských států EU. Kapitola 6 uvádí přehled ukazatelů konvergence a statistické metody použité při jejich sestavování. Kapitola 7 posuzuje slučitelnost vnitrostátních předpisů sledovaných členských států, a to včetně statutů jejich národních centrálních bank, s články 130 a 131 Smlouvy.

2 Rámec analýzy

2.1 Hospodářská konvergence

K hodnocení stavu hospodářské konvergence v členských státech EU usilujících o přijetí eura používá ECB společný rámec pro analýzu. Tento společný rámec, který je konzistentně používán ve všech konvergenčních zprávách Evropského měnového institutu (EMI) a ECB, je zaprvé založen na ustanoveních Smlouvy a jejich aplikaci ze strany ECB, pokud jde o vývoj cen, fiskálních sald, poměru dluhu k HDP, směnných kurzů a dlouhodobých úrokových sazeb, společně s dalšími faktory, které jsou relevantní pro hospodářskou integraci a konvergenci. Zadruhé je tento rámec založen na řadě dalších, ať již retrospektivních, nebo výhledových ekonomických ukazatelů, které jsou považovány za vhodné pro detailnější hodnocení udržitelnosti konvergence. Některé prvky tohoto rámce byly časem posíleny. Hodnocení daného členského státu na základě všech těchto faktorů také poskytuje důležité informace, které pomohou zajistit, že jeho integrace do eurozóny proběhne bez větších problémů. Níže uvedené rámečky 1 až 5 stručně shrnují jednotlivá právní ustanovení a popisují metodiku, kterou ECB používá při uplatňování těchto ustanovení.

Pro zajištění kontinuity a rovného přístupu ke všem státům vychází tato konvergenční zpráva ze zásad stanovených v předchozích zprávách, které vydala ECB. Při uplatňování kritérií konvergence se tak ECB (a předtím EMI) řídí zejména těmito několika hlavními zásadami. Zaprvé, interpretace a uplatňování jednotlivých kritérií jsou striktní. Důvodem této zásady je skutečnost, že hlavním účelem kritérií konvergence je zajistit, aby se členy eurozóny mohly stát pouze ty členské státy, jejichž hospodářská situace umožňuje udržování cenové stability a soudržnosti eurozóny. Zadruhé, kritéria konvergence tvoří koherentní a integrovaný celek a musí být splněna všechna. Smlouva přikládá všem kritériím stejný význam a neurčuje pro ně žádnou hierarchii. Zatřetí, kritéria konvergence musí být splněna na základě skutečných údajů, nikoliv prognóz. Začtvrté, uplatňování kritérií konvergence by mělo být konzistentní, transparentní a jednoduché. Navíc je při hodnocení souladu s kritérii konvergence zásadním faktorem udržitelnost, neboť konvergence se nesmí vztahovat k určitému okamžiku, nýbrž musí být dlouhodobá. Hodnocení země proto posuzuje udržitelnost konvergence.

Z tohoto důvodu je hospodářský vývoj ve sledované zemi hodnocen z historické perspektivy a posuzuje se v zásadě za období posledních deseti let. Díky tomu lze lépe určit, do jaké míry jsou současné úspěchy výsledkem skutečných strukturálních změn, což by zase mělo umožnit lepší posouzení udržitelnosti hospodářské konvergence.

Kromě hodnocení minulého vývoje se však v přiměřeném rozsahu posuzují také předpoklady ohledně budoucího vývoje. V této souvislosti je zvláštní pozornost věnována skutečnosti, že udržitelnost příznivého ekonomického vývoje je značně závislá na vhodných a dlouhodobých reakcích hospodářské politiky na stávající i budoucí problémy a úkoly. Cenové stabilitě a udržitelnosti hospodářského růstu ve střednědobém až dlouhodobém horizontu napomáhají také silná správa ekonomických záležitostí, zdravé instituce a udržitelnost veřejných financí. Celkově se zdůrazňuje, že zajištění udržitelnosti hospodářské konvergence závisí jak na dosažení silné výchozí pozice, tak na existenci zdravých institucí, odolnosti vůči nepříznivému ekonomickému vývoji a na realizaci vhodných hospodářských politik po zavedení eura.

Uzávěrka statistických údajů pro tuto konvergenční zprávu byla 17. června 2026. Statistické údaje použité při uplatňování konvergenčních kritérií poskytla Evropská komise (kapitola 6 a statistické tabulky a grafy). V případě směnných kurzů a dlouhodobých úrokových sazeb byly tyto údaje získány ve spolupráci s ECB. Po dohodě s Komisí je referenční období kritéria cenové stability i kritéria dlouhodobých úrokových sazeb od června 2025 do května 2026. Referenční období pro směnné kurzy je od 18. června 2024 do 17. června 2026. Údaje o fiskálních pozicích zahrnují období do roku 2025. Je také přihlíženo k prognózám z různých zdrojů a k dalším informacím, které jsou důležité pro posuzování udržitelnosti konvergence v budoucnu. Ve zprávě je rovněž zohledněna hospodářská prognóza Komise z jara 2026 a její zpráva mechanismu varování za rok 2026, které byly zveřejněny 21. května 2026 a 25. listopadu 2025. Tuto konvergenční zprávu schválila Generální rada ECB 19. června 2026.

Tato konvergenční zpráva zvažuje také dopad, který pro hodnocení konvergence představuje válka na Blízkém východě. Nedávné geopolitické napětí přispělo ke zvýšené nejistotě, mimo jiné prostřednictvím potenciálních dopadů na trhy s energiemi, obchodní trasy a globální finanční podmínky. Zpočátku se dopad války projevoval ve vývoji inflace a v ukazatelích důvěry, přičemž její hospodářský dopad bude záviset na intenzitě a trvání šoku v cenách energií a na rozsahu jeho nepřímých a sekundárních dopadů. Země s vyšší energetickou závislostí a silnějšími obchodními vazbami s Blízkým východem byly zasaženy více než ostatní státy. Dopad války bude záviset také na makroekonomickém prostředí a reakcích hospodářské politiky v jednotlivých zemích. Vpředhledící složka hodnocení konvergence je proto zatížena vyšší mírou nejistoty, než je obvyklé.

Pokud jde o cenový vývoj, jsou příslušná právní ustanovení i jejich uplatňování ze strany ECB popsána v rámečku 1.

Průměrná inflace měřená HICP během dvanáctiměsíčního referenčního období od června 2025 do května 2026 je posuzována s ohledem na hospodářské výsledky sledovaných členských států v oblasti cenové stability za posledních deset let. To umožňuje podrobnější zkoumání udržitelnosti cenového vývoje v jednotlivých zemích. Pozornost je věnována nastavení měnové politiky a zejména otázce, zda se měnové orgány soustředily v první řadě na dosažení a udržení cenové stability. Zároveň se posuzuje, nakolik k dosažení tohoto cíle přispěly další oblasti hospodářské politiky. Zvažovány jsou také vlivy makroekonomického prostředí na dosažení cenové stability. Cenový vývoj se posuzuje s ohledem na podmínky poptávky a nabídky. Přitom se mimo jiné zkoumají faktory jako jednotkové mzdové náklady a dovozní ceny. Je také zohledněn vývoj ostatních relevantních cenových indexů. Pro posouzení předpokladů o budoucím vývoji je uveden pohled na vývoj inflace v následujících letech včetně prognóz významných mezinárodních organizací a účastníků trhu. Zkoumají se také institucionální a strukturální faktory, které jsou relevantní pro udržení prostředí napomáhajícího cenové stabilitě po zavedení eura.

Pokud jde o fiskální vývoj, příslušná právní ustanovení i jejich uplatňování ze strany ECB spolu s procedurálními aspekty popisuje rámeček 2.

Pokud jde o udržitelnost veřejných financí, je výsledek v referenčním roce 2025 posuzován podle hospodářských výsledků jednotlivých sledovaných členských států za posledních deset let. Nejprve se zjišťuje vývoj poměru schodku k HDP. Je třeba mít na zřeteli, že změna tohoto poměru za určitý rok je v případě každé země zpravidla ovlivňována nejrůznějšími faktory. Tyto faktory lze rozdělit na „cyklické vlivy“, které odráží reakci schodků na změny v hospodářském cyklu, a na „necyklické vlivy“, které se často považují za odraz strukturálních nebo trvalých změn ve fiskální politice. Nelze však říci, že tyto necyklické vlivy, jak jsou kvantifikovány v této zprávě, zcela odrážejí strukturální změny fiskálních pozic, neboť obsahují krátkodobé dopady na saldo rozpočtu vyplývající z vlivu opatření hospodářské politiky i zvláštních faktorů.

Dále se analyzuje vývoj poměru veřejného dluhu k HDP v tomto období včetně faktorů, které jej ovlivňují. Těmi jsou rozdíl mezi růstem nominálního HDP a úrokovými sazbami, primární saldo a úprava vztahu mezi schodkem a dluhem. Z tohoto pohledu lze získat další informace o tom, do jaké míry vývoj dluhu ovlivnilo makroekonomické prostředí, zejména kombinace růstu a úrokových sazeb. Je zvažována také struktura veřejného dluhu, přičemž hlavní důraz se klade na podíly krátkodobého zadlužení a dluhu v cizí měně a na jejich vývoj. Porovnáním těchto podílů se současnou mírou dluhu se zdůrazní citlivost fiskálního salda na změny směnných kurzů a úrokových sazeb.

Se vstupem reformovaného Paktu o stabilitě a růstu v platnost v roce 2024 byla zavedena nová pravidla pro zahájení postupu při nadměrném schodku na základě dluhového kritéria. Zatímco pravidla pro zahájení postupu při nadměrném schodku na základě kritéria schodku se výrazněji nezměnila, pravidla pro zahájení postupu při nadměrném schodku na základě kritéria dluhu byla upravena tak, jak je uvedeno v rámečku 2. Avšak vzhledem k tomu, že dráhy čistých výdajů stanovené Radou EU obsahují fiskální strategie až od roku 2025, nebyl před rokem 2026 zahájen žádný postup při nadměrném schodku na základě dluhu.

Pro období let 2020–2023 byla aktivována obecná úniková doložka Paktu o stabilitě a růstu a v dubnu 2025 Rada EU iniciovala koordinovanou žádost o aktivaci národní únikové doložky. Aktivace obecné únikové doložky umožnila členským státům odchýlit se od rozpočtových požadavků, které by jinak byly uplatněny. V rámci Paktu o stabilitě a růstu tak byla usnadněna nezbytná koordinace politik v kontextu pandemie a války Ruska proti Ukrajině. Dne 19. května 2025 pak Evropská komise navrhla koordinovanou aktivaci národní únikové doložky, aby umožnila členským státům odchýlit se od stanovené dráhy čistých výdajů a vytvořit dodatečný rozpočtový prostor pro vyšší výdaje na obranu. Komise především konstatovala, že „agresivní válka Ruska vůči Ukrajině a hrozba, kterou představuje pro evropskou bezpečnost, jsou mimořádné okolnosti mimo kontrolu členských států, které mají významný dopad na veřejné finance členských států prostřednictvím souvisejícího již realizovaného a/nebo plánovaného navýšení výdajů na obranu“.^[11] Dne 30. dubna 2025 Rada vydala prohlášení o koordinované žádosti o aktivaci národní únikové doložky.^[12] K datu uzávěrky této zprávy byla doložka Radou aktivována pro 17 členských států, včetně tří hodnocených zemí (České republiky, Maďarska a Polska). Doložka pokrývá období čtyř let a poskytuje flexibilitu v rozsahu nejvýše 1,5 % HDP.

Při hodnocení předpokladů o budoucím vývoji se vychází z aktuálních prognóz Evropské komise pro období 2026–2027 a vyhodnocení dlouhodobých rizik pro udržitelnost dluhu. Toto hodnocení zahrnuje zejména výhled rozpočtového salda a poměru dluhu k HDP na základě současné fiskální politiky. Důraz se také klade na dlouhodobá rizika týkající se udržitelnosti rozpočtových pozic a na obecné směry konsolidace, zejména co se týče problematiky nefondových veřejných penzijních systémů v souvislosti s demografickými změnami a podmíněných závazků vládních institucí. Podle nových pravidel jsou střednědobé rozpočtové plány jednotlivých zemí nastíněny v jejich fiskálně-strukturálních plánech, které zveřejňují od podzimu 2024. Tyto plány obsahují trajektorii čistých výdajů na období nejméně čtyř let a zároveň stručně představují fiskální strategie vlád od roku 2025.

Pokud jde o vývoj směnného kurzu, příslušná právní ustanovení i jejich uplatňování ze strany ECB popisuje rámeček 3.

Vedle účasti v ERM II a vývoje nominálních směnných kurzů vůči euru během hodnoceného období se také v krátkosti posuzují ukazatele svědčící o udržitelnosti stávající úrovně kurzu. Udržitelnost se posuzuje podle vývoje reálných efektivních kurzů a také běžného, kapitálového a finančního účtu platební bilance. Hodnotí se také vývoj hrubého zahraničního dluhu a čisté investiční pozice země vůči zahraničí za delší období. V části věnované vývoji směnných kurzů je dále posuzována míra integrace země s eurozónou, a to jak integrace zahraničního obchodu (vývoz a dovoz), tak finanční integrace. Část věnovaná vývoji směnného kurzu dále v relevantních případech uvádí, zda hodnocená země obdržela během dvouletého referenčního období od centrální banky pomoc v oblasti likvidity nebo podpory platební bilance. Je zde zahrnuta skutečně poskytnutá i preventivní pomoc.

Pokud jde o vývoj dlouhodobých úrokových sazeb, jsou příslušná právní ustanovení i jejich uplatňování ze strany ECB popsána v rámečku 4.

Jak již bylo zmíněno výše, Smlouva výslovně odkazuje na „stálost konvergence“, kterou má odrážet úroveň dlouhodobých úrokových sazeb. Vývoj v hodnoceném období od června 2024 do května 2026 je proto porovnáván s vývojem dlouhodobých úrokových sazeb za posledních deset let (nebo za období, za které jsou údaje dostupné) a zkoumají se také hlavní faktory způsobující rozdíly oproti průměrným dlouhodobým úrokovým sazbám v eurozóně. Teoreticky mohla průměrná dlouhodobá úroková sazba v eurozóně během hodnoceného období částečně odrážet vysoké rizikové prémie několika zemí eurozóny. Proto se pro srovnání používá také dlouhodobý výnos státních dluhopisů s ratingem AAA v eurozóně (tj. dlouhodobý výnos podle výnosové křivky zemí eurozóny s ratingem AAA). Pro účely této analýzy poskytuje zpráva také informace o velikosti a stupni rozvoje finančního trhu. Tyto informace vycházejí ze tří různých ukazatelů (nesplacených dluhových cenných papírů emitovaných podniky, kapitalizace akciového trhu a úvěrů poskytnutých měnovými finančními institucemi domácímu nefinančnímu soukromému sektoru), které se společně používají k měření velikosti finančních trhů.

V neposlední řadě čl. 140 odst. 1 Smlouvy vyžaduje, aby tato zpráva také přihlédla k několika dalším relevantním faktorům (rámeček 5). V prosinci 2011 vstoupil v platnost posílený rámec správy ekonomických záležitostí podle čl. 121 odst. 6 Smlouvy k zajištění užší koordinace hospodářských politik a trvalé konvergence hospodářské výkonnosti členských států EU. Jednotlivá právní ustanovení a způsob, jímž jsou výše uvedené další faktory zohledněny v hodnocení konvergence prováděném ECB, stručně shrnuje rámeček 5.

2.2 Slučitelnost vnitrostátních právních předpisů se Smlouvami

2.2.1 Úvod

Čl. 140 odst. 1 Smlouvy ukládá ECB (a Evropské komisi) povinnost nejméně jednou za dva roky, nebo na žádost členského státu, na který se vztahuje výjimka, podat Radě zprávu o pokroku dosaženém členskými státy, na které se vztahuje výjimka, při plnění jejich závazků týkajících se uskutečňování hospodářské a měnové unie. Tyto zprávy musí zahrnovat hodnocení slučitelnosti vnitrostátních právních předpisů každého členského státu, na který se vztahuje výjimka, včetně statutu příslušné národní centrální banky, s články 130 a 131 Smlouvy a s příslušnými články Statutu ESCB. Tato povinnost, která vyplývá ze Smlouvy a která se týká členských států, na které se vztahuje výjimka, se též označuje jako „právní konvergence“.

Při hodnocení právní konvergence se ECB neomezuje na provedení formálního hodnocení znění vnitrostátních právních předpisů, ale může také posoudit, zda provádění příslušných ustanovení odpovídá duchu Smluv a Statutu ESCB. Pro ECB jsou zejména důležité případné známky tlaku na rozhodovací orgány národní centrální banky kteréhokoli členského státu, což by bylo v rozporu s duchem Smlouvy, pokud jde o nezávislost centrálních bank.

Hladké a nepřetržité fungování rozhodovacích orgánů národních centrálních bank je z pohledu ECB též důležité. V této souvislosti jsou příslušné orgány členského státu především povinny přijmout nezbytná opatření, aby zajistily, že v případě uvolnění funkce člena rozhodovacího orgánu národní centrální banky dojde k včasnému jmenování nástupce.^[15]

Než ECB vydá kladné konečné hodnocení se závěrem, že vnitrostátní předpisy členského státu jsou slučitelné se Smlouvou a Statutem ESCB, bude pozorně sledovat celkový vývoj.

2.2.1.1 Členské státy, na které se vztahuje výjimka, a právní konvergence

Česká republika, Maďarsko, Polsko, Rumunsko a Švédsko, jejichž vnitrostátní právní předpisy jsou v této zprávě hodnoceny, mají status členského státu, na který se vztahuje výjimka, tj. dosud nepřijaly euro. Švédsko obdrželo status členského státu, na který se vztahuje výjimka, na základě rozhodnutí Rady v květnu 1998.^[16] Pokud jde o Českou republiku, Maďarsko, Polsko a Rumunsko, články 4^[17] a 5^[18] aktů o podmínkách přistoupení stanoví, že každý z těchto členských států se účastní hospodářské a měnové unie ode dne přistoupení jako členský stát, na který se vztahuje výjimka ve smyslu článku 139 Smlouvy.

Tato zpráva se nezabývá Dánskem, tj. členským státem se zvláštním postavením, který dosud nepřijal euro. Protokol (č. 16) o některých ustanoveních týkajících se Dánska, který je připojen ke Smlouvám, stanoví, že vzhledem k oznámení podanému Radě dánskou vládou dne 3. listopadu 1993 se na Dánsko vztahuje výjimka a že postup pro zrušení výjimky bude zahájen jen na žádost Dánska. Na Dánsko se vztahuje článek 130 Smlouvy, a tak Danmarks Nationalbank musí splňovat požadavky na nezávislost centrální banky. Konvergenční zpráva EMI z roku 1998 dospěla k závěru, že tento požadavek byl splněn. Vzhledem ke zvláštnímu postavení Dánska neproběhlo v případě Dánska od roku 1998 žádné hodnocení konvergence. Do doby, než Dánsko oznámí Radě, že hodlá přijmout euro, není třeba zajišťovat právní integraci Danmarks Nationalbank do Eurosystému ani upravovat dánské právní předpisy.

Cílem hodnocení právní konvergence je usnadnit Radě rozhodnutí o tom, které členské státy splňují své „závazky týkající se uskutečňování hospodářské a měnové unie“ (čl. 140 odst. 1 Smlouvy). V právní oblasti se tyto podmínky týkají zejména nezávislosti centrální banky a právní integrace národních centrálních bank do Eurosystému.

2.2.1.2 Struktura právního hodnocení

Právní hodnocení používá v zásadě stejný systém jako předchozí zprávy ECB a EMI o právní konvergenci.^[19]

Slučitelnost vnitrostátních právních předpisů se posuzuje s ohledem na právní předpisy, které byly přijaty před 25. březnem 2026.

2.2.2 Rozsah přizpůsobení

2.2.2.1 Oblasti, které je třeba přizpůsobit

S cílem určit oblasti, ve kterých je třeba vnitrostátní právní předpisy přizpůsobit, se posuzují tyto okruhy otázek:

• slučitelnost s ustanoveními o nezávislosti národních centrálních bank, členů rozhodovacích orgánů národních centrálních bank a guvernérů (článek 130 Smlouvy a články 7 a 14.2 Statutu ESCB),
• slučitelnost s ustanoveními o zachování mlčenlivosti (článek 37 Statutu ESCB),
• slučitelnost se zákazem měnového financování (článek 123 Smlouvy) a zákazem zvýhodněného přístupu (článek 124 Smlouvy),
• slučitelnost s požadavkem na jednotný způsob psaní názvu eura, který vyplývá z práva EU, a
• právní integrace národních centrálních bank do Eurosystému (zejména pokud jde o články 12.1 a 14.3 Statutu ESCB).

2.2.2.2 „Slučitelnost“ versus „harmonizace“

Článek 131 Smlouvy vyžaduje, aby vnitrostátní právní předpisy byly „slučitelné“ se Smlouvami a se Statutem ESCB; případný nesoulad proto musí být odstraněn. Nadřazenost Smluv a Statutu ESCB nad vnitrostátními právními předpisy ani povaha nesouladu nemají vliv na požadavek dodržovat tuto povinnost.

Požadavek, aby vnitrostátní právní předpisy byly „slučitelné“, neznamená, že Smlouva vyžaduje „harmonizaci“ statutů národních centrálních bank, ať už mezi sebou navzájem, nebo se Statutem ESCB. Odlišnosti na vnitrostátní úrovni mohou i nadále existovat za předpokladu, že nezasahují do pravomoci v měnových záležitostech neodvolatelně svěřené EU. Článek 14.4 Statutu ESCB umožňuje, aby národní centrální banky vykonávaly i jiné funkce než ty, které jsou uvedeny ve Statutu ESCB, pokud nejsou v rozporu s cíli a úkoly ESCB.^[20] Ustanovení statutu národní centrální banky, která výkon těchto dalších funkcí dovolují, jsou jasným příkladem okolností, za nichž mohou být rozdíly zachovány. Výraz „slučitelný“ spíše znamená, že vnitrostátní právní předpisy a statuty národních centrálních bank musí být upraveny tak, aby byl odstraněn nesoulad se Smlouvami a Statutem ESCB a aby byl zajištěn potřebný stupeň integrace národních centrálních bank do ESCB. Upravena by měla být zejména veškerá ustanovení, která porušují nezávislost národní centrální banky ve smyslu Smlouvy a která jsou v rozporu s úlohou národní centrální banky jako nedílné součásti ESCB. Není proto dostačující spoléhat se k dosažení slučitelnosti výhradně na nadřazenost práva EU nad vnitrostátními právními předpisy.

Povinnost podle článku 131 Smlouvy se týká pouze nesouladu s ustanoveními Smluv a Statutu ESCB. Vnitrostátní právní předpisy, které nejsou slučitelné se sekundárními právními předpisy EU, jež jsou relevantní pro oblasti posuzované v této konvergenční zprávě, by však s těmito sekundárními předpisy měly být uvedeny do souladu. Nadřazenost práva EU nemá na povinnost přizpůsobit vnitrostátní právní předpisy vliv. Tento obecný požadavek vyplývá nejen z článku 131 Smlouvy, ale také z judikatury Soudního dvora Evropské unie.^[21]

Smlouvy a Statut ESCB nestanoví způsob, jakým mají být vnitrostátní právní předpisy přizpůsobeny. Slučitelnosti tedy může být dosaženo odstraněním vnitrostátních právních předpisů, které jsou neslučitelné s právem EU, cestou odkazů na Smlouvy a Statut ESCB, nebo výjimečně začleněním ustanovení Smluv a Statutu s příslušným odkazem, přičemž je třeba zohlednit následující požadavky:

Obecně je třeba se vyhnout tomu, aby byla příslušná ustanovení práva Unie, která jsou přímo použitelná v právním řádu členského státu, reprodukována v témže znění.^[22] Reprodukce může vyvolat nejistotu jak ohledně právní povahy a původu příslušných ustanovení, tak ohledně data jejich vstupu v platnost. To by nebylo v souladu se zásadou jednotného uplatňování a výkladu práva Unie v celé Unii.^[23] Pokud navíc ustanovení vnitrostátního právního předpisu používá znění, které se liší od znění příslušného ustanovení práva Unie, vytváří vlastní normativní obsah. Podle čl. 2 odst. 1 Smlouvy brání výlučná pravomoc Unie v oblasti měnové politiky tomu, aby členské státy přijaly předpisy, které s ohledem na svůj cíl a obsah stanoví právní pravidla upravující používání eura jako jednotné měny, ledaže k tomu byly členské státy zmocněny.^[24] V této souvislosti se pojem „měnová politika“ neomezuje na její operativní provádění, které podle čl. 127 odst. 2 první odrážky Smlouvy představuje jeden ze základních úkolů Eurosystému. Má rovněž normativní rozměr, jehož cílem je zaručit status eura jakožto jednotné měny.^[25]

Za výjimečných okolností mohou být příslušná ustanovení práva Unie, která jsou přímo použitelná v právním řádu členského státu, reprodukována v témže znění v zájmu soudržnosti a s cílem zajistit srozumitelnost pro osoby, na něž se dotyčná ustanovení vztahují. Existují-li takové výjimečné okolnosti, které umožňují reprodukci přímo použitelných ustanovení práva Unie, měla by být ustanovení reprodukována přesně a jejich znění by nemělo být měněno.^[26] Kromě toho by měla být taková ustanovení reprodukována pouze v rozsahu odůvodněném výjimečnými okolnostmi. Takové výjimečné okolnosti však nejsou dány, pokud jsou přímo použitelná ustanovení práva Unie dostatečně soudržná a srozumitelná, a není tudíž nutné je ve vnitrostátním právu opakovat nebo je do něj promítnout.^[27] Pokud jsou přímo použitelná ustanovení práva Unie relevantní pouze proto, že souvisejí s oblastmi, které upravuje vnitrostátní právo, nemusí vnitrostátní právo na tato ustanovení odkazovat. Pokud je nezbytné ve vnitrostátním právu reprodukovat přímo použitelná ustanovení práva Unie z výše uvedených důvodů, je třeba tak učinit explicitně a upřesnit, že ustanovení vnitrostátního práva jsou buď „v souladu s“ příslušnými ustanoveními práva Unie, jsou-li taková ustanovení reprodukována výhradně s cílem uvést vnitrostátní právo do širšího kontextu, nebo že příslušná ustanovení práva Unie ustanoveními vnitrostátního práva „nejsou dotčena“, pokud vnitrostátní orgán vykonává zbytkové pravomoci, které jdou nad rámec pravomocí vykonávaných v rámci ESCB a Eurosystému.^[28]

Nástrojem k dosažení a udržení slučitelnosti vnitrostátních právních předpisů se Smlouvami a Statutem ESCB je dále povinnost orgánů EU a členských států konzultovat ECB k návrhům právních předpisů spadajících do oblasti její působnosti, obsažená v čl. 127 odst. 4 a čl. 282 odst. 5 Smlouvy a v článku 4 Statutu ESCB. Rozhodnutí Rady 98/415/ES^[29] výslovně vyžaduje, aby členské státy přijaly nezbytná opatření ke splnění této povinnosti.

2.2.3 Nezávislost národních centrálních bank

Pokud jde o nezávislost centrálních bank, bylo třeba vnitrostátní právní předpisy členských států, které do EU vstoupily v roce 2004, 2007 nebo 2013, upravit tak, aby odpovídaly příslušným ustanovením Smlouvy a Statutu ESCB a byly účinné k 1. květnu 2004, resp. k 1. lednu 2007 a k 1. červenci 2013.^[30] Švédsko bylo povinno provést nezbytné změny s účinností ke dni zřízení ESCB dne 1. června 1998.

2.2.3.1 Nezávislost centrální banky

V listopadu 1995 vypracoval EMI seznam znaků nezávislosti centrální banky (podrobně jsou popsány v konvergenční zprávě EMI z roku 1998), na jejichž základě se hodnotily tehdejší vnitrostátní právní předpisy členských států, zejména statuty národních centrálních bank. Koncepce nezávislosti centrální banky zahrnuje různé druhy nezávislosti, které musí být posuzovány odděleně: konkrétně jde o funkční, institucionální, osobní a finanční nezávislost. Během posledních let byly tyto aspekty nezávislosti centrální banky dále rozpracovány ve stanoviscích ECB. Hodnocení úrovně sbližování vnitrostátních právních předpisů členských států, na které se vztahuje výjimka, se Smlouvami a Statutem ESCB se na uvedených aspektech zakládá.

2.2.3.2 Funkční nezávislost

Nezávislost centrální banky není samoúčelná, je prostředkem k dosažení cíle, který by měl být jasně definován a který by měl být nadřazen jakýmkoli jiným cílům. Funkční nezávislost vyžaduje, aby prvořadý cíl každé národní centrální banky byl stanoven jasným a právně určitým způsobem a byl zcela v souladu s prvořadým cílem udržet cenovou stabilitu stanoveným Smlouvou. K tomu slouží nezbytné prostředky a nástroje, jimiž jsou národní centrální banky vybaveny v zájmu dosažení tohoto cíle, a to nezávisle na všech ostatních orgánech. Požadavek Smlouvy na nezávislost centrálních bank odráží všeobecně zastávaný názor, že prvořadý cíl udržovat cenovou stabilitu dokáže nejlépe zajistit zcela nezávislá instituce s přesně vymezeným mandátem. Nezávislost centrálních bank je plně slučitelná s odpovědností národních centrálních bank za svá rozhodnutí, což je důležitý aspekt pro zvýšení důvěry v jejich nezávislé postavení. Toto zahrnuje také transparentnost a dialog se třetími stranami.

Z hlediska časového horizontu ze Smlouvy jasně nevyplývá, odkdy musí národní centrální banky členských států, na které se vztahuje výjimka, plnit prvořadý cíl udržovat cenovou stabilitu stanovený v čl. 127 odst. 1 a čl. 282 odst. 2 Smlouvy a v článku 2 Statutu ESCB. V případě členských států, které do EU vstoupily po datu zavedení eura v EU, není jasné, zda má uvedený požadavek platit od data přistoupení, či od data přijetí eura v daném státě. Zatímco čl. 127 odst. 1 Smlouvy se členských států, na které se vztahuje výjimka, netýká (čl. 139 odst. 2 písm. c) Smlouvy), článek 2 Statutu ESCB se na tyto členské státy vztahuje (článek 42.1 Statutu ESCB). ECB zastává názor, že povinnost národních centrálních bank mít cenovou stabilitu jako prvořadý cíl je dána od 1. června 1998 v případě Švédska a od 1. května 2004, 1. ledna 2007 a 1. července 2013 v případě členských států, které vstoupily do EU k těmto datům. Vychází se při tom ze skutečnosti, že jedna z hlavních zásad EU, a sice cenová stabilita (článek 119 Smlouvy), platí rovněž pro členské státy, na které se vztahuje výjimka. Vychází se též z cíle Smlouvy, a sice že všechny členské státy mají usilovat o makroekonomickou konvergenci včetně cenové stability, k čemuž mají sloužit i pravidelné zprávy ECB a Evropské komise. Tento závěr je dále založen na samotné podstatě principu nezávislosti centrálních bank, který je opodstatněný pouze tehdy, má-li celkový cíl udržovat cenovou stabilitu přednost.

Hodnocení zemí v této zprávě je založeno na shora uvedených závěrech o tom, kdy národním centrálním bankám členských států, na které se vztahuje výjimka, vznikla povinnost mít cenovou stabilitu jako prvořadý cíl.

2.2.3.3 Institucionální nezávislost

Institucionální nezávislost je zakotvena v článku 130 Smlouvy a v článku 7 Statutu ESCB. Tyto dva články zakazují národním centrálním bankám a členům jejich rozhodovacích orgánů vyžadovat nebo přijímat pokyny od orgánů či institucí EU, od vlád členských států či od jakéhokoli jiného subjektu. Kromě toho zakazují orgánům, institucím a jiným subjektům EU, jakož i vládám členských států, aby se snažily ovlivňovat ty členy rozhodovacích orgánů národních centrálních bank, jejichž rozhodnutí mohou mít dopad na plnění úkolů národních centrálních bank, jež souvisejí s ESCB. Aby vnitrostátní právní předpisy odrážely článek 130 Smlouvy a článek 7 Statutu ESCB, měly by zohledňovat oba zákazy a neměly by zužovat oblast působnosti těchto ustanovení.^[31] Uznání takové nezávislosti centrálních bank nemá za následek jejich vynětí z právních pravidel ani z jakékoli formy legislativních zásahů.^[32]

Ať již je národní centrální banka státem vlastněným subjektem, zvláštním veřejnoprávním subjektem nebo jednoduše akciovou společností, existuje riziko, že její vlastník může z titulu svého vlastnictví uplatňovat vliv na rozhodování o úkolech souvisejících s ESCB.^[33] Takový vliv, ať už by byl vykonáván prostřednictvím akcionářských práv, nebo jinak, může mít dopad na nezávislost národní centrální banky, a měl by proto být zákonem omezen.

Právní rámec centrálního bankovnictví musí poskytovat stabilní a dlouhodobý základ pro fungování centrální banky. Časté změny institucionálního uspořádání národní centrální banky, které ovlivňují její organizační stabilitu a stabilitu jejího řízení, by mohly mít nepříznivý vliv na institucionální nezávislost této národní centrální banky.^[34]

Zákaz udílení pokynů

Práva třetích osob udílet pokyny národním centrálním bankám, jejich rozhodovacím orgánům či jejich členům jsou neslučitelná se Smlouvou a Statutem ESCB, pokud jde o úkoly, které souvisejí s ESCB.

Jakákoli účast národní centrální banky na uplatňování opatření k posílení finanční stability musí být v souladu se Smlouvou, tj. národní centrální banky musí své funkce vykonávat způsobem, který je plně slučitelný s jejich funkční, institucionální a finanční nezávislostí, tak aby bylo zabezpečeno řádné provádění jejich úkolů podle Smlouvy a Statutu ESCB.^[35] Pokud vnitrostátní právní předpisy ukládají národní centrální bance funkce, které jdou nad rámec funkcí poradních, a vyžadují-li, aby převzala další úkoly, je třeba zajistit, aby tyto úkoly neovlivnily schopnost dané národní centrální banky vykonávat úkoly, které souvisejí s ESCB, a to z provozního a finančního hlediska.^[36] Navíc v případě účasti zástupců národních centrálních bank v kolektivních rozhodovacích orgánech dohledu nebo v jiných orgánech je třeba věnovat náležitou pozornost tomu, aby byly dány záruky, které zajišťují osobní nezávislost těchto členů rozhodovacích orgánů národních centrálních bank.^[37]

Zákaz schvalování či rušení rozhodnutí a pozastavování či odkládání jejich účinnosti

Práva třetích osob schvalovat či rušit rozhodnutí národních centrálních bank nebo pozastavovat či odkládat jejich účinnost jsou neslučitelná se Smlouvou a Statutem ESCB, pokud jde o úkoly související s ESCB.^[38]

Zákaz přezkoumávat právní důvody rozhodnutí

Právo jiných subjektů než nezávislých soudů přezkoumávat právní důvody rozhodnutí, jež se týkají plnění úkolů souvisejících s ESCB, je neslučitelné se Smlouvou a Statutem ESCB, protože plnění těchto úkolů nesmí být přehodnocováno na politické úrovni. Právo guvernéra národní centrální banky z právních důvodů pozastavit vykonatelnost rozhodnutí, které bylo přijato ESCB či rozhodovacím orgánem národní centrální banky, a poté je předložit politickému orgánu ke konečnému rozhodnutí by se rovnalo vyžadování pokynů od třetích osob.

Zákaz účasti v rozhodovacích orgánech národních centrálních bank s právem hlasovat

Se Smlouvou a Statutem ESCB je neslučitelné, aby se zástupci třetích stran účastnili v rozhodovacím orgánu národní centrální banky a měli při tom právo hlasovat o záležitostech, které se týkají úkolů, jež národní centrální banka vykonává v souvislosti s ESCB, a to i v případě, že tento hlas není rozhodující.^[39] Taková účast, a to i bez práva hlasovat, je neslučitelná se Smlouvou a Statutem ESCB, pokud zasahuje do plnění úkolů rozhodovacích orgánů souvisejících s ESCB nebo pokud ohrožuje dodržování režimu zachovávání mlčenlivosti platného v ESCB.^[40]

Zákaz předběžných konzultací k rozhodnutím národní centrální banky

Výslovná zákonná povinnost národní centrální banky předem konzultovat třetí osoby k rozhodnutí národní centrální banky poskytuje třetím osobám formální mechanismus k ovlivňování konečného rozhodnutí, a je tedy neslučitelná se Smlouvou a Statutem ESCB.

Dialog mezi národní centrální bankou a třetími osobami, a to i když se zakládá na zákonné povinnosti poskytovat informace a vyměňovat si stanoviska, je však se zásadou nezávislosti centrální banky slučitelný za předpokladu, že:

• nevede k porušování nezávislosti členů rozhodovacích orgánů národní centrální banky,
• je plně respektováno zvláštní postavení guvernérů jako členů rozhodovacích orgánů ECB a
• je splněna povinnost mlčenlivosti vyplývající ze Statutu ESCB.^[41]

Schválení jednání členů rozhodovacích orgánů národní centrální banky třetími osobami

Ustanovení právních předpisů týkající se schvalování jednání členů rozhodovacích orgánů národní centrální banky (např. v souvislosti s účetnictvím) třetími osobami (např. vládou) by měla dostatečně zaručovat, aby tato pravomoc neovlivňovala schopnost jednotlivých členů národní centrální banky nezávisle přijímat rozhodnutí ve vztahu k úkolům souvisejícím s ESCB (či provádět rozhodnutí přijatá na úrovni ESCB). Doporučuje se, aby do statutů národních centrálních bank bylo za tímto účelem zapracováno výslovné ustanovení.

Vztah mezi vnitrostátními právními předpisy a etickým rámcem stanoveným ECB

Vnitrostátními právními předpisy, včetně těch, kterými se provádějí právní předpisy EU, není dotčen etický rámec stanovený ECB s cílem zajistit nezávislost ECB a národních centrálních bank při výkonu pravomocí a plnění úkolů a povinností, které jim byly svěřeny Smlouvami a Statutem ESCB, neboť tento rámec má vlastní oblast působnosti a právní základ.^[42] Aby se předešlo pochybnostem, vnitrostátní zákonodárce by mohl zvážit upřesnění této skutečnosti v příslušných vnitrostátních právních předpisech.

2.2.3.4 Osobní nezávislost

Článek 130 Smlouvy a články 7 a 14.2 Statutu ESCB dále zabezpečují nezávislost centrální banky, pokud jde o guvernéry a členy rozhodovacích orgánů národní centrální banky. Guvernéři jsou členy Generální rady ECB a po přijetí eura v jejich členských státech se stávají členy Rady guvernérů. Guvernéry nelze považovat za zástupce členského státu, když vykonávají funkci členů Rady guvernérů nebo Generální rady ECB.^[43] Článek 14.2 Statutu ESCB stanoví, že statuty národních centrálních bank musí zejména stanovit, že funkční období guvernérů trvá nejméně pět let. Toto ustanovení guvernéry současně chrání před svévolným odvoláním z funkce tím, že stanoví, že guvernér může být z funkce odvolán pouze tehdy, přestane-li splňovat podmínky požadované k jejímu výkonu nebo se dopustí vážného pochybení. V takových případech umožňuje článek 14.2 Statutu ESCB podat žalobu k Soudnímu dvoru Evropské unie, který má pravomoc zrušit vnitrostátní rozhodnutí odvolat guvernéra z funkce.^[44] Pozastavení výkonu funkce guvernéra může fakticky znamenat jeho odvolání z funkce pro účely článku 14.2 Statutu ESCB.^[45] Statuty národních centrálních bank musí toto ustanovení splňovat níže uvedeným způsobem.

Článek 130 Smlouvy zakazuje vládám členských států a všem subjektům, aby ovlivňovaly členy rozhodovacích orgánů národních centrálních bank při plnění jejich úkolů. Členské státy se zejména nesmějí snažit členy rozhodovacích orgánů národních centrálních bank ovlivňovat prostřednictvím změn vnitrostátních právních předpisů, jež se dotýkají jejich odměňování; takové změny by měly být zásadně účinné až ve vztahu k budoucímu jmenování.^[46] S požadavky na nezávislost stanovenými v článku 130 Smlouvy však nejsou v rozporu změny v odměňování členů rozhodovacích orgánů národních centrálních bank, o kterých rozhodly rozhodovací orgány národní centrální banky a které jsou založeny na objektivních kritériích, například na srovnávání platů s cílem zajistit proporcionalitu mezi pozicemi v národní centrální bance na různých hierarchických úrovních.^[47]

Minimální funkční období guvernéra

V souladu s článkem 14.2 Statutu ESCB musí statuty národních centrálních bank stanovit, že funkční období guvernéra trvá nejméně pět let. To nevylučuje delší funkční období, přičemž statut, který stanoví funkční období na dobu neurčitou, není třeba upravovat, jsou-li důvody pro odvolání guvernéra z funkce v souladu s důvody uvedenými v článku 14.2 Statutu ESCB. Kratší období nelze ospravedlnit, a to ani tehdy, pokud by bylo uplatněno pouze během přechodného období.^[48] V případě vnitrostátních právních předpisů, které stanoví věk pro povinný odchod do důchodu, je třeba zajistit, aby dosažením tohoto věku nedošlo k přerušení minimálního funkčního období zakotveného v článku 14.2 Statutu ESCB, jež má před požadavkem na povinný odchod do důchodu, vztahuje-li se na guvernéra, přednost.^[49] Dochází-li k novelizaci statutu národní centrální banky, měla by příslušná novela zaručit trvání funkčního období guvernéra a ostatních členů rozhodovacích orgánů, kteří se podílejí na plnění úkolů souvisejících s ESCB.^[50]

Důvody pro odvolání guvernéra z funkce

Statuty národních centrálních bank musí zajistit, aby guvernér nemohl být odvolán z jiných důvodů, než které jsou uvedeny v článku 14.2 Statutu ESCB. Požadavek stanovený v tomto článku má zabránit tomu, aby instituce zúčastněné na jmenování guvernéra, zejména příslušná vláda nebo parlament, mohly guvernéra svévolně odvolat. Ze statutů národních centrálních bank by měl být odstraněn jakýkoli nesoulad s důvody pro odvolání z funkce uvedenými v článku 14.2 Statutu ESCB nebo by v nich neměly být důvody pro odvolání z funkce upraveny vůbec (neboť článek 14.2 je přímo použitelný).^[51] Guvernéra nelze poté, co byl zvolen nebo jmenován, odvolat z funkce jinak než za podmínek uvedených v článku 14.2 Statutu ESCB, a to i v případě, kdy se ještě neujal své funkce. Jelikož jsou podmínky, za kterých může být guvernér odvolán z funkce, autonomními pojmy práva Unie, jejich uplatnění a výklad se neopírá o vnitrostátní kontext.^[52] Je tedy na Soudním dvoru Evropské unie, aby v souladu s pravomocemi jemu svěřenými podle druhého pododstavce článku 14.2 Statutu ESCB tyto pojmy vyložil.^[53]

Záruka trvání funkčního období a důvody pro odvolání členů rozhodovacích orgánů národních centrálních bank vyjma guvernéra, kteří se podílejí na plnění úkolů souvisejících s ESCB

Uplatňování stejných pravidel, která zaručují trvání funkčního období, a důvodů pro odvolání guvernéra z funkce i na ostatní členy rozhodovacích orgánů národních centrálních bank, kteří se podílejí na plnění úkolů souvisejících s ESCB, zajistí také osobní nezávislost těchto osob.^[54] Článek 130 Smlouvy a článek 7 Statutu ESCB odkazují na „členy rozhodovacích orgánů“ národních centrálních bank, a nikoli výslovně na guvernéra. To platí zejména v případě, kdy je guvernér v kolektivu členů se stejnými hlasovacími právy prvním mezi rovnými, nebo v případě, že se tito ostatní členové podílejí na plnění úkolů souvisejících s ESCB.

Právo na soudní přezkum

V zájmu omezení politicky motivovaného rozhodování při hodnocení důvodů pro odvolání z funkce musí mít guvernéři a ostatní členové rozhodovacích orgánů národních centrálních bank právo předložit jakékoliv rozhodnutí o jejich odvolání nezávislému soudu.

Článek 14.2 Statutu ESCB stanoví, že guvernér, který byl odvolán ze své funkce, může podat žalobu proti tomuto rozhodnutí k Soudnímu dvoru Evropské unie. Soudní dvůr Evropské unie má pravomoc zrušit vnitrostátní rozhodnutí o odvolání, pokud je shledán rozpor takového rozhodnutí s právem Unie.

Vnitrostátní právní předpisy by na základě článku 130 Smlouvy a článku 7 Statutu ESCB měly stanovit právo na přezkum rozhodnutí o odvolání členů rozhodovacích orgánů národních centrálních bank (vyjma guvernéra), kteří se podílejí na plnění úkolů souvisejících s ESCB, národními soudy.^[55] Toto právo může buď vyplývat z obecných právních předpisů, nebo může být upraveno ve zvláštním ustanovení. I když toto právo může existovat podle obecných právních předpisů, z důvodu právní jistoty by bylo vhodné toto právo na přezkum výslovně stanovit.

Ochrana proti střetům zájmů

Osobní nezávislost také vyžaduje, aby se zajistilo, že nedojde ke střetu zájmů mezi povinnostmi, které členové rozhodovacích orgánů národních centrálních bank podílející se na výkonu úkolů souvisejících s ESCB mají vůči příslušné národní centrální bance (a povinnostmi guvernérů i vůči ECB), a dalšími funkcemi, jež tito členové rozhodovacích orgánů vykonávají a jež by mohly ohrozit jejich osobní nezávislost.^[56] Členství v rozhodovacím orgánu, jenž se podílí na plnění úkolů souvisejících s ESCB, je v zásadě neslučitelné s výkonem jiných funkcí, které by mohly vést ke střetu zájmů. Členové rozhodovacích orgánů zejména nesmí zastávat funkci ani mít zájem, který by mohl ovlivnit jejich činnost, ať už prostřednictvím funkce ve výkonné či zákonodárné složce státu, nebo v regionální či místní samosprávě, nebo svou účastí v obchodní organizaci. Zvláštní pozornost by se měla věnovat tomu, aby se zabránilo případnému střetu zájmů v případě členů rozhodovacích orgánů, kteří nevykonávají výkonné funkce.

2.2.3.5 Finanční nezávislost

Celková nezávislost národní centrální banky by byla ohrožena, pokud by nemohla autonomně používat dostatečné finanční zdroje tak, aby mohla plnit svůj mandát, tj. plnit úkoly související s ESCB, jak jí to ukládá Smlouva a Statut ESCB.^[57]

Členské státy nesmějí své národní centrální banky přivést do situace, kdy by k plnění úkolů souvisejících s ESCB, resp. Eurosystémem neměly dostatečné finanční zdroje a dostatečný vlastní kapitál^[58]. Tak by tomu bylo například v případě, kdy by národní centrální bance bylo znemožněno vytvářet přiměřené finanční zdroje ve formě rezerv k vyrovnání ztrát, zejména těch, které vyplývají z operací měnové politiky, a dotyčný členský stát předem nezaručil, aby národní centrální banka disponovala finančními prostředky nezbytnými k tomu, aby byla schopna nést finanční zátěž vyplývající z výkonu funkce mimo působnost ESCB (jako jsou prostředky nezbytné k tomu, aby mohla vyplatit odškodnění vyplývající z režimu odpovědnosti za tuto funkci), přičemž by si zachovala schopnost účinně a nezávisle plnit své úkoly spadající do oblasti ESCB.^[59] Je třeba poznamenat, že článek 28.1 a článek 30.4 Statutu ESCB umožňují ECB vyzvat národní centrální banky k poskytnutí prostředků k navýšení základního kapitálu ECB a ke složení dalších devizových rezerv.^[60] Článek 33.2 Statutu ESCB kromě toho stanoví^[61], že zaznamená-li ECB ztrátu, kterou nelze plně vyrovnat ze všeobecného rezervního fondu, může Rada guvernérů ECB rozhodnout o vyrovnání zbývající ztráty z měnového příjmu příslušného účetního roku, a to poměrně až do výše částek přidělených národním centrálním bankám. Zásada finanční nezávislosti znamená, že plnění těchto ustanovení vyžaduje, aby národní centrální banka byla schopna nerušeně vykonávat své funkce.

Ze všech výše uvedených důvodů zahrnuje finanční nezávislost i požadavek, aby národní centrální banka byla vždy dostatečně kapitálově vybavena. Zejména je třeba vyhnout se situaci, kdy dlouhodobě výše vlastního kapitálu národní centrální banky nedosahuje úrovně jejího základního kapitálu nebo je dokonce záporná, včetně případů, kdy se ztráty převyšující úroveň základního kapitálu a rezervních fondů převádějí do příštích období.^[62] Každá taková situace může negativně ovlivnit schopnost národní centrální banky vykonávat úkoly související s ESCB. Navíc může mít tato situace vliv na důvěryhodnost měnové politiky Eurosystému. Proto dojde-li k poklesu vlastního kapitálu národní centrální banky pod úroveň jejího základního kapitálu nebo má-li její vlastní kapitál dokonce zápornou hodnotu, měl by dotčený členský stát národní centrální bance v přiměřené době poskytnout patřičný objem kapitálu, a to alespoň do výše základního kapitálu tak, aby se dosáhlo souladu se zásadou finanční nezávislosti. Ve vztahu k ECB uznala důležitost této otázky Rada, když přijala nařízení Rady (ES) č. 1009/2000.^[63] Toto nařízení umožnilo Radě guvernérů ECB rozhodnout o skutečném zvýšení základního kapitálu ECB, aby byla zachována přiměřená výše základního kapitálu nutná k provádění operací ECB^[64]; národní centrální banky by měly být schopny požadavkům takového rozhodnutí ECB po finanční stránce vyhovět.

Koncept finanční nezávislosti by měl být hodnocen z hlediska toho, zda třetí osoba může vykonávat přímý nebo nepřímý vliv nejen na úkoly národní centrální banky, které souvisejí s ESCB, ale také na její schopnost vykonávat svůj mandát z hlediska finančního ve smyslu dostatečných finančních zdrojů. V této souvislosti jsou zejména důležité níže uvedené aspekty finanční nezávislosti.^[65] Jde o znaky finanční nezávislosti, u kterých se nejvíce projevuje zranitelnost národních centrálních bank vůči vnějším vlivům.

Stanovení rozpočtu

Má-li třetí osoba pravomoc stanovovat nebo ovlivňovat rozpočet národní centrální banky, je to neslučitelné s finanční nezávislostí, ledaže by zákon obsahoval ustanovení, které by zaručovalo, že touto pravomocí nejsou dotčeny finanční prostředky nezbytné pro plnění úkolů národní centrální banky, které souvisejí s ESCB.^[66]

Účetní pravidla

Účetnictví by mělo být vedeno buď podle všeobecných účetních pravidel, nebo podle pravidel, která určí rozhodovací orgány národní centrální banky. Jsou-li místo toho tato pravidla stanovena třetími osobami, musí zohledňovat alespoň to, co navrhovaly rozhodovací orgány národní centrální banky.

Roční účetní závěrka by měla být schvalována rozhodovacími orgány národní centrální banky ve spolupráci s nezávislými auditory a může podléhat následnému schválení třetími osobami (např. vládou nebo parlamentem). O výpočtu zisku by rozhodovací orgány národní centrální banky měly mít možnost rozhodovat nezávisle a odborně.

V případě, že činnost národní centrální banky podléhá kontrole státního kontrolního úřadu nebo podobného orgánu pověřeného kontrolou vynakládání veřejných financí, měl by být rozsah kontroly právní úpravou jasně vymezen^[67] a neměla by jí být dotčena činnost nezávislých externích auditorů národní centrální banky^[68], přičemž v souladu se zásadou institucionální nezávislosti by tato kontrola měla dále respektovat zákaz udílení pokynů národní centrální bance a jejím rozhodovacím orgánům a neměla by zasahovat do úkolů národní centrální banky, které souvisejí s ESCB.^[69] Státní kontrola by měla být prováděna na nepolitickém, nezávislém a čistě odborném základě.^[70]

Rozdělení zisku, základní kapitál a finanční rezervy národních centrálních bank

Pokud jde o rozdělení zisku, může statut národní centrální banky stanovit, jak má být její zisk rozdělen. Pokud taková ustanovení neexistují, měly by o rozdělení zisku na základě odborného uvážení rozhodovat rozhodovací orgány národní centrální banky, a nikoliv třetí osoby na základě vlastního uvážení, ledaže by existovalo výslovné ustanovení, které by zaručovalo, že tím nejsou dotčeny finanční prostředky potřebné pro plnění úkolů národní centrální banky, jež souvisejí s ESCB.^[71]

Zisk může být odveden do státního rozpočtu až po uhrazení případných ztrát z předchozích období a po vytvoření finančních rezerv, které se považují za nezbytné k zajištění reálné hodnoty kapitálu a aktiv národní centrální banky.^[72] Dočasná legislativní opatření nebo legislativní opatření přijatá ad hoc, kterými se národním centrálním bankám dávají pokyny ohledně rozdělení jejich zisků, nejsou přípustná.^[73]

Jakékoli příjmy, které národní centrální banka získá v důsledku správy oficiálních devizových rezerv, mohou být odvedeny státu pouze prostřednictvím procesu rozdělování zisku, jak je stanoveno v příslušných právních předpisech.^[74] Zásadu finanční nezávislosti by podobně narušovalo zdanění nerealizovaných kapitálových zisků národní centrální banky.^[75]

Členský stát nesmí národní centrální bance uložit, aby snížila svůj základní kapitál bez předchozího souhlasu svých rozhodovacích orgánů, což má zajistit, že tato banka bude mít dostatečné finanční prostředky k plnění mandátu člena ESCB podle čl. 127 odst. 2 Smlouvy a podle Statutu ESCB. Ze stejného důvodu by každá změna pravidel o rozdělování zisku národní centrální banky měla být iniciována a mělo by o ní být rozhodováno pouze v úzké spolupráci s příslušnou národní centrální bankou, která má nejlepší předpoklady k posouzení požadované úrovně svého rezervního kapitálu.^[76] Pokud jde o finanční rezervy nebo prostředky na krytí nečekaných výloh, musí mít národní centrální banky možnost nezávisle vytvářet finanční rezervy k zajištění reálné hodnoty svého kapitálu a aktiv. Členské státy též nesmějí národním centrálním bankám bránit v doplňování rezervního kapitálu na úroveň, která je pro člena ESCB nezbytná k plnění jeho úkolů.^[77]

Finanční odpovědnost za orgány dohledu

Ve většině členských států jsou orgány finančního dohledu začleněny do národní centrální banky. To nepředstavuje problém, pokud tyto orgány podléhají nezávislému rozhodování národní centrální banky. Jestliže však mohou tyto orgány dohledu na základě právní úpravy rozhodovat samostatně, je důležité zajistit, aby jimi přijatá rozhodnutí neohrozila finance národní centrální banky jako celku. V těchto případech by vnitrostátní právní předpisy měly umožnit, aby národní centrální banky měly konečnou kontrolu nad veškerými rozhodnutími orgánů dohledu, která by mohla ovlivnit nezávislost národní centrální banky, zejména její finanční nezávislost.^[78]

Autonomie v otázkách zaměstnávání

Členské státy nesmějí omezovat způsobilost národní centrální banky zaměstnávat a udržovat si kvalifikované zaměstnance potřebné k tomu, aby národní centrální banka mohla samostatně vykonávat úkoly, které jí byly svěřeny Smlouvou a Statutem ESCB.^[79] Národní centrální banka rovněž nesmí být přivedena do situace, kdy by měla omezenou kontrolu nad svými zaměstnanci nebo by nad nimi neměla žádnou kontrolu, anebo kdy by vláda členského státu měla možnost ovlivňovat její politiku v otázkách zaměstnávání.^[80] O všech změnách právních předpisů, které se týkají odměňování členů rozhodovacích orgánů národní centrální banky a jejích zaměstnanců, by se mělo rozhodovat v úzké a účinné spolupráci s národní centrální bankou^[81] při zohlednění jejího stanoviska s cílem zajistit, aby byla tato národní centrální banka trvale schopna nezávisle vykonávat své úkoly.^[82] Autonomie v otázkách zaměstnávání zahrnuje i záležitosti týkající se důchodů zaměstnanců. Změny, které vedou ke snížení odměn zaměstnanců národní centrální banky, by neměly zasahovat do pravomoci dané národní centrální banky spravovat vlastní finanční zdroje včetně peněžních prostředků, které má k dispozici v důsledku snížení platů, jež vyplácí.^[83]

Vlastnictví a majetková práva

Práva třetích osob zasahovat do majetku národní centrální banky nebo ve vztahu k tomuto majetku udílet národní centrální bance pokyny jsou neslučitelná se zásadou finanční nezávislosti.

2.2.4 Zachovávání mlčenlivosti

Povinnost zachovávat služební tajemství, která je zaměstnancům ECB a národních centrálních bank, jakož i členům řídicích orgánů ECB a národních centrálních bank uložena článkem 37 Statutu ESCB, může být podnětem k přijetí podobných ustanovení ve statutech národních centrálních bank nebo v právních předpisech členských států. Zásada nadřazenosti práva Unie a předpisů přijatých na jeho základě také znamená, že vnitrostátní právní předpisy o přístupu třetích osob k dokumentům by měly být v souladu s příslušnými ustanoveními práva Unie, včetně článku 37 Statutu ESCB, a nesmějí vést k porušování režimu zachovávání mlčenlivosti platného v rámci ESCB.^[84] Přístup státního kontrolního úřadu či podobného orgánu k důvěrným informacím a dokumentům národní centrální banky musí být omezen na to, co je nezbytné k plnění právními předpisy stanovených úkolů orgánu, který získá informace, a nesmí jím být dotčena nezávislost ESCB ani režim zachovávání mlčenlivosti platný v rámci ESCB, kterému podléhají členové rozhodovacích orgánů a zaměstnanci národní centrální banky.^[85] Národní centrální banky by měly zajistit, aby tyto orgány chránily důvěrnost jim zpřístupněných informací a dokumentů na úrovni ochrany, kterou zajišťují dané národní centrální banky.

2.2.5 Zákaz měnového financování a zvýhodněného přístupu

Pokud jde o zákaz měnového financování a zvýhodněného přístupu, bylo třeba vnitrostátní právní předpisy členských států, které do EU vstoupily v roce 2004, 2007 nebo 2013, upravit tak, aby odpovídaly příslušným ustanovením Smlouvy a Statutu ESCB a byly účinné k 1. květnu 2004, resp. k 1. lednu 2007 a 1. červenci 2013. Švédsko bylo povinno provést nezbytné změny s účinností k 1. lednu 1995.

2.2.5.1 Zákaz měnového financování

Čl. 123 odst. 1 Smlouvy zakazuje ECB i národním centrálním bankám poskytovat možnost přečerpání zůstatku bankovních účtů nebo jakýkoli jiný typ úvěru orgánům, institucím nebo jiným subjektům EU, ústředním vládám, regionálním nebo místním orgánům nebo jiným veřejnoprávním orgánům, jiným veřejnoprávním subjektům nebo veřejným podnikům členských států.

Rovněž zakazuje přímý nákup jejich dluhových nástrojů ECB nebo národními centrálními bankami. Smlouva obsahuje jednu výjimku z tohoto zákazu měnového financování; nepoužije se na úvěrové instituce ve veřejném vlastnictví, kterým musí být v souvislosti s poskytováním peněžních prostředků centrálními bankami poskytováno stejné zacházení jako soukromým úvěrovým institucím (čl. 123 odst. 2 Smlouvy). Přesný rozsah uplatnění zákazu měnového financování je dále vyjasněn v nařízení Rady (ES) č. 3603/93^[86], podle kterého tento zákaz zahrnuje veškeré financování závazků veřejného sektoru vůči třetím osobám.

Zákaz měnového financování má za cíl přimět členské státy, aby dodržovaly zdravou rozpočtovou politiku, a to tak, že zamezí tomu, aby měnové financování schodků veřejných financí (nebo zvýhodněný přístup veřejnoprávních orgánů k finančním trhům) vedly k nadměrnému zadlužení nebo k nadměrně vysokým schodkům členských států.^[87] Aby se zajistilo důsledné uplatňování uvedeného zákazu, musí být tento zákaz, z něhož existují pouze omezené výjimky uvedené v čl. 123 odst. 2 Smlouvy a v nařízení (ES) č. 3603/93, široce vykládán. I když se v čl. 123 odst. 1 Smlouvy výslovně hovoří o „úvěru“, tj. s povinností splatit poskytnuté peněžní prostředky, vztahuje se uvedený zákaz a fortiori na jiné formy financování, tj. bez povinnosti poskytnuté peněžní prostředky splatit.

Obecný přístup ECB, pokud jde o slučitelnost vnitrostátních právních předpisů s tímto zákazem, se formoval především v rámci konzultací k návrhům vnitrostátních právních předpisů, o které ECB požádaly členské státy podle čl. 127 odst. 4 a čl. 282 odst. 5 Smlouvy.^[88]

Vnitrostátní právní předpisy týkající se rozsahu zákazu měnového financování

Vnitrostátní právní předpisy nesmějí zužovat rozsah zákazu měnového financování ani rozšiřovat rámec výjimek stanovených právem EU. Například vnitrostátní právní předpisy, na jejichž základě má národní centrální banka financovat finanční závazky členského státu vůči mezinárodním finančním institucím nebo třetím zemím, jsou v zásadě neslučitelné se zákazem měnového financování. Výjimku stanoví nařízení (ES) č. 3603/93, které umožňuje, aby národní centrální banky financovaly závazky veřejného sektoru vůči MMF za předpokladu, že to vede k zahraničním pohledávkám, jež nesou všechny znaky rezervních aktiv.^[89] Relevantní charakteristiky, které určují, zda mají dané pohledávky povahu rezervních aktiv, se týkají jejich dostupnosti na požádání za účelem uspokojení potřeb financování platební bilance a dalších souvisejících účelů, což znamená, že musí být zajištěna úvěrová kvalita a likvidita pohledávek.^[90]

Vnitrostátní právní předpisy, kterými se svěřují úkoly národním centrálním bankám

Vnitrostátní právní předpisy, kterými se svěřují úkoly národním centrálním bankám, nesmějí vést k financování závazků veřejného sektoru vůči třetím osobám. V souladu s článkem 14.4 Statutu ESCB mohou národní centrální banky vykonávat i jiné funkce než ty, jež jsou uvedeny ve Statutu ESCB, pokud Rada guvernérů nerozhodne, že tyto funkce jsou v rozporu s cíli a úkoly ESCB. Pokud členský stát takovou funkci své národní centrální bance svěří, vykonává národní centrální banka tuto funkci na vlastní odpovědnost a na vlastní účet. Při vymezování odpovědnosti národní centrální banky v souvislosti s touto funkcí jsou však členské státy povinny dodržovat své povinnosti vyplývající z práva Unie, a zejména z čl. 123 odst. 1 Smlouvy.^[91]

Ustanovení čl. 1 odst. 1 písm. b) nařízení Rady (ES) č. 3603/93 definuje pojem „jiný typ úvěru“ pro účely článku 123 Smlouvy mimo jiné jako jakékoliv financování závazků veřejného sektoru vůči třetím osobám. Dotčená národní centrální banka proto nesmí převzít závazky vůči třetím osobám, které by případně mohly příslušet veřejnému sektoru. Dotčená národní centrální banka tak nesmí financovat již existující závazky vůči třetím osobám, které přísluší jiným veřejným orgánům nebo veřejnoprávním subjektům, a skutečné financování závazků vůči třetím osobám dotčenou národní centrální bankou nesmí mít přímý původ v opatřeních přijatých jinými veřejnými orgány či veřejnoprávními subjekty nebo v politických rozhodnutích jimi učiněných.^[92]

Předčasné rozdělení zisku centrální banky

Vnitrostátní právní předpisy nesmějí vyžadovat rozdělení zisků centrální banky, které nebyly plně realizovány, zaúčtovány a auditovány. Dodržení zákazu měnového financování vyžaduje, aby částka, která se podle příslušných pravidel o rozdělování zisku odvádí do státního rozpočtu, nebyla hrazena, a to ani zčásti, z rezervního kapitálu národní centrální banky. Pravidla o rozdělování zisku by se proto rezervního kapitálu národní centrální banky neměla dotýkat. Navíc, dochází-li k převodu aktiv národní centrální banky na stát, musí být tato aktiva uhrazena v tržní hodnotě a převod by se měl uskutečnit současně s úhradou.^[93]

Podobně není dovolen zásah do vykonávání ostatních úkolů Eurosystému, např. správy devizových rezerv, v podobě zdanění teoretických a nerealizovaných kapitálových zisků, jelikož by to představovalo formu úvěrování veřejného sektoru centrální bankou prostřednictvím předčasného rozdělení budoucích a nejistých zisků.^[94] Podobně by převod devizových rezerv (včetně zlatých rezerv) z rozvahy národní centrální banky na stát obcházel zákaz měnového financování, který zakazuje financování veřejného sektoru centrální bankou.^[95] Jakékoli příjmy, které národní centrální banka získá v důsledku správy těchto oficiálních devizových rezerv, mohou být odvedeny státu pouze prostřednictvím procesu rozdělování zisku, jak je stanoveno v příslušných právních předpisech.^[96]

Převzetí závazků veřejného sektoru

Vnitrostátní právní předpisy, na základě kterých je národní centrální banka povinna převzít závazky dříve samostatného veřejného subjektu v důsledku vnitrostátní reorganizace některých úkolů a povinností (např. v souvislosti s převodem některých úkolů v oblasti dohledu, jež dříve vykonával stát nebo nezávislé veřejné orgány či subjekty, na národní centrální banku), by byly neslučitelné se zákazem měnového financování, pokud by tato národní centrální banka nebyla plně chráněna před jakýmikoli finančními závazky, které vyplývají z dřívější činnosti tohoto subjektu.^[97]

Vnitrostátní právní předpisy, podle nichž národní centrální banka nese odpovědnost z titulu výkonu úkolu, který jí byl svěřen na základě vnitrostátního práva, by vedly k převzetí existujícího závazku vůči třetím osobám a byly neslučitelné se zákazem měnového financování, ledaže by náhrada škody třetím osobám, jež utrpěly újmu, byla důsledkem jednání uvedené centrální banky, tj. z důvodu, že národní centrální banka nedodržela pravidla, kterými se v tomto rámci měla řídit.^[98] Kromě toho v případě úkolů, které vyžadují provedení velmi složitých a naléhavých opatření, jako jsou opatření týkající se reorganizace nebo řešení krize bank či ústředních protistran, by vnitrostátní právní předpisy, podle nichž národní centrální banka nese odpovědnost z titulu výkonu těchto úkolů, zakládaly skutečné financování závazků vůči třetím osobám, pokud by odpovědnost národní centrální banky nebyla omezena na závažná porušení pravidel, která se na ni v tomto rámci vztahují.^[99]

Soudní dvůr se dosud nezabýval otázkou, v čem přesně spočívá omezení odpovědnosti na závažná porušení pravidel, která se vztahují na národní centrální banku. Vzhledem k rozdílným tradicím úpravy odpovědnosti národních centrálních bank ve vnitrostátních právních řádech členských států mohou mít tato omezení různé formy za předpokladu, že vylučují skutečné financování závazků veřejného sektoru vůči třetím osobám. Tak je tomu v případě, kdy vnitrostátní právní předpisy, které upravují kritéria týkající se odpovědnosti za zavinění, omezují odpovědnost dotyčné národní centrální banky na hrubou nedbalost, jejíž existence se posuzuje s přihlédnutím k naléhavosti a složitosti dané věci.^[100] Skutečné financování závazků veřejného sektoru vůči třetím osobám je rovněž vyloučeno, pokud vnitrostátní právní předpisy, které upravují kritéria týkající se odpovědnosti za protiprávní jednání namísto kritérií týkajících se odpovědnosti za zavinění, omezují soudní přezkum příslušných opatření tím, že poskytují dotčené národní centrální bance velký prostor pro uvážení s přihlédnutím k naléhavosti a složitosti dané věci.^[101]

Finanční podpora pro úvěrové nebo finanční instituce

Vnitrostátní právní předpisy, které umožňují, aby národní centrální banka financovala – byť nezávisle a na základě vlastního uvážení – insolventní úvěrové či jiné finanční instituce, jsou neslučitelné se zákazem měnového financování.

Stejně tak by tomu bylo v případě poskytnutí finančních prostředků Eurosystémem úvěrové instituci, která byla rekapitalizována za účelem obnovení její platební schopnosti cestou přímého umístění dluhových nástrojů vydaných státem za situace, kdy neexistují alternativní tržní zdroje financování (dále jen „rekapitalizační dluhopisy“) a kdy mají být tyto dluhopisy použity jako zajištění. V takovém případě, kdy je úvěrová instituce rekapitalizována státem prostřednictvím přímého umístění rekapitalizačních dluhopisů, by následné užití těchto dluhopisů jako zajištění při operacích centrální banky na podporu likvidity vyvolávalo obavy ohledně měnového financování.^[102] Nouzová pomoc v oblasti likvidity, kterou národní centrální banka nezávisle a na základě vlastního uvážení poskytuje solventní úvěrové instituci na základě zajištění v podobě státní záruky, musí splňovat tyto podmínky: a) musí být zajištěno, že úvěr, který národní centrální banka poskytuje, je splatný v co nejkratší době; b) musí být ohroženy aspekty systémové stability; c) nesmí existovat pochybnosti o právní platnosti a vymahatelnosti státní záruky podle příslušného vnitrostátního práva a d) nesmí existovat pochybnosti o ekonomické přiměřenosti státní záruky, která by měla pokrývat jak jistinu úvěrů, tak úroky z nich.^[103]

Finanční podpora fondů pro řešení krizí nebo mechanismů financování k řešení krizí a systémů pojištění vkladů a odškodnění investorů

Se zákazem měnového financování je neslučitelné, financuje-li národní centrální banka fond pro řešení krizí nebo fond pojištění vkladů, které se považují za „veřejnoprávní subjekty“ ve smyslu čl. 123 odst. 1 Smlouvy. Subjekt je „veřejnoprávním subjektem“, pokud má všechny tyto charakteristické znaky: a) je založen za zvláštním účelem spočívajícím v uspokojování potřeb veřejného zájmu, který nemá průmyslovou nebo obchodní povahu; b) má právní subjektivitu a c) je úzce závislý na subjektech veřejného sektoru uvedených v čl. 123 odst. 1 Smlouvy. Úzká závislost na těchto subjektech veřejného sektoru se předpokládá, je-li subjekt financován z převážné části těmito subjekty, nebo podléhá jejich řídícímu dohledu, nebo je v jeho správním, řídícím nebo dozorčím orgánu více než polovina členů jmenována těmito subjekty.^[104]

Financování fondů pro řešení krizí nebo mechanismů financování k řešení krizí není v souladu se zákazem měnového financování, a to i když financování není poskytováno „veřejnoprávnímu subjektu“.^[105] Jedná-li národní centrální banka jako orgán pro řešení krizí, neměla by za žádných okolností přebírat či financovat jakékoli závazky překlenovací instituce nebo subjektu pro správu aktiv.^[106] Vnitrostátní právní předpisy by proto měly jasně stanovit, že národní centrální banka nepřevezme ani nebude financovat žádné závazky těchto subjektů.^[107]

Směrnice o systémech pojištění vkladů^[108] a směrnice o systémech pro odškodnění investorů^[109] stanoví, že náklady financování systémů pojištění vkladů a systémů pro odškodnění investorů musí nést samotné úvěrové instituce, resp. investiční podniky. S výjimkou případů, kdy se jedná o financování „veřejnoprávního subjektu, by byly vnitrostátní právní předpisy, na jejichž základě má národní centrální banka financovat vnitrostátní systém pojištění vkladů pro úvěrové instituce nebo vnitrostátní systém pro odškodnění investorů pro investiční podniky, se zákazem měnového financování slučitelné, jen pokud by takové financování mělo krátkodobý charakter, řešily by se jím naléhavé situace, byly by ohroženy aspekty systémové stability a rozhodování by bylo v pravomoci národní centrální banky.^[110] Podpora poskytovaná centrální bankou systémům pojištění vkladů by především neměla být systematickým „předfinancováváním“ těchto systémů.^[111]

Funkce fiskálního agenta

Článek 21.2 Statutu ESCB stanoví, že „ECB a národní centrální banky mohou působit … jako fiskální agenti“ pro „orgány, instituce nebo jiné subjekty Unie, ústřední vlády, regionální, místní nebo jiné veřejné orgány, jiné veřejnoprávní subjekty nebo veřejné podniky členských států“. Účelem článku 21.2 Statutu ESCB je vyjasnit, že po převedení pravomocí v oblasti měnové politiky na Eurosystém mohou národní centrální banky pokračovat v poskytování služby fiskálního agenta, kterou centrální banky tradičně poskytují vládám a jiným veřejným subjektům, aniž by tím porušovaly zákaz měnového financování. Nařízení (ES) č. 3603/93 kromě toho stanoví několik výslovných a úzce vymezených výjimek ze zákazu měnového financování, které se týkají funkce fiskálního agenta: a) vnitrodenní úvěry veřejnému sektoru jsou povoleny, pokud jsou omezeny na příslušný den a nelze je prodlužovat^[112]; b) připsání šeků vystavených třetími osobami na účet veřejného sektoru předtím, než byly odepsány z účtu banky, na kterou je šek vystaven, je povoleno, uběhla-li od přijetí šeku stanovená lhůta, jež odpovídá obvyklé lhůtě pro inkaso šeků příslušnou centrální bankou, za podmínky, že případné prodlení mezi přijetím šeku a jeho zúčtováním je výjimečné, že jde o malou částku a že se v krátké době vyrovná;^[113] a c) držba mincí vydaných veřejným sektorem na jeho vlastní účet je povolena, je-li hodnota těchto mincí nižší než 10 % mincí v oběhu.^[114]

Vnitrostátní právní předpisy upravující funkci fiskálního agenta by měly být obecně v souladu s právem EU, a zejména pak se zákazem měnového financování.^[115] Vzhledem k tomu, že článek 21.2 Statutu ESCB výslovně uznává poskytování služeb fiskálního agenta, které představuje legitimní funkci, již tradičně vykonávají národní centrální banky, je poskytování služeb fiskálního agenta ze strany centrálních bank v souladu se zákazem měnového financování, pokud tyto služby nepřekračují rozsah funkce fiskálního agenta a nepředstavují financování povinností veřejného sektoru vůči třetím osobám ze strany centrální banky ani úvěrování veřejného sektoru ze strany centrální banky mimo úzce vymezené výjimky uvedené v nařízení (ES) č. 3603/93.^[116] Vnitrostátní právní předpisy, které umožňují národní centrální bance spravovat vládní vklady a vést vládní účty, nepředstavují z hlediska souladu se zákazem měnového financování problém, pokud takové předpisy neumožňují poskytnutí úvěru, včetně jednodenního přečerpání účtů. Obavy ohledně souladu se zákazem měnového financování by však vznikly, pokud by například vnitrostátní právní předpisy umožňovaly, aby byly vklady nebo zůstatky běžných účtů úročeny nad úrovní tržních sazeb a ne na této úrovni nebo pod ní. Úročení v rozsahu, který přesahuje tržní sazbu, fakticky představuje úvěr, což je v rozporu s cílem zákazu měnového financování, a mohlo by proto tento cíl narušit. Je zásadní, aby veškeré úročení účtu odráželo tržní parametry, přičemž je zvlášť důležité, aby sazby, jimiž jsou vklady úročeny, odpovídaly splatnosti těchto vkladů.^[117] Kromě toho bezúplatné poskytování služeb fiskálního agenta ze strany národní centrální banky nezakládá obavy ohledně měnového financování, pokud se jedná o základní služby fiskálního agenta.^[118]

2.2.5.2 Zákaz zvýhodněného přístupu

Podle článku 124 Smlouvy se „zakazují (…) jakákoli opatření, která nejsou odůvodněna veřejným dohledem a která umožňují orgánům, institucím nebo jiným subjektům Unie, ústředním vládám, regionálním nebo místním orgánům nebo jiným veřejným orgánům, jiným veřejnoprávním subjektům nebo veřejným podnikům členských států zvýhodněný přístup k finančním institucím“. Tak jako v případě zákazu měnového financování má i zákaz zvýhodněného přístupu za cíl přimět členské státy, aby dodržovaly zdravou rozpočtovou politiku, a to tak, že zamezí tomu, aby (měnové financování schodků veřejných financí nebo) zvýhodněný přístup veřejnoprávních orgánů k finančním trhům vedly k nadměrnému zadlužení nebo k nadměrně vysokým schodkům členských států.^[119]

Podle čl. 1 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 3604/93^[120] se zvýhodněným přístupem rozumí každý právní nebo správní předpis nebo jiný právně závazný akt přijatý při výkonu veřejné moci, který: a) zavazuje finanční instituce nabývat nebo držet závazky orgánů nebo institucí EU, ústředních vlád, regionálních nebo místních orgánů nebo jiných veřejných orgánů, jiných veřejnoprávních orgánů nebo veřejných podniků členských států, nebo b) poskytuje daňové výhody, jichž mohou využívat pouze finanční instituce, nebo finanční výhody, které nejsou v souladu se zásadami tržního hospodářství, aby tak podpořil nabývání nebo držbu takových závazků těmito institucemi.

Jako veřejné orgány nesmí národní centrální banky přijímat opatření, která veřejnému sektoru umožňují zvýhodněný přístup k finančním institucím, nejsou-li odůvodněna veřejným dohledem. Pravidla pro mobilizaci dluhových nástrojů nebo pro jejich poskytování do zástavy, která národní centrální banky stanoví, nesmí sloužit k obcházení zákazu zvýhodněného přístupu.^[121] Právní předpisy členských států v této oblasti nesmí takový zvýhodněný přístup zakládat.

Podle článku 2 nařízení (ES) č. 3604/93 se „odůvodněním veřejným dohledem“ rozumějí důvody, z nichž vycházejí vnitrostátní právní a správní předpisy, které byly přijaty na základě práva EU nebo s ním jsou v souladu a jejichž účelem je podpořit spolehlivost finančních institucí, a tím posílit stabilitu finančního systému jako celku a ochranu klientů těchto institucí. Cílem veřejného dohledu je zajistit solventnost bank ve vztahu k jejich vkladatelům.^[122] V oblasti obezřetnostního dohledu stanoví sekundární právní předpisy EU celou řadu požadavků s cílem zajistit spolehlivost úvěrových institucí.^[123] „Úvěrová instituce“ je definována jako podnik, jehož činnost spočívá v přijímání vkladů nebo jiných splatných peněžních prostředků od veřejnosti a poskytování úvěrů na vlastní účet.^[124] Úvěrové instituce, běžně označované jako „banky“ potřebují k tomu, aby mohly poskytovat služby, povolení příslušného orgánu členského státu.^[125]

Ačkoli by minimální rezervy mohly být považovány za součást obezřetnostních požadavků, jsou součástí operačního rámce národní centrální banky a ve většině ekonomik včetně eurozóny slouží jako nástroj měnové politiky.^[126] V této souvislosti se v odstavci 2 přílohy I obecných zásad Evropské centrální banky (EU) 2015/510 (ECB/2014/60)^[127] uvádí, že hlavními cíli systému minimálních rezerv Eurosystému jsou stabilizace úrokových sazeb na peněžním trhu a vytváření (nebo zvyšování) nedostatku strukturální likvidity.^[128] ECB vyžaduje, aby úvěrové instituce usazené v eurozóně udržovaly na účtu u své národní centrální banky povinné minimální rezervy (ve formě vkladů).^[129]

Tato zpráva se zaměřuje na slučitelnost vnitrostátních právních předpisů nebo pravidel přijatých národními centrálními bankami a statutů těchto bank se zákazem zvýhodněného přístupu, který stanoví Smlouva. Touto zprávou však není dotčeno hodnocení, zda právní a správní předpisy či pravidla členských států neslouží pod záminkou veřejného dohledu k obcházení zákazu zvýhodněného přístupu. Takové hodnocení je nad rámec této zprávy.

2.2.6 Jednotný způsob psaní eura

Čl. 3 odst. 4 Smlouvy o Evropské unii stanoví, že „Unie vytváří hospodářskou a měnovou unii, jejíž měnou je euro“. V textech Smluv ve všech úředních jazycích, které používají latinskou abecedu, je euro v prvním pádě jednotného čísla konzistentně vyjádřeno jako „euro“. V textu psaném řeckou abecedou se euro píše jako „ευρώ“ a v cyrilici se euro píše jako „евро“.^[130] V souladu s tím z nařízení (ES) č. 974/98 jasně vyplývá, že název jednotné měny musí být stejný ve všech úředních jazycích EU s přihlédnutím k existenci různých abeced. Smlouvy tedy vyžadují, aby se slovo „euro“ psalo v prvním pádě jednotného čísla ve všech právních předpisech EU a ve všech vnitrostátních právních předpisech stejným způsobem s přihlédnutím k existenci různých abeced.

Vzhledem k výlučné pravomoci EU určit název jednotné měny jsou veškeré odchylky od tohoto pravidla neslučitelné se Smlouvami a měly by být odstraněny.^[131] Tato zásada platí pro všechny vnitrostátní právní předpisy, avšak hodnocení obsažené v kapitolách věnovaných jednotlivým zemím se soustřeďuje na statuty národních centrálních bank a na zákony o přechodu na euro.

2.2.7 Právní integrace národních centrálních bank do Eurosystému

Ustanovení vnitrostátních právních předpisů (zejména statutů národních centrálních bank, ale i dalších předpisů), která by bránila plnění úkolů souvisejících s Eurosystémem nebo plnění rozhodnutí ECB, jsou neslučitelná s efektivním fungováním Eurosystému, jakmile příslušný členský stát přijme euro. Vnitrostátní právní předpisy proto musí být upraveny tak, aby byla zajištěna slučitelnost se Smlouvou a Statutem ESCB, pokud jde o úkoly související s Eurosystémem. Za účelem dosažení souladu s článkem 131 Smlouvy bylo nutné přizpůsobit vnitrostátní právní předpisy tak, aby se zajistila jejich slučitelnost ke dni zřízení ESCB (v případě Švédska) a k 1. květnu 2004, 1. lednu 2007 a 1. červenci 2013 (v případě členských států, které do EU vstoupily k těmto datům). Požadavky obsažené v právních předpisech, které se vztahují k úplné právní integraci národní centrální banky do Eurosystému, však musí nabýt účinnosti až v okamžiku, kdy dojde k úplné integraci, tj. ke dni, kdy členský stát, na který se vztahuje výjimka, přijme euro.

V této zprávě se hodnotí zejména ty oblasti, ve kterých by ustanovení právních předpisů mohla národní centrální bance bránit v plnění požadavků Eurosystému. Patří sem ustanovení a) která by mohla národní centrální bance bránit v účasti na provádění jednotné měnové politiky tak, jak je definována rozhodovacími orgány ECB nebo b) která by mohla bránit guvernérovi ve výkonu jeho funkce člena Rady guvernérů ECB nebo c) která nerespektují výsadní pravomoci ECB nebo d) která nerespektují, že výlučné pravomoci pro plnění úkolů souvisejících s ESCB ve členských státech, jejichž měnou je euro, jsou neodvolatelně svěřeny Unii^[132] nebo e) podle kterých jsou národní centrální banky při plnění svých úkolů souvisejících s ESCB vázány rozhodnutími vnitrostátních orgánů, která jsou v rozporu s právními akty ECB. Rozlišují se cíle spojené s podporou hospodářské politiky, úkoly, finanční ustanovení, kurzová politika a mezinárodní spolupráce. V neposlední řadě jsou zmíněny další oblasti, v nichž může být zapotřebí statuty národních centrálních bank přizpůsobit.

2.2.7.1 Cíle spojené s podporou hospodářské politiky

Podmínkou úplné integrace národní centrální banky do Eurosystému je, aby cíle stanovené v jejím statutu byly slučitelné s cíli ESCB, které stanoví článek 2 Statutu ESCB. To mimo jiné znamená, že ve statutu je třeba upravit cíle, které mají národní kontext – např. jestliže ustanovení statutu upravují povinnost provádět měnovou politiku v rámci obecné hospodářské politiky dotčeného členského státu. Kromě toho musí být sekundární cíle národní centrální banky v souladu s její povinností podporovat obecné hospodářské politiky v EU se záměrem přispět k dosažení cílů stanovených v článku 3 Smlouvy o Evropské unii, což je sám o sobě cíl, jenž je formulován tak, že jím není dotčeno udržování cenové stability.^[133]

2.2.7.2 Úkoly

Úkoly národní centrální banky členského státu, jehož měnou je euro, jsou s ohledem na postavení této národní centrální banky jako nedílné součásti Eurosystému určeny zejména Smlouvou a Statutem ESCB. Za účelem dosažení souladu s článkem 131 Smlouvy je proto nutné porovnat ustanovení o úkolech ve statutech národních centrálních bank s příslušnými ustanoveními Smlouvy a Statutu ESCB a veškeré nesrovnalosti odstranit.^[134] To se týká veškerých ustanovení, která po přijetí eura a integraci do Eurosystému tvoří překážku pro plnění úkolů souvisejících s ESCB, a zvláště pak ustanovení, která nerespektují pravomoci ESCB podle kapitoly IV Statutu ESCB.

Veškeré vnitrostátní právní předpisy týkající se měnové politiky musí uznat, že měnovou politiku EU provádí Eurosystém.^[135] Statuty národních centrálních bank mohou obsahovat ustanovení o nástrojích měnové politiky. Tato ustanovení by měla být slučitelná s ustanoveními obsaženými ve Smlouvě a Statutu ESCB a veškeré nesrovnalosti musí být odstraněny tak, aby byl splněn článek 131 Smlouvy.

Sledování fiskálního vývoje je úkolem, který národní centrální banka pravidelně provádí za účelem správného hodnocení orientace měnové politiky. Národní centrální banky se dále mohou na základě své monitorovací činnosti a nezávislosti svých doporučení vyjadřovat k relevantnímu fiskálnímu vývoji s cílem přispět k řádnému fungování evropské měnové unie. Sledování fiskálního vývoje prováděné národní centrální bankou pro účely měnové politiky by se mělo opírat o neomezený přístup ke všem relevantním údajům o veřejných financích. Národní centrální banky by proto měly mít bezpodmínečný, včasný a automatický přístup ke všem relevantním statistickým údajům o veřejných financích. Úloha národní centrální banky by však neměla jít nad rámec monitorovací činnosti, která vyplývá z jejího mandátu provádět měnovou politiku nebo která s plněním tohoto mandátu přímo nebo nepřímo souvisí.^[136] Formální mandát pro národní centrální banku k hodnocení prognóz a fiskálního vývoje v sobě zahrnuje funkci (a s tím související odpovědnost) národní centrální banky v oblasti tvorby fiskální politiky, což by mohlo ohrozit plnění mandátu Eurosystému provádět měnovou politiku a nezávislost národní centrální banky.^[137]

V souvislosti s návrhy vnitrostátních právních předpisů, které byly reakcí na problémy na finančních trzích, ECB zdůraznila, že je třeba se vyhnout jakémukoli narušení národních segmentů peněžního trhu eurozóny, neboť by to mohlo narušit provádění jednotné měnové politiky. Zejména se to týká poskytování státních záruk za mezibankovní vklady.^[138]

Členské státy musí zajistit, aby vnitrostátní legislativní opatření zaměřená na řešení problémů podnikatelských subjektů s likviditou, např. jejich dluhů vůči finančním institucím, neměla negativní vliv na likviditu na trhu. Tato opatření nesmí být v rozporu se zásadou otevřeného tržního hospodářství, jak se uvádí v článku 3 Smlouvy o Evropské unii, neboť by to mohlo narušit tok úvěrů, významně ovlivnit stabilitu finančních institucí a trhů, a ovlivnit tak plnění úkolů Eurosystému.^[139]

Vnitrostátní právní předpisy, které národní centrální bance udělují výhradní právo vydávat bankovky, musí uznat, že po přijetí eura má výhradní právo povolovat vydávání eurobankovek Rada guvernérů ECB podle čl. 128 odst. 1 Smlouvy a článku 16 Statutu ESCB^[140], přičemž právo vydávat eurobankovky náleží ECB a národním centrálním bankám. Vnitrostátní právní předpisy, které vládě umožňují ovlivňovat záležitosti, jako je nominální hodnota, výroba, objem nebo stahování bankovek z oběhu, musí být po přijetí eura rovněž buď zrušeny, nebo v nich musí být uznána pravomoc ECB v oblasti eurobankovek, jak je vymezena v příslušných ustanoveních Smlouvy a Statutu ESCB. Bez ohledu na to, jak jsou mezi vládou a národní centrální bankou rozděleny pravomoci v oblasti mincí, musí příslušná ustanovení uznat, že pravomoc schvalovat objem emise euromincí po přijetí eura náleží ECB. Členský stát nesmí považovat oběživo za dluh národní centrální banky vůči vládě tohoto členského státu, protože to by bylo v rozporu jak s koncepcí jednotné měny, tak s požadavky na právní integraci Eurosystému.^[141]

Pokud jde o správu devizových rezerv^[142], porušuje Smlouvu každý členský stát, který přijal euro a nepřevádí své oficiální devizové rezervy^[143] příslušné národní centrální bance. Úkol ESCB držet a spravovat devizové rezervy zahrnuje veškerá opatření nezbytná pro účinné plnění mandátu Eurosystému. Například pro to, aby rezervní aktiva plnila svou funkci při operacích správy devizových rezerv, je nezbytné, aby centrální banka měla plnou a účinnou kontrolu. To znamená, že národní centrální banky musí být schopny zcela autonomně rozhodovat o držení, ponechání si nebo zcizování devizových rezerv, jejich sjednávání a každodenní i dlouhodobé správě, včetně formou promptních nebo termínovaných nákupů a prodejů zlata a formou dohod o zpětném odkupu.^[144] V rozporu s čl. 127 odst. 2 třetí odrážkou Smlouvy by dále bylo právo třetí strany – např. vlády nebo parlamentu – ovlivňovat rozhodování národní centrální banky v oblasti správy oficiálních devizových rezerv. Národní centrální banky jsou kromě toho povinny ECB poskytnout devizové rezervy v poměru ke svým podílům na upsaném základním kapitálu ECB. To znamená, že pro to, aby národní centrální banky mohly převádět devizové rezervy na ECB, nesmějí existovat žádné právní překážky.

Pokud jde o statistiku, přestože nařízení přijatá podle článku 34.1 Statutu ESCB v oblasti statistiky nezakládají práva ani neukládají povinnosti členským státům, které nepřijaly euro, článek 5 Statutu ESCB, který se týká shromažďování statistických informací, platí pro všechny členské státy bez ohledu na to, zda přijaly euro. Členské státy, jejichž měnou není euro, jsou proto povinny přijmout a provést na vnitrostátní úrovni veškerá opatření, která považují za vhodná pro shromažďování statistických informací nezbytných ke splnění statistické zpravodajské povinnosti vůči ECB^[145] a pro včasnou přípravu v oblasti statistiky na to, aby se mohly stát členskými státy, jejichž měnou je euro.^[146] Vnitrostátní právní předpisy, které stanoví rámec pro spolupráci mezi národními centrálními bankami a národními statistickými úřady, by měly zaručit nezávislost národních centrálních bank při plnění jejich úkolů v souvislosti se statistickým rámcem ESCB.^[147]

2.2.7.3 Finanční ustanovení

Finanční ustanovení Statutu ESCB obsahují pravidla týkající se účetní závěrky^[148], auditu účetnictví^[149], upisování základního kapitálu^[150], převodu devizových rezerv^[151] a přerozdělování měnových příjmů^[152]. Národní centrální banky musí být schopny plnit povinnosti, které z těchto ustanovení vyplývají, a všechna neslučitelná vnitrostátní ustanovení musí být proto zrušena.^[153]

2.2.7.4 Kurzová politika

Vnitrostátní právní předpisy členského státu, na který se vztahuje výjimka, mohou stanovit, že za kurzovou politiku tohoto členského státu je odpovědná vláda, přičemž konzultativní nebo výkonná úloha je svěřena národní centrální bance. Avšak v okamžiku, kdy členský stát euro přijme, musí tyto právní předpisy zohledňovat skutečnost, že odpovědnost za kurzovou politiku eurozóny přechází v souladu s články 138 a 219 Smlouvy na úroveň EU.

2.2.7.5 Mezinárodní spolupráce

Pro přijetí eura musí být vnitrostátní právní předpisy slučitelné s článkem 6.1 Statutu ESCB, který stanoví, že v oblasti mezinárodní spolupráce týkající se úkolů svěřených Eurosystému rozhoduje ECB o způsobu zastoupení ESCB. Vnitrostátní právní předpisy, které národní centrální bance umožňují podílet se na činnosti mezinárodních měnových institucí, musí podmínit takovou účast souhlasem ECB (článek 6.2 Statutu ESCB).

2.2.7.6 Různé

Kromě výše uvedených okruhů otázek musí být v případě některých členských států vnitrostátní předpisy přizpůsobeny i v jiných oblastech (např. v oblasti zúčtovacích a platebních systémů a výměny informací).

3 Stav hospodářské konvergence

V této kapitole je uveden plošný přehled. Některé z faktorů relevantních pro celkové hodnocení nejsou uvedeny zde, ale v kapitolách 4 a 5.

Pokrok v plnění konvergenčních kritérií od zveřejnění konvergenční zprávy ECB z roku 2024 je omezován externími šoky. Ve třech z pěti hodnocených zemí zůstává inflace měřená HICP nad referenční hodnotou a v jedné z těchto zemí ji překračuje výrazně (tabulka 3.1). Veřejné finance se ve většině zemí od vydání konvergenční zprávy z roku 2024 zhoršily a poměr dluhu k HDP v některých případech významně vzrostl. Od vydání konvergenční zprávy z roku 2024 se počet zemí, na které se vztahuje postup při nadměrném schodku, zvýšil z jedné na tři a podle projekcí žádná z těchto zemí do konce roku 2027 nesníží svůj schodek pod referenční hodnotu 3 % HDP. Měny všech zemí hodnocených v této zprávě zůstávají mimo mechanismus směnných kurzů (ERM II), přičemž některé zaznamenaly v několika posledních letech výrazné výkyvy vůči euru. Diferenciál dlouhodobých úrokových sazeb vůči eurozóně se od června 2024 ve dvou zemích mírně zvýšil a ve třech zemích poklesl. V květnu 2026 byl dvanáctiměsíční průměr dlouhodobých úrokových sazeb ve třech zemích nad referenční hodnotou, zatímco v ostatních dvou zemích byl pod ní. Klíčovým faktorem brzdícím hospodářskou konvergenci je hospodářský dopad vnějších šoků, včetně války Ruska proti Ukrajině, napětí v globálních obchodních vztazích a vypuknutí války na Blízkém východě.

Během posledních dvou let byly ekonomiky hodnocených zemí i nadále vystaveny zvýšenému geopolitickému napětí a rostoucí nejistotě a fragmentaci světového obchodu. Války na Ukrajině a na Blízkém východě spolu s obecně zvýšeným geopolitickým napětím nepříznivě ovlivnily hospodářskou aktivitu prostřednictvím zvýšené nejistoty, narušení obchodu a dodavatelských řetězců a slabší důvěry podniků a spotřebitelů. Dalšími nepříznivými vnějšími faktory navíc byly obnovené napětí v obchodních vztazích a celní opatření na globální úrovni. Ačkoli přímé obchodní expozice sledovaných zemí vůči Spojeným státům jsou poměrně omezené, nepřímé dopady přenášené prostřednictvím globálních dodavatelských řetězců mohou zesílit obchodní šoky a zasáhnout výrobní sektory v dřívějších fázích řetězce a související služby. Válka na Blízkém východě ovlivnila v poslední době zejména konvergenci inflace, neboť některé ze sledovaných zemí jsou citlivější na šoky do cen energií než eurozóna. Válka zesílila celosvětovou nejistotu a vedla k výraznému zvýšení cen energií, včetně prudkého nárůstu cen ropy a plynu a zvýšeného rizika pro klíčové globální přepravní trasy. To ve většině sledovaných zemí přerušilo setrvalý pokles inflace. Zatímco citlivost a přímá expozice vůči energetickým šokům se v průběhu času snižují a v současné době jsou nižší než v roce 2022, střednědobé důsledky budou záviset na intenzitě a délce trvání konfliktu a na tom, jak se ceny energií promítnou do spotřebitelských cen a ekonomické aktivity v jednotlivých zemích.

Navzdory těmto vnějším výzvám zatím hospodářská aktivita ve sledovaných zemích prokázala odolnost. S tím, jak se ve většině zemí v letech 2024 a 2025 zmírnily inflační tlaky, což bylo podpořeno přísnější měnovou politikou a dřívější normalizací cen energií, se reálné disponibilní příjmy postupně zotavovaly, což podpořilo domácí poptávku. Dynamika růstu však zůstává v jednotlivých zemích nerovnoměrná. Hospodářská aktivita v Maďarsku a Rumunsku byla v letech 2024 a 2025 slabá. V Maďarsku byl růst nepříznivě ovlivněn utlumeným čistým vývozem a investicemi v prostředí slabé zahraniční poptávky v nejdůležitějších vývozně orientovaných sektorech a nejistoty spojené s čerpáním fondů EU a podnikatelským prostředím. V Rumunsku byly v roce 2024 příspěvky čistého vývozu a investic k růstu záporné. V roce 2025 fiskální konsolidační opatření utlumila soukromou spotřebu v Rumunsku, zatímco investice vzrostly a záporný příspěvek čistého vývozu se snížil. Silnější inflační tlaky v těchto dvou zemích omezily růst reálných příjmů a přispěly k přísnějším podmínkám financování. Naopak v Polsku byl hospodářský růst vyšší než ve většině ostatních zemí EU. Podporovaly jej silná domácí poptávka a vysoké investice, které však byly doprovázeny prohlubováním fiskálního schodku.

Ekonomický výhled pro sledované země je tlumen zvýšeným geopolitickým napětím. Očekává se, že hlavní hnací silou růstu zůstane v letech 2026 a 2027 domácí poptávka podporovaná stále odolnými trhy práce. Válka na Blízkém východě však přispěla k větší volatilitě na světových trzích s energiemi a rostoucím nákladům na energie, což již má viditelné dopady na inflaci a ekonomický sentiment, které mohou hospodářskou aktivitu tlumit. V současném prostředí jsou vyhlídky růstu nadále spojeny se značnou nejistotou a riziky hospodářského zpomalení. Další geopolitické a obchodní napětí by mohlo zintenzivnit fragmentační tendence, zejména s ohledem na vysokou míru otevřenosti a integrace těchto ekonomik do globálních dodavatelských řetězců, což by mohlo narušit obchodní a investiční toky a zvýšit rizikové prémie. Výhled je dále zatížen dřívějšími ztrátami cenové konkurenceschopnosti v několika zemích a v některých případech také nejistotou ohledně tempa a struktury fiskální konsolidace.

Během několika posledních desetiletí hodnocené středoevropské a východoevropské země pokročily v oblasti reálné konvergence k průměru eurozóny, ale v posledních letech zesílily strukturální problémy. Od roku 1999 tyto země výrazně snížily svůj odstup od průměru eurozóny, co se týče reálného HDP na obyvatele (graf 3.1). Od roku 2019 se však tempo reálné konvergence ve většině zemí zpomalilo, což odráží přetrvávající dopady po sobě jdoucích šoků a strukturální omezení produktivity a nabídky práce. Stále ale přetrvávají významná zranitelná místa v makroekonomické i finanční oblasti, i když v jednotlivých zemích dosahují různé míry. Nebudou-li tato zranitelná místa odpovídajícím způsobem řešena, mohou zesilovat dopad vnějších šoků a zatěžovat růstový potenciál i udržitelnost konvergence v dlouhodobém horizontu. Mezi hlavní výzvy pro trvalou reálnou konvergenci v současné době patří: (i) zvýšená globální nejistota, včetně geopolitického napětí, rostoucí fragmentace obchodu a změn v globálních dodavatelských řetězcích, které mohou změnit strukturu obchodu a investic, zvýšit konkurenční tlaky v evropském průmyslu a zvýšit zranitelnost související se závislostí na kritických vstupech; (ii) probíhající změny průmyslových struktur, zejména v souvislosti s ekologickou a digitální transformací, které představují zvláštní výzvy pro země, které se pohybují od střední do vysoké úrovně příjmů, zejména vykazují-li poměrně vysokou závislost na zdrojích energie s vysokými emisemi uhlíku; (iii) přetrvávající nedostatek pracovních sil, nesoulad mezi nabízenými a požadovanými dovednostmi a nepříznivý demografický vývoj, které omezují potenciální růst; (iv) omezený pokrok ve zlepšování správy ekonomických záležitostí, institucionální kapacity a podnikatelského prostředí, které jsou klíčové pro podporu dlouhodobého růstu produktivity a posílení odolnosti vůči budoucím otřesům; a (v) fiskální zranitelnost, včetně silných tlaků na výdaje, které mají mimo jiné řešit důsledky geopolitického napětí, stárnutí obyvatelstva, klimatických rizik a zelené transformace, jakož i rostoucí úrovně veřejného dluhu.

Graf 3.1

Reálný HDP na obyvatele

a) Relativně vůči průměru eurozóny	b) Změna oproti průměru eurozóny od roku 1999
(index: eurozóna = 100)	(index: eurozóna = 100; osa x: úroveň v roce 1999; osa y: změna úrovně v procentních bodech, 1999–2025)

Při hodnocení plnění kritérií konvergence zůstává významným faktorem udržitelnost konvergence. Konvergence musí být trvalá a založená na zdravých ekonomických základech, a nikoli dosažená pouze v jednom okamžiku. Zkušenosti od vzniku hospodářské a měnové unie (HMU) ukázaly, že slabé základní ukazatele, nadměrně uvolněné makroekonomické politiky, nedostatečné institucionální a statistické kapacity a příliš optimistická očekávání týkající se konvergence reálných příjmů mohou vytvářet zranitelná místa – nejen pro příslušné země, ale také pro hladké fungování eurozóny jako celku. Předchozí krize, včetně krize veřejného dluhu, pandemie a energetického šoku v letech 2022–2023, dále ukázaly, že kvůli značným makroekonomickým nerovnováhám, omezené reformní kapacitě a slabé odolnosti vůči nepříznivým šokům může proces konvergence trvat dlouho a být nákladný. V současném prostředí zesíleného geopolitického napětí a zvýšené hospodářské fragmentace nabyly na významu odolnost a důvěryhodnost politik. Plnění číselných kritérií konvergence v daném okamžiku tak není samo o sobě zárukou bezproblémového členství v eurozóně. Země usilující o přijetí eura by měly prokázat, že konvergence je udržitelná, že jejich makroekonomické politiky odpovídají účasti v měnové unii zaměřené na stabilitu a že jejich instituce jsou dostatečně odolné, aby se vyrovnaly s budoucími šoky. To je primárně ve vlastním zájmu každé země, ale je to také zásadní pro účinnou transmisi měnové politiky a stabilitu eurozóny jako celku, neboť ta zůstává měnovou unií bez centralizované fiskální kapacity a s omezenými trvalými mechanismy sdílení rizik.

Dosažení udržitelné konvergence vyžaduje trvalé změny v hospodářské politice a strukturální konvergenci. Mezi klíčové předpoklady patří makroekonomická stabilita, zdravé a důvěryhodné fiskální politiky v souladu s rámcem EU pro správu ekonomických záležitostí a příznivé podnikatelské prostředí podpořené efektivními ekonomickými strukturami a silnými veřejnými institucemi. Ke snazšímu strukturálnímu přizpůsobení a absorbování makroekonomických šoků je nutná vysoká míra pružnosti na trhu zboží a služeb a na trhu práce. Hospodářskopolitický rámec zaměřený na stabilitu a pevně ukotvená inflační očekávání mají zásadní význam pro udržení cenové stability a podporu trvalé nominální konvergence. Účinné fungování otevřené tržní ekonomiky s volnou soutěží podporuje efektivní alokaci kapitálu a práce, čímž podporuje produktivitu a dlouhodobý růst. Vysoký stupeň ekonomické integrace s eurozónou napomáhá synchronizaci hospodářských cyklů a bezproblémovému členství v eurozóně. Zároveň je důležitá větší sladěnost ekonomických struktur, aby bylo zajištěno, že ekonomiky reagují na společné šoky zhruba podobným způsobem, a to včetně šoků souvisejících s rozdíly v energetické závislosti a výrobních strukturách, čímž se podpoří hladké fungování měnové unie. Je třeba aplikovat vhodné makroobezřetnostní a dohledové rámce a zamezit tak kumulaci makroekonomických a finančních nerovnováh, jako jsou nadměrný růst cen aktiv a společensky nákladné cykly výrazného nárůstu a propadu úvěrů. V případech, kdy byla v rámci postupu Evropské komise při makroekonomické nerovnováze (MIP) zjištěna makroekonomická nerovnováha, jsou i nadále nezbytná rozhodná opatření. Účinné čerpání a implementace fondů EU, včetně zbývajících zdrojů v rámci programu Next Generation EU, může podpořit konvergenci za předpokladu, že investiční a reformní závazky budou plněny včas a efektivně. Síla institucionálního rámce a schopnost implementovat správné politiky jsou v konečném důsledku i nadále ústředním prvkem udržitelné ekonomické integrace.

3.1 Kritérium cenové stability

Vývoj inflace v hodnocených zemích v posledních deseti letech odrážel sérii velkých a částečně se překrývajících šoků. Po období nízké inflace v předchozích letech vedlo vypuknutí pandemie v roce 2020 k prudkému poklesu ekonomické aktivity. Zatímco v některých zemích inflace zpočátku zpomalila, v jiných zůstala poměrně vytrvalá, částečně v důsledku rostoucích cen potravin a služeb a přetrvávajícího napětí na trhu práce. Od roku 2021 inflace ve všech hodnocených zemích výrazně vzrostla v důsledku prudkého růstu cen energií a nerovnováhy mezi nabídkou a poptávkou (graf 3.2). Od začátku roku 2022 tyto tlaky dále zesilovala válka Ruska proti Ukrajině. Inflace ve střední a východní Evropě rostla výrazněji než v eurozóně, což odráželo vyšší energetickou náročnost výroby, větší váhu energií a potravin ve spotřebních koších, počáteční závislost na dodávkách energie z Ruska a hlubokou integraci do globálních dodavatelských řetězců, která zesílila přenos vnějších šoků. K domácím cenovým tlakům přispěly také přetrvávající napětí na trhu práce a silný růst mezd (graf 3.3, panel a), a také kapitola 3.5). S cílem čelit prudkému nárůstu inflace začala většina centrálních bank v roce 2021 zvyšovat měnověpolitické sazby, zatímco vlády zavedly dočasná fiskální opatření, zejména v letech 2022 a 2023, z velké části ve formě dotací souvisejících s energiemi a v menší míře i snížení nepřímých daní. Po dosažení vrcholu na přelomu let 2022 a 2023 inflace výrazně poklesla, což bylo podpořeno přísnější měnovou politikou, klesajícími světovými cenami energií, postupným odezníváním překážek v dodávkách a vlivy srovnávací základny. V posledních deseti letech byla však inflace ve většině hodnocených zemí v průměru vyšší a volatilnější než v eurozóně.

Graf 3.2

Dlouhodobý vývoj a výhled inflace měřené HICP

(meziroční změny v %)

Graf 3.3

Kumulativní růst HICP, nominálních jednotkových mzdových nákladů (JMN) a harmonizovaných ukazatelů konkurence (HCI) v období 2016–2025

a) HICP a nominální JMN	b) HCI na základě JMN a deflátoru HDP
(v procentních bodech; osa x: kumulativní růst HICP; osa y: kumulativní růst JMN)	(v procentních bodech; osa x: kumulativní růst HCI na základě deflátoru HDP; osa y: kumulativní růst HCI na základě JMN)

V květnu 2026 byla dvanáctiměsíční průměrná míra inflace ve třech z pěti hodnocených zemí vyšší než referenční hodnota pro kritérium cenové stability ve výši 2,7 %. Po prudkém nárůstu inflace v roce 2022 začala inflace v roce 2023 ve všech hodnocených zemích výrazně klesat a v průběhu roku 2024 se dále zmírňovala. Průběh dezinflace byl však v jednotlivých zemích heterogenní. V Rumunsku byla inflace vyšší než v ostatních zemích a od poloviny roku 2025 výrazně vzrostla, což odráželo opatření v oblasti nepřímých daní zavedená v souvislosti s fiskální konsolidací, která vedla k inflaci výrazně nad cílem centrální banky. V Maďarsku se inflace ke konci roku 2025 vrátila do tolerančního pásma centrální banky. V Polsku inflace v první polovině roku 2024 poklesla zpět k cíli a po dočasném nárůstu zůstává již od poloviny roku 2025 na cíli. Inflační tlaky ve všech zemích v roce 2025 podpořily vyšší ceny potravin, které v průměru rostly ve střední a východní Evropě silněji než v eurozóně, což odráželo narušení dodávek v souvislosti s počasím, rychleji rostoucí vstupní náklady – včetně mezd, energií a hnojiv – a vyšší váhu potravin ve spotřebním koši ve střední a východní Evropě. Přetrvávající, byť polevující napětí na trhu práce také ve většině těchto zemí vytvářelo tlak na růst mezd. V prvních měsících roku 2026 rostoucí náklady na energie vyvolané eskalací geopolitického napětí na Blízkém východě přispěly k tlaku na zvýšení inflace v hodnocených zemích. V reakci na to všechny hodnocené země zavedly opatření zaměřená na zmírnění dopadu vyšších cen energií, jako jsou stropy cen pohonných hmot, snížení spotřebních daní, stropy ziskových marží a dotace domácnostem a podnikům, které by měly inflační tlaky zmírnit. V květnu 2026 zaznamenalo Rumunsko inflaci výrazně nad referenční hodnotou, zatímco v Maďarsku a Polsku byly sazby rovněž nad prahovou hodnotou, ale v menší míře (graf 3.4). Naproti tomu v České republice a Švédsku zůstala inflace pod referenční hodnotou. V konvergenční zprávě z roku 2024 zaznamenaly všechny hodnocené země míry inflace výrazně nad tehdy uplatňovanou referenční hodnotou (3,3 %). To naznačuje určitý pokrok v konvergenci inflace, i když v jednotlivých zemích zůstává nerovnoměrný.

Graf 3.4

Inflace měřená HICP

(průměrné meziroční změny v %)

Uvolnění měnové politiky po inflačním šoku v letech 2022–2023 bylo v jednotlivých zemích nerovnoměrné, což odráželo heterogenní dynamiku dezinflačního vývoje. Po dřívějším cyklu zpřísňování, který ve sledovaných zemích začal dříve než v eurozóně, se nastavení měnové politiky s odezníváním inflace postupně uvolňovalo (graf 3.5, panel a). Centrální banky České republiky a Polska zahájily uvolňování měnové politiky v roce 2023, zatímco Švédsko začalo měnověpolitické sazby snižovat v roce 2024. Polsko zaujalo opatrnější přístup a k uvolňování se vrátilo až v roce 2025. V Maďarsku a Rumunsku zůstaly měnověpolitické sazby poměrně vysoké, což odráželo vytrvalejší inflační tlaky a zvýšenou domácí i celosvětovou nejistotu. I přes prudký nárůst inflace v posledních letech zůstala dlouhodobější inflační očekávání ve všech hodnocených zemích celkově stabilní a setrvala blízko inflačního cíle (graf 3.5, panel b). V prostředí zvýšené nejistoty a vyšší inflace ukazuje ukotvení dlouhodobějších očekávání na zachování důvěryhodnosti rámců měnové politiky.

Graf 3.5

Základní úrokové sazby a dlouhodobá inflační očekávání

a) Základní úrokové sazby	b) Dlouhodobá inflační očekávání
(v % p. a.)	(meziroční změny v %)

V některých hodnocených zemích přetrvávají výrazná rizika pro udržitelnost konvergence cenového vývoje. Ekonomická prognóza Evropské komise z jara 2026 očekává, že inflace v roce 2026 ve většině hodnocených zemí vzroste (graf 3.2), což bude především odrážet proinflační tlaky vyplývající z vyšších cen energií v souvislosti s obnoveným geopolitickým napětím. Zároveň by slabší ekonomická aktivita mohla přispět ke snížení inflace ve sledovaných zemích. Tyto projekce jsou zatíženy značnou nejistotou vzhledem k citlivosti inflace ve zkoumaných zemích na vnější šoky, včetně obnovené volatility na světových trzích s energiemi ve stávajícím geopolitickém prostředí, a také vzhledem k rozsahu nepřímých a sekundárních dopadů plynoucích z případného silnějšího a trvalejšího energetického šoku. Přetrvávající napětí na trhu práce, zejména v některých zemích střední a východní Evropy, by také mohlo vyvíjet další tlak na růst mezd. Ve střednědobém horizontu mohou strukturální faktory, jako je demografický vývoj a hospodářské důsledky změny klimatu, včetně nákladů spojených s přechodem na zelenou ekonomiku, vytvářet dodatečný tlak na dynamiku inflace. Pokud jde o vzdálenější budoucnost, vzhledem k tomu, že HDP na obyvatele i cenová hladina zůstávají v zemích střední a východní Evropy pod průměrem eurozóny (graf 3.6), může pokračující proces dorovnávání hospodářské úrovně vést ke kladným inflačním diferenciálům vůči eurozóně, pokud to nebude kompenzováno posilováním nominálních směnných kurzů.

Graf 3.6

Hladina cen a náhrad na zaměstnance ve srovnání s eurozónou

a) Srovnatelné cenové úrovně	b) Náhrady na zaměstnance
(index: eurozóna = 100)	(index: eurozóna = 100)

Prostředí podporující udržitelnou cenovou stabilitu v zemích hodnocených v této zprávě vyžaduje makroekonomickou politiku zaměřenou na stabilitu, pokračující strukturální reformy a účinná opatření k zajištění finanční stability. V současném kontextu zvýšené geopolitické a obchodní nejistoty a pokračující fiskální korekce v několika zemích je obzvláště důležité zachovat důvěryhodnost politik a ekonomickou odolnost. Pro udržení cenové stability má i nadále zásadní význam fungování trhů práce. Z hlediska dalšího vývoje bude klíčovým faktorem, do jaké míry bude vývoj mezd odrážet růst produktivity práce, podmínky na trhu práce a vývoj cenové a nákladové konkurenceschopnosti vůči obchodním partnerům (graf 3.3). Přetrvávající napjatá situace na trzích práce a demografická omezení podtrhují význam politik, které zvyšují nabídku pracovních sil a produktivitu. Pro podporu potenciálního růstu a omezení inflačních tlaků ve střednědobém horizontu je nezbytné pokračující úsilí o posílení konkurence na trhu zboží a služeb, zlepšení kvality institucí a posílení rámců správy a řízení. V prostředí, kde může být prostor pro měnovou politiku omezený a vnější šoky zůstávají časté, musí jiné oblasti hospodářské politiky podporovat makroekonomickou stabilitu a bránit kumulaci makroekonomických a finančních nerovnováh.

3.2 Kritérium stavu veřejných financí

V době zveřejnění této zprávy se na Maďarsko, Polsko a Rumunsko vztahuje rozhodnutí Rady EU o existenci nadměrného schodku. V Rumunsku schodek v roce 2019 překročil referenční hodnotu 3 % HDP a v dubnu 2020 byl zahájen postup při nadměrném schodku. Termín pro nápravu nadměrného schodku byl později prodloužen do roku 2030. V Maďarsku a Polsku byl v červenci 2024 zahájen postup při nadměrném schodku na základě schodků za rok 2023 přesahujících referenční hodnotu 3 % HDP. Termín pro nápravu nadměrného schodku byl stanoven na rok 2026 pro Maďarsko a rok 2028 pro Polsko. Poměr rozpočtového schodku k HDP v těchto třech zemích v roce 2025 nadále převyšoval referenční hodnotu, zatímco další dvě sledované země zaznamenaly schodek pod referenční hodnotou (graf 3.7). Schodek znatelně překročil referenční hodnotu v Maďarsku (4,7 % HDP) a výrazně ji překročil v Polsku (7,3 % HDP) i Rumunsku (7,9 % HDP). V České republice schodek zůstal pod referenční hodnotou na 2,1 % HDP a ve Švédsku zůstal výrazně pod ní na 1,3 % HDP.

Graf 3.7

Přebytek (+) nebo schodek (-) veřejných financí

(v % HDP)

Ve třech zemích hodnocených v této zprávě byl fiskální schodek v roce 2025 nad úrovní roku 2023. V roce 2023 se fiskální schodky ve většině hodnocených zemí zvýšily, přičemž všechny kromě Švédska zaznamenaly schodky nad 3 % HDP, a to v důsledku ekonomického dopadu války Ruska proti Ukrajině, fiskálních opatření přijatých v reakci na výsledné vysoké ceny energií a oslabení ekonomické aktivity. Od té doby se rozpočtová salda vyvíjela různorodě, neboť pozitivní účinky zrušení energetických opatření a silnější ekonomické aktivity byly nerovnoměrně vyvažovány zvýšenými výdaji na obranu v reakci na pokračující agresi Ruska na Ukrajině, jakož i vyššími úrokovými výdaji. Celkově se mezi lety 2023 a 2025 rozpočtové saldo zhoršilo v Polsku, Rumunsku a Švédsku (i když ve Švédsku zůstalo výrazně pod referenční hodnotou), zatímco v ostatních dvou hodnocených zemích se zlepšilo. V České republice poměr schodku k HDP v roce 2024 klesl pod referenční hodnotu 3 % HDP a zůstal pod ní i v roce 2025.

Pro rok 2026 prognóza Evropské komise očekává, že poměr schodku k HDP zůstane v Maďarsku, Polsku a Rumunsku výrazně nad referenční hodnotou 3 %. V roce 2026 se ve třech hodnocených zemích předpokládá zhoršení salda veřejných financí. Očekává se, že v Maďarsku, Polsku a Rumunsku zůstane výrazně nad referenční hodnotou. Zároveň by v dalších dvou hodnocených zemích mělo zůstat pod 3% referenční hodnotou. Ačkoli všechny sledované země zavedly fiskální opatření v oblasti energií v reakci na šok, který zasáhl ceny energií po vypuknutí války na Blízkém východě, související dopad na rozpočet by měl zůstat omezený. Očekává se, že v roce 2027 se rozpočtové saldo ve čtyřech z těchto zemí zlepší, ale v Maďarsku, Polsku a Rumunsku nadále bude převyšovat referenční hodnotu.

Dluh nad hranicí 60 % HDP vykázalo v roce 2025 Maďarsko, zatímco v ostatních sledovaných zemích byla úroveň dluhu pod – či znatelně pod – touto hranicí (tabulka 3.1 a graf 3.8). Poměr vládního dluhu k HDP byl v roce 2025 ve všech sledovaných zemích nad úrovní zaznamenanou v roce 2023, a to převážně v důsledku jejich přetrvávajících fiskálních schodků. Míra zadlužení v Polsku zaznamenala silný nárůst o 10,2 procentního bodu HDP a v Rumunsku se výrazně zvýšila o 10,0 procentního bodu HDP. Značný nárůst zaznamenala ve Švédsku o 2,9 procentního bodu HDP a v České republice o 2,1 procentního bodu HDP. V Maďarsku se mírně zvýšila o 1,3 procentního bodu HDP. Z dlouhodobějšího hlediska mezi lety 2016 a 2025 poměr vládního dluhu k HDP vykázal silný nárůst v Rumunsku, a to o 21,5 procentního bodu HDP. Výrazně se zvýšil v České republice o 8,1 procentního bodu HDP a v Polsku o 5,6 procentního bodu HDP, zatímco v ostatních dvou hodnocených zemích zůstal konstantní nebo poklesl.

Graf 3.8

Hrubý veřejný dluh

(v % HDP)

Pro rok 2026 Evropská komise prognózuje nárůst poměru dluhu k HDP ve všech hodnocených zemích. Očekává se, že poměr dluhu k HDP se v Polsku a Rumunsku zvýší znatelně a v ostatních třech zemích mírně. Projekce Komise naznačují, že v roce 2026 zůstane poměr dluhu k HDP v Maďarsku nad 60% referenční hodnotou a v Polsku a Rumunsku vzroste nad tuto hodnotu.

V červnu 2026 Evropská komise rozhodla, že postup při nadměrném schodku bude v případě Maďarska, Polska a Rumunska pozastaven. Dne 3. června 2026 zveřejnila Komise na základě své ekonomické prognózy z jara 2026 posouzení souladu s doporučeními v rámci postupu při nadměrném schodku. Všechny tři země byly vyhodnoceny jako země, které přijaly účinná opatření, a v důsledku toho byl postup při nadměrném schodku u těchto zemí pozastaven. Zatímco se předpokládalo, že Polsko a Rumunsko budou v roce 2026 dodržovat příslušné limity, podle Komise existuje zřejmé riziko, že Maďarsko do roku 2026, což je poslední rok jeho nápravných opatření, svůj nadměrný schodek nenapraví.

Pokud jde o budoucí vývoj, pro země hodnocené v této zprávě je nezbytně nutné, aby dosáhly zdravých a udržitelných fiskálních pozic a/nebo je zachovaly. Maďarsko, Polsko a Rumunsko, na které se vztahuje postup při nadměrném schodku, by měly zajistit dodržování pravidel Paktu o stabilitě a růstu a napravit své nadměrné schodky v souladu s doporučeními Rady EU. Kromě toho by měly zajistit, aby jejich poměr veřejného dluhu k HDP, u nějž se v současné době očekává, že v letech 2026 a 2027 překročí referenční hodnotu, dostatečně klesal, aby bylo zajištěno, že pro případný budoucí hospodářský pokles budou k dispozici fiskální rezervy. Ve všech hodnocených zemích schodek v roce 2025 zřetelně převyšoval schodky z období před pandemií. Členské státy by měly způsobem podporujícím růst co nejdříve snížit své rozpočtové schodky pod referenční hodnotu 3 % nebo je udržet pod touto úrovní a měly by vytvořit rezervy potřebné k tomu, aby automatické stabilizátory fungovaly a zvýšily jejich odolnost vůči nepříznivým otřesům. Je třeba, aby všechny země zajistily plnění doporučení v rámci revidovaného Paktu o stabilitě a růstu. Fiskální obezřetnost je nezbytná k řešení rozpočtových problémů souvisejících s vyššími výdajovými potřebami na obranu, ekologickou transformací a nepříznivým demografickým vývojem. Měly by být efektivně implementovány silné národní fiskální rámce, jež plně odpovídají pravidlům EU, aby podporovaly fiskální konsolidaci a omezovaly překračování veřejných výdajů a zároveň bránily obnovení makroekonomických nerovnováh. Celkově by fiskální strategie měly upřednostňovat udržitelné veřejné finance, strategické investice a prorůstové strukturální reformy.

3.3 Kurzové kritérium

V době zveřejnění této zprávy se žádná z hodnocených zemí neúčastnila mechanismu ERM II. Čtyři měny se obchodovaly v režimu plovoucího kurzu, zatímco rumunský leu se obchodoval v režimu řízeného plovoucího kurzu. Většina měn vykazovala relativně vysokou volatilitu směnného kurzu, a to především v důsledku výkyvů nálad investorů na devizových trzích v rychle se vyvíjející geopolitické situaci a faktorů specifických pro jednotlivé země, které částečně zesilovaly nepříznivý dopad vnějších faktorů. Navzdory významnému oslabení v květnu 2025 i květnu 2026 rumunský leu vykazoval poměrně nízkou volatilitu díky režimu řízeného plovoucího směnného kurzu. Maďarský forint po parlamentních volbách v polovině dubna 2026 výrazně posílil. V době zveřejnění této zprávy se tak pouze rumunský leu obchodoval pod svou úrovní z června 2024, která se používá jako ilustrativní měřítko při absenci centrální parity ERM II, zatímco ostatní měny vůči euru od června 2024 posílily (graf 3.9).^[154]

Graf 3.9

Dvoustranné směnné kurzy vůči euru

(index: průměr za červen 2024 = 100; denní údaje; 1. června 2024 – 17. června 2026)

3.4 Kritérium dlouhodobých úrokových sazeb

Během referenčního období od června 2025 do května 2026 zaznamenaly tři z pěti hodnocených zemí průměrné dlouhodobé úrokové sazby, které se pohybovaly nad referenční hodnotou ve výši 5,1 % (graf 3.10). Nejnižší dvanáctiměsíční průměrnou dlouhodobou úrokovou sazbu mělo Švédsko (2,6 %). Česká republika také zaznamenala průměrnou dlouhodobou úrokovou sazbu pod referenční hodnotou (4,5 %), zatímco Polsko zůstalo nad referenční hodnotou se sazbou 5,4 %. Maďarsko a Rumunsko zaznamenaly nejvyšší průměrnou dlouhodobou úrokovou sazbu na úrovni 6,7 %. V těchto pěti zemích dvanáctiměsíční průměry dlouhodobých úrokových sazeb ve sledovaném období, které začalo zveřejněním konvergenční zprávy z roku 2024, zaznamenaly velmi omezené výkyvy. Zároveň se měsíční dlouhodobé úrokové sazby zvýšily ve třech z pěti zemí, což bylo ovlivněno globálním vývojem i domácími faktory, jako je vyšší inflace a v některých případech vysoký růst a uvolněnější fiskální politika. V Polsku byly stabilní v období, kdy byla inflace utlumenější, hospodářský růst zůstal odolný a došlo k uvolnění fiskální politiky, zatímco v Maďarsku zaznamenaly prudký pokles o 1,2 procentního bodu, k němuž došlo téměř výhradně po parlamentních volbách v dubnu 2026.

Graf 3.10

Dlouhodobé úrokové sazby

(v %, roční průměry)

Dynamika spreadů dlouhodobých úrokových sazeb vůči průměru eurozóny je od vydání konvergenční zprávy z roku 2024 napříč sledovanými zeměmi poměrně heterogenní. Tato heterogenita dlouhodobých úrokových diferenciálů odráží rozdíly jak v cyklické pozici jednotlivých zemí, tak v tom, jak finanční trhy posuzují jejich zahraniční i domácí slabiny, a to včetně vývoje rozpočtových sald a vyhlídek na udržitelnost konvergence. V Maďarsku se domácí dlouhodobá úroková sazba po volbách v polovině dubna 2026 ve dvou dnech snížila o 0,5 procentního bodu a poté pokračovala v poklesu, i když pozvolněji. V květnu 2026 dosáhl pokles diferenciálu vůči průměrné sazbě v eurozóně za sledované období celkem 1,2 procentního bodu. V Polsku a Rumunsku se úrokový diferenciál ve sledovaném období rovněž snížil, a to o 0,3 procentního bodu v Polsku a o 0,2 procentního bodu v Rumunsku. V České republice a Švédsku se úrokový diferenciál zvýšil o 0,3 a 0,1 procentního bodu. Od vypuknutí války na Blízkém východě na konci února 2026 se diferenciál dlouhodobých úrokových sazeb zvýšil pouze v České republice (o 0,2 procentního bodu) a v Polsku (o 0,4 procentního bodu). V Maďarsku se snížil o 1,2 procentního bodu, zatímco v Rumunsku a Švédsku poklesl výrazně méně (o 0,1 a 0,2 procentního bodu).

3.5 Další relevantní faktory

Podle Evropské komise přetrvávají obavy související s tlaky v oblasti nákladové konkurenceschopnosti. Ve své zprávě mechanismu varování pro rok 2026 Komise zdůraznila pokračující tlaky na konkurenceschopnost v hodnocených zemích střední a východní Evropy, které odrážejí stále zvýšené tempo růstu nominálních jednotkových mzdových nákladů, značné kumulativní inflační diferenciály a napjaté podmínky na trhu práce. Komise dospěla k závěru, že pro Maďarsko, Rumunsko a Švédsko je zapotřebí podrobný přezkum. Pokud jde o Maďarsko, Komise zdůraznila zvýšený růst jednotkových mzdových nákladů, vysokou jádrovou inflaci, značnou fiskální zranitelnost – včetně vysokých schodků veřejných financí a rizik spojených se zadlužením – a obnovené tlaky na růst cen na trhu s bydlením. V případě Rumunska Komise upozornila na značná rizika pro vnější udržitelnost a přetrvávající obavy ohledně konkurenceschopnosti v souvislosti s velmi vysokým růstem jednotkových mzdových nákladů, vysokými schodky běžného účtu a značnou fiskální nerovnováhou. V případě Švédska Komise shledala, že přetrvávají zranitelná místa související se zvýšenými cenami rezidenčních nemovitostí a vysokou zadlužeností domácností i podniků. Ostatní země hodnocené v této zprávě sice Komise zařadila mezi země, které nemají žádné nerovnováhy, i ony však čelí ekonomickým výzvám, jak je popsáno v příslušných kapitolách věnovaných jednotlivým zemím. Ve svém jarním balíčku k evropskému semestru 2026 Komise potvrdila, že Maďarsko nadále čelí nerovnováhám. Rovněž shledala, že Rumunsko se potýká s nadměrnými nerovnováhami, neboť zranitelná místa související se schodky fiskálního a běžného účtu zůstávají i přes určité nedávné zlepšení velmi významná, zatímco nákladová konkurenceschopnost se nadále zhoršuje.

Vnější pozice většiny sledovaných zemí se v posledních letech zlepšila, i když nedávný šok v cenách energií a s ním spojená volatilita mohou vést k opětovnému zhoršení. Srovnávací přehled postupu při makroekonomické nerovnováze ukazuje, že tříletá průměrná salda běžného účtu ve většině zemí střední a východní Evropy v roce 2025 posílila (tabulka 3.2), což odráží zlepšování směnných relací a zmírňování domácí poptávky. V roce 2025 však tříletý průměrný schodek běžného účtu v Rumunsku, kde velké fiskální schodky v posledních letech přispěly ke značné vnější nerovnováze, nadále překračoval orientační prahovou hodnotou −4,0 % HDP. Všechny sledované země jsou čistými dovozci energií, i když v různé míře a s různou geografickou diverzifikací dovozu energií, což činí jejich vnější pozice obzvláště zranitelnými vůči nedávnému šoku v cenách energií a s ním související volatilitě.

V posledních letech se ve většině hodnocených zemí záporná hodnota investiční pozice vůči zahraničí v poměru k HDP zlepšila, zůstává však na vysoké úrovni. V roce 2025 přesáhla záporná čistá investiční pozice v Rumunsku orientační prahovou hodnotu −35 % HDP. Hodnota čistých zahraničních pasiv byla nižší v Maďarsku (32,4 % HDP), Polsku (29,5 % HDP) a České republice (9,8 % HDP), zatímco Švédsko opět vykázalo kladnou čistou investiční pozici vůči zahraničí (54,7 % HDP). Ve všech čtyřech hodnocených zemích střední a východní Evropy jsou čistá zahraniční pasiva tvořena převážně přímými zahraničními investicemi (PZI), které jsou obecně považovány za stabilnější formu financování než portfoliové nebo dluhové toky. V několika hodnocených zemích se však příliv PZI v posledních letech ve srovnání s úrovní před invazí Ruska na Ukrajinu zmírnil. V současném geopolitickém kontextu a při zvýšené nejistotě na světových finančních trzích představují značná zahraniční pasiva i nadále zdroj zranitelnosti v případě nepříznivých šoků ovlivňujících důvěru investorů nebo podmínky externího financování.

Ve většině sledovaných zemí přetrvávají obavy ohledně cenové a nákladové konkurenceschopnosti. Reálný efektivní směnný kurz deflovaný HICP ve většině hodnocených zemí v posledních třech letech různou měrou posílil a v Maďarsku, Polsku a Rumunsku překročil 10% orientační prahovou hodnotu. Ve všech zemích se ve stejném období zvýšilo tříleté tempo růstu nominálních jednotkových mzdových nákladů a s výjimkou Švédska v roce 2025 překročilo orientační prahovou hodnotu 12 %. Růst jednotkových mzdových nákladů zůstal obzvláště vysoký v Maďarsku, Polsku a Rumunsku, kde byl kumulativní nárůst oproti prahové hodnotě více než dvojnásobný. Tento vývoj do značné míry odráží silný růst nominálních mezd v posledních letech spolu s mírnějším růstem produktivity. Navzdory zhoršení ukazatelů nákladové konkurenceschopnosti zůstala vývozní výkonnost ve srovnání s vyspělými ekonomikami v průběhu tříletého horizontu v roce 2025 víceméně odolná, což bylo částečně podpořeno rozšířením výrobní kapacity pro vývoz a změnami ve struktuře obchodu. Pokud jde o další vývoj, konkurenceschopnost by mohly dále tlumit obnovený růst cen energií a širší nákladové tlaky ve stávajícím geopolitickém prostředí, pokud by se měly promítnout do trvalého inflačního diferenciálu vůči obchodním partnerům.

Ekonomiky hodnocených zemí jsou nadále úzce propojeny s eurozónou prostřednictvím obchodních a finančních vazeb. Eurozóna zůstává hlavním obchodním a finančním partnerem všech hodnocených zemí (graf 3.11). V roce 2025 se podíl vývozu zboží do eurozóny na celkovém vývozu pohyboval od zhruba 41 % ve Švédsku do 63,4 % v České republice, zatímco podíl dovozu z eurozóny na celkovém dovozu se nacházel v rozmezí od 50,6 % v Rumunsku do 56,5 % v České republice. Významné jsou také finanční vazby na eurozónu. Podíl eurozóny na stavu příchozích přímých investic v České republice, Rumunsku a Polsku přesahoval 70 %, zatímco podíl eurozóny na stavu závazků z portfoliových investic v České republice překračoval 60 %. Pro přímé i portfoliové investice platilo, že podíl zahraničních aktiv investovaných v eurozóně byl nejvyšší v Rumunsku, následovaném Českou republikou. Kromě obchodních a finančních podílů jsou tyto ekonomiky rovněž pevně provázány s produkčními řetězci eurozóny a ve vysoké míře se zapojují do přeshraničních výrobních sítí, zejména ve zpracovatelském průmyslu. To posiluje transmisi poptávkových a nabídkových šoků mezi eurozónou a příslušnými zeměmi. Banky vlastněné finančními institucemi z eurozóny navíc nadále hrají významnou úlohu v bankovních systémech několika zemí střední a východní Evropy, zejména České republiky a Rumunska. Naproti tomu švédské banky hrají klíčovou roli v některých zemích eurozóny. Hloubka těchto ekonomických vazeb podporuje sladěnost hospodářského cyklu sledovaných zemí s hospodářským cyklem eurozóny.

Graf 3.11

Obchodní a finanční vazby na eurozónu

a) Podíl obchodu se zbožím s eurozónou	b) Investiční pozice vůči eurozóně
(v % z celku)	(v % z celku)

Rizika spojená s nemovitostmi se v několika zemích zvýšila v souvislosti s obnovením růstu cen rezidenčních nemovitostí a růstu úvěrů. Po korekci pozorované v letech 2022–2023 trhy rezidenčních nemovitostí ve většině sledovaných zemí opět posílily. Od roku 2024 se ceny rezidenčních nemovitostí v Maďarsku a České republice výrazně zvýšily, přičemž meziroční tempo růstu dosáhlo dvouciferných hodnot (graf 3.12, panel a) a standardní valuační ukazatele indikují nadhodnocení ve vztahu k základním veličinám. Růst cen rezidenčních nemovitostí zrychlil také v Rumunsku, i když v menší míře, přičemž standardní valuační ukazatele naznačují, že ceny zůstávají pod odhadovanou rovnovážnou úrovní. Ve všech sledovaných zemích dynamika úvěrů domácnostem v posledních letech zrychlila. Přesto zůstává zadluženost domácností v zemích střední a východní Evropy ve srovnání s průměrem eurozóny relativně nízká (graf 3.12, panel b), což zmírňuje systémová rizika. Naproti tomu zranitelnost zůstává výraznější ve Švédsku, kde úroveň soukromého dluhu zůstává zvýšená, i když se v posledních letech poněkud snížila, a bankovní sektor má značnou expozici vůči sektoru nemovitostí. Pokud jde o další vývoj, je třeba pozorně sledovat pokračující rychlý růst cen a úvěrů v některých hodnocených zemích, zejména v případě zpřísnění podmínek financování nebo zhoršení vyhlídek na trhu práce.

Graf 3.12

Vývoj na trhu s bydlením a zadluženost soukromého sektoru

a) Ceny rezidenčních nemovitostí a úvěry domácnostem	b) Zadluženost soukromého sektoru
(meziroční změny v %)	(v % HDP)

Svrchované expozice domácích bankovních sektorů se v posledních letech zvýšily, i když bankovní sektory si udržují vysoké kapitálové rezervy. Svrchované expozice se v posledních letech zvýšily ve všech sledovaných zemích střední a východní Evropy a zůstávají výrazně vyšší než v eurozóně (graf 3.13, panel a). To by mohlo umocnit zranitelná místa v případě fiskálního napětí nebo přehodnocení svrchovaného rizika, což by mohlo mít dopad na rozvahy, podmínky financování a úvěrovou nabídku bank. Ačkoli v některých zemích zůstávají devizové expozice zvýšené, související rizika se zdají být omezená, neboť výpůjčky podniků v cizích měnách jsou z velké části soustředěny v exportně orientovaných odvětvích s přirozeným zajištěním prostřednictvím příjmů v eurech a euroizace domácností zůstává omezená. Bez ohledu na zranitelná místa související s vývojem na trhu s nemovitostmi a rostoucími svrchovanými expozicemi vykazují bankovní sektory ve sledovaných zemích nadále zdravé kapitálové pozice a likviditní rezervy, stabilní přístup k financování a dostatečnou ziskovost. Podíly nevýkonných úvěrů dále klesly nebo zůstaly blízko svých historických minim (graf 3.13, panel b), i když ve většině případů zůstávají nad průměrem eurozóny.

Graf 3.13

Svrchované expozice a nevýkonné úvěry v bankovním sektoru

a) Státní dluhopisy v držbě bank	b) Nevýkonné úvěry
(v % celkových aktiv)	(v % celkových úvěrů)

Politiky v oblasti finančního sektoru by měly zajišťovat finanční stabilitu a přispívat tak k udržitelnému hospodářskému růstu a udržování cenové stability. Zachování obezřetných dohledových a makroobezřetnostních rámců má i nadále zásadní význam pro zmírnění zranitelných míst souvisejících s vysokým zadlužením domácností nebo podniků, svrchovanými expozicemi a vývojem na trhu s nemovitostmi. V zájmu dalšího posilování důvěry ve finanční systém by vnitrostátní příslušné orgány měly nadále zlepšovat postupy dohledu, mimo jiné tím, že implementují relevantní doporučení mezinárodních a evropských orgánů a budou úzce spolupracovat s jinými orgány dohledu ze zemí EU v rámci kolegií orgánů dohledu.

Podmínky na trhu práce ve většině hodnocených zemí zůstaly napjaté. I když míra nezaměstnanosti v posledních letech mírně vzrostla, ve všech zemích kromě Švédska zůstává blízko svých historických minim a pod průměrem eurozóny (graf 3.14, panel a). V několika segmentech trhu práce přetrvává nedostatek pracovních sil, který nadále vytváří tlak na růst mezd. Zároveň byla částečně zmírněna omezení nabídky pracovních sil v důsledku rostoucí čisté imigrace, včetně příchodu pracovníků ze zemí mimo EU a ukrajinských uprchlíků. Nepříznivé demografické trendy však nadále představují strukturální výzvu, neboť v několika zemích střední a východní Evropy pokračuje pokles počtu obyvatel v produktivním věku, což odráží stárnutí populace a předchozí emigraci (graf 3.14, panel b). Mezi další strukturální problémy patří relativně nízká míra participace na trhu práce v některých zemích a přetrvávající nesoulad mezi nabízenými a požadovanými dovednostmi. Ve střednědobém horizontu představují demografické problémy a strukturální omezení na trhu práce klíčovou výzvu pro další reálnou konvergenci k eurozóně.

Graf 3.14

Indikátory trhu práce

a) Míra nezaměstnanosti	b) Počet obyvatel v produktivním věku
(v % pracovní síly)	(změny v %)

Síla institucionálního prostředí představuje důležitý faktor v hodnocení udržitelnosti hospodářské integrace a konvergence. Silnější správa ekonomických záležitostí a kvalita institucí jsou spojeny se zlepšením podnikatelského prostředí, efektivnější veřejnou správou, vyšší transparentností a odpovědností, silnějším právním státem a posílenou digitální a administrativní kapacitou. Ve většině hodnocených zemí by další zvýšení kvality institucí přispělo k odstranění nepružností a překážek efektivní alokaci výrobních faktorů a posílilo by tak potenciální růst. Posílením produktivity a potenciálního produktu může silnější institucionální rámec rovněž podpořit udržitelnost dluhu a usnadnit účinné provádění hospodářskopolitických opatření.

Vyšší kvalita institucí a silnější správa ekonomických záležitostí by mohly přinést významné ekonomické výhody, zejména v Maďarsku a Rumunsku. Posílení těchto oblastí může zvýšit ekonomickou odolnost a podpořit udržitelnost konvergence. I když přetrvávají problémy v oblastech, jako je právní stát, kvalita regulace a kontrola nad korupcí, některé země v průběhu času zaznamenaly trvalý pokrok (graf 3.15).^[155] Rumunsko a Maďarsko mohou řešit své institucionální problémy tím, že se zaměří na účinné provádění reforem a milníků stanovených v jejich plánech pro oživení a odolnost. Toto úsilí má zásadní význam pro posílení rámců správy ekonomických záležitostí a prosazování právního státu.

Graf 3.15

Přehled zemí EU podle kvality institucí

a) Worldwide Governance Indicators	b) Corruption Perceptions Index
(index: osa x: úroveň v roce 2000; osa y: úroveň v roce 2024)	(index: osa x: úroveň v roce 1999; osa y: úroveň v roce 2025)

Rozsáhlé strukturální reformy by podpořily konvergenční proces posílením potenciálního růstu a konkurenceschopnosti. Růst produktivity by podpořilo zvýšení kvality institucí, zlepšení správy ekonomických záležitostí a posílení podnikatelského prostředí spolu s účinnějším prováděním investičních a reformních programů financovaných EU. V tomto ohledu by posílení řízení a účinnosti státních podniků a zvýšení konkurence v regulovaných a síťových odvětvích – včetně energetiky a dopravy – pomohlo snížit překážky vstupu na trh, zlepšit alokaci zdrojů a podpořit soukromé investice a tím podpořit udržitelnou konvergenci.

4 Shrnutí za jednotlivé země

4.1 Česká republika

V květnu 2026 dosáhla v České republice dvanáctiměsíční průměrná inflace měřená HICP úrovně 1,9 %, což je znatelně pod referenční hodnotou pro kritérium cenové stability ve výši 2,7 %. Tato míra inflace by měla v následujících měsících postupně růst, především v důsledku vyšších cen komodit a rozšiřujících se inflačních tlaků v souvislosti s válkou na Blízkém východě. Podmínky na trhu práce zároveň zůstávají i přes známky zmírnění napjaté, přičemž k inflačním tlakům přispívá výrazný růst mezd. HDP na obyvatele i cenová hladina jsou ve srovnání s ostatními sledovanými zeměmi střední a východní Evropy relativně vysoké, přesto však zůstávají pod průměrem eurozóny. Nebude-li proces dorovnávání hospodářské úrovně z hlediska HDP na obyvatele i cenové hladiny kompenzován posílením nominálního směnného kurzu, může vést ke kladným inflačním diferenciálům vůči eurozóně, zejména pokud by byl doprovázen neudržitelným vývojem úvěrů a cen aktiv.

Na Českou republiku se v současnosti nevztahuje rozhodnutí Rady o existenci nadměrného schodku. Schodek sektoru vládních institucí České republiky dosáhl v roce 2025 úrovně 2,1 % HDP, což je pod 3% referenční hodnotou, zatímco poměr jeho dluhu k HDP činil 44,3 % a nacházel se tak pod 60% referenční hodnotou.

V průběhu dvouletého referenčního období od 18. června 2024 do 17. června 2026 se česká koruna neúčastnila kurzového mechanismu ERM II, ale obchodovala se v režimu plovoucího kurzu. Během referenčního období vykázal směnný kurz české koruny vůči euru v průměru relativně vysokou míru volatility. Dne 17. června 2026 směnný kurz činil 24,147 koruny za euro, byl tedy o 2,5 % silnější než jeho průměrná úroveň v červnu 2024.

Během referenčního období od června 2025 do května 2026 byla úroveň dlouhodobých úrokových sazeb v České republice v průměru na 4,5 %, což je pod referenční hodnotou 5,1 % pro kritérium konvergence úrokových sazeb. Diferenciál mezi dlouhodobými úrokovými sazbami v České republice a v eurozóně (kde byl jako váha použit HDP) se mírně zvýšil a na konci referenčního období činil 1,4 procentního bodu. Kapitálové trhy v České republice jsou ve srovnání s eurozónou stále menší a mnohem méně rozvinuté.

České právní předpisy nesplňují veškeré požadavky týkající se nezávislosti centrální banky, zákazu měnového financování a právní integrace do Eurosystému. Česká republika je členským státem EU s dočasnou výjimkou pro zavedení eura, a musí tudíž splňovat všechny adaptační požadavky podle článku 131 Smlouvy.

4.2 Maďarsko

V květnu 2026 dosáhla v Maďarsku dvanáctiměsíční průměrná inflace měřená HICP úrovně 3,3 %, což je znatelně nad referenční hodnotou pro kritérium cenové stability ve výši 2,7 %. Tato míra inflace by měla v následujících měsících postupně růst, především v důsledku vyšších cen komodit a rozšiřujících se inflačních tlaků v souvislosti s válkou na Blízkém východě. Podmínky na trhu práce zároveň zůstávají i přes známky zmírnění napjaté, přičemž výrazný růst mezd je částečně tažen zvýšením platů ve veřejném sektoru a minimálních mezd. V dlouhodobém horizontu existují obavy ohledně udržitelnosti konvergence cenového vývoje v Maďarsku. Nebude-li proces dorovnávání hospodářské úrovně z hlediska HDP na obyvatele i cenové hladiny kompenzován posílením nominálního směnného kurzu, může vést ke kladným inflačním diferenciálům vůči eurozóně, zejména pokud by byl doprovázen neudržitelným vývojem úvěrů a cen aktiv.

Na Maďarsko se od roku 2024 vztahuje postup při nadměrném schodku. Schodek maďarského sektoru vládních institucí dosáhl v roce 2025 úrovně 4,7 % HDP, což je znatelně nad 3% referenční hodnotou, zatímco poměr jeho dluhu k HDP činil 74,6 % a nacházel se tak nad 60% referenční hodnotou. Maďarsko by mělo svůj nadměrný schodek napravit do roku 2026. V červnu 2026 Evropská komise postup při nadměrném schodku v případě Maďarska pozastavila.

V průběhu dvouletého referenčního období od 18. června 2024 do 17. června 2026 se maďarský forint neúčastnil kurzového mechanismu ERM II, ale obchodoval se v režimu plovoucího kurzu. Během referenčního období vykázal směnný kurz maďarského forintu vůči euru v průměru relativně vysokou míru volatility. Dne 17. června 2026 směnný kurz činil 349,68 forintu za euro, byl tedy o 11,4 % silnější než jeho průměrná úroveň v červnu 2024. V červnu 2020 Magyar Nemzeti Bank uzavřela s ECB dohodu o repo lince, podle níž si může proti vysoce kvalitnímu zajištění denominovanému v eurech vypůjčit až 4 mld. EUR k poskytnutí eurové likvidity maďarským finančním institucím. Tato dohoda zůstala v platnosti po celé referenční období, neboť v lednu 2025 byla opět prodloužena, a to na období dvou let.

Během referenčního období od června 2025 do května 2026 byla úroveň dlouhodobých úrokových sazeb v Maďarsku v průměru na 6,7 %, což je nad referenční hodnotou 5,1 % pro kritérium konvergence úrokových sazeb. Diferenciál mezi dlouhodobými úrokovými sazbami v Maďarsku a v eurozóně (kde byl jako váha použit HDP) výrazně poklesl a na konci referenčního období činil 2,2 procentního bodu. Kapitálové trhy v Maďarsku jsou ve srovnání s eurozónou menší a mnohem méně rozvinuté.

Maďarské právní předpisy nesplňují veškeré požadavky týkající se nezávislosti centrální banky, zákazu měnového financování, požadavku jednotného způsobu psaní eura a právní integrace do Eurosystému. Maďarsko je členským státem EU s dočasnou výjimkou pro zavedení eura, a musí tudíž splňovat všechny adaptační požadavky podle článku 131 Smlouvy.

4.3 Polsko

V květnu 2026 dosáhla v Polsku dvanáctiměsíční průměrná inflace měřená HICP úrovně 2,9 %, což je nad referenční hodnotou pro kritérium cenové stability ve výši 2,7 %. Tato míra inflace by měla v následujících měsících postupně růst, především v důsledku vyšších cen komodit a rozšiřujících se inflačních tlaků v souvislosti s válkou na Blízkém východě. Napjaté, byť zmírňující podmínky na trhu práce budou zároveň nadále vytvářet tlak na růst míry inflace. Nebude-li proces dorovnávání hospodářské úrovně z hlediska HDP na obyvatele i cenové hladiny kompenzován posílením nominálního směnného kurzu, může vést ke kladným inflačním diferenciálům vůči eurozóně, zejména pokud by byl doprovázen neudržitelným vývojem úvěrů a cen aktiv.

Na Polsko se od roku 2024 vztahuje postup při nadměrném schodku. Schodek polského sektoru vládních institucí dosáhl v roce 2025 úrovně 7,3 % HDP, což je výrazně nad 3% referenční hodnotou, zatímco poměr jeho dluhu k HDP činil 59,7 % a nacházel se tak pod 60% referenční hodnotou. Polsko by mělo svůj nadměrný schodek napravit do roku 2028. V červnu 2026 Evropská komise postup při nadměrném schodku v případě Polska pozastavila.

V průběhu dvouletého referenčního období od 18. června 2024 do 17. června 2026 se polský zlotý neúčastnil kurzového mechanismu ERM II, ale obchodoval se v režimu plovoucího kurzu. Během referenčního období vykázal směnný kurz polského zlotého vůči euru v průměru relativně vysokou míru volatility. Dne 17. června 2026 směnný kurz činil 4,241 zlotého za euro, byl tedy o 1,9 % silnější než jeho průměrná úroveň v červnu 2024.

Během referenčního období od června 2025 do května 2026 byla úroveň dlouhodobých úrokových sazeb v Polsku v průměru na 5,4 %, což je nad referenční hodnotou 5,1 % pro kritérium konvergence úrokových sazeb. Diferenciál mezi dlouhodobými úrokovými sazbami v Polsku a v eurozóně (kde byl jako váha použit HDP) poklesl a na konci referenčního období činil 2,3 procentního bodu. Kapitálové trhy v Polsku jsou ve srovnání s eurozónou menší a mnohem méně rozvinuté.

Polské právní předpisy nesplňují veškeré požadavky týkající se nezávislosti centrální banky, důvěrnosti informací, zákazu měnového financování a právní integrace do Eurosystému. Polsko je členským státem EU s dočasnou výjimkou pro zavedení eura, a musí tudíž splňovat všechny adaptační požadavky podle článku 131 Smlouvy.

4.4 Rumunsko

V květnu 2026 dosáhla v Rumunsku dvanáctiměsíční průměrná inflace měřená HICP úrovně 8,4 %, což je výrazně nad referenční hodnotou pro kritérium cenové stability ve výši 2,7 %. Tato míra inflace by měla v následujících měsících zůstat zvýšená, částečně v důsledku vyšších cen komodit a rozšiřujících se inflačních tlaků v souvislosti s válkou na Blízkém východě. Zároveň je pravděpodobné, že ve směru poklesu inflace bude v blízké budoucnosti v prostředí slabé soukromé spotřeby příznivě působit vliv srovnávací základny způsobený loňským zvýšením nepřímých daní a cen elektřiny na domácím trhu. V dlouhodobém horizontu existují obavy ohledně udržitelnosti konvergence cenového vývoje v Rumunsku. Nebude-li proces dorovnávání hospodářské úrovně z hlediska HDP na obyvatele i cenové hladiny kompenzován posílením nominálního směnného kurzu, může vést ke kladným inflačním diferenciálům vůči eurozóně, zejména pokud by byl doprovázen neudržitelným vývojem úvěrů a cen aktiv.

Na Rumunsko se od roku 2020 vztahuje postup při nadměrném schodku. Schodek rumunského sektoru vládních institucí dosáhl v roce 2025 úrovně 7,9 % HDP, což je výrazně nad 3% referenční hodnotou, zatímco poměr jeho dluhu k HDP činil 59,3 % a nacházel se tak pod 60% referenční hodnotou. Rumunsko by mělo svůj nadměrný schodek napravit do roku 2030. V červnu 2026 Evropská komise postup při nadměrném schodku v případě Rumunska pozastavila.

V průběhu referenčního období od 18. června 2024 do 17. června 2026 se rumunský leu neúčastnil kurzového mechanismu ERM II, ale obchodoval se v režimu plovoucího kurzu zahrnujícím řízený floating. Během referenčního období vykázal směnný kurz rumunského leu vůči euru v průměru nízkou míru volatility. Dne 17. června 2026 směnný kurz činil 5,232 leu za euro, byl tedy o 5,1 % slabší než jeho průměrná úroveň v červnu 2024. V červnu 2020 uzavřela Banca Naţională a României s ECB dohodu o repo lince, podle níž si může proti vysoce kvalitnímu zajištění denominovanému v eurech vypůjčit až 4,5 mld. EUR k poskytnutí eurové likvidity rumunským finančním institucím. Tato dohoda zůstala v platnosti po celé referenční období, neboť v lednu 2025 byla opět prodloužena, a to na období dvou let.

Během referenčního období od června 2025 do května 2026 byla úroveň dlouhodobých úrokových sazeb v Rumunsku v průměru na 6,7 %, což je nad referenční hodnotou 5,1 % pro kritérium konvergence úrokových sazeb. Diferenciál mezi dlouhodobými úrokovými sazbami v Rumunsku a v eurozóně (kde byl jako váha použit HDP) nepatrně poklesl a na konci referenčního období činil 2,7 procentního bodu. Kapitálové trhy v Rumunsku jsou ve srovnání s eurozónou mnohem menší a stále nedostatečně rozvinuté.

Rumunské právní předpisy nesplňují veškeré požadavky týkající se nezávislosti centrální banky, zákazu měnového financování a právní integrace do Eurosystému. Rumunsko je členským státem EU s dočasnou výjimkou pro zavedení eura, a musí tudíž splňovat všechny adaptační požadavky podle článku 131 Smlouvy.

4.5 Švédsko

V květnu 2026 dosáhla ve Švédsku dvanáctiměsíční průměrná inflace měřená HICP úrovně 2,2 %, což je pod referenční hodnotou pro kritérium cenové stability ve výši 2,7 %. Tato míra inflace by se měla v následujících měsících postupně snižovat, a to především v důsledku nižší daně z přidané hodnoty u potravin a promítání posilování směnného kurzu v roce 2025. Tento pokles však bude pravděpodobně částečně kompenzován vyššími cenami komodit a rozšiřujícími se inflačními tlaky v souvislosti s válkou na Blízkém východě. V letech 2026 a 2027 by měla míra inflace ve Švédsku setrvat pod cílem Sveriges Riksbank ve výši 2 %. V budoucnu by měly měnová politika Švédska a jeho institucionální rámec zaměřený na stabilitu i nadále podporovat dosažení cenové stability.

Na Švédsko se v současnosti nevztahuje rozhodnutí Rady o existenci nadměrného schodku. Schodek švédského sektoru vládních institucí dosáhl v roce 2025 úrovně 1,3 % HDP, což je znatelně pod 3% referenční hodnotou, zatímco poměr jeho dluhu k HDP činil 35,1 % a nacházel se tak znatelně pod 60% referenční hodnotou.

V průběhu dvouletého referenčního období od 18. června 2024 do 17. června 2026 se švédská koruna neúčastnila kurzového mechanismu ERM II, ale obchodovala se v režimu plovoucího kurzu. Během tohoto dvouletého období vykázal směnný kurz švédské koruny vůči euru v průměru vysokou míru volatility. Dne 17. června 2026 směnný kurz činil 10,891 švédské koruny za euro, byl tedy o 3,5 % silnější než jeho průměrná úroveň v červnu 2024. V průběhu referenčního období měla Sveriges Riksbank uzavřenou swapovou dohodu s ECB, jejímž prostřednictvím si může výměnou za švédské koruny vypůjčit až 10 mld. EUR. Tato dohoda je v platnosti od 20. prosince 2007.

Během referenčního období od června 2025 do května 2026 byla úroveň dlouhodobých úrokových sazeb ve Švédsku v průměru na 2,6 %, což je znatelně pod referenční hodnotou 5,1 % pro kritérium konvergence úrokových sazeb. Diferenciál mezi dlouhodobými úrokovými sazbami ve Švédsku a průměrnou úrokovou sazbou v eurozóně se velmi mírně zvýšil a na konci referenčního období činil −0,7 procentního bodu. Kapitálové trhy ve Švédsku jsou ve srovnání s eurozónou velmi rozvinuté.

Švédské právní předpisy nesplňují veškeré požadavky týkající se nezávislosti centrální banky, zákazu měnového financování a právní integrace do Eurosystému. Švédsko je členským státem EU s dočasnou výjimkou pro zavedení eura, a musí tudíž splňovat všechny adaptační požadavky podle článku 131 Smlouvy. Podle Smlouvy má Švédsko od 1. června 1998 povinnost přijmout vnitrostátní právní předpisy pro integraci do Eurosystému.

Poděkování
Tuto zprávu vypracovalo a koordinovalo generální ředitelství ECB pro ekonomii, které pro její přípravu využilo také příspěvků, připomínek a návrhů ostatních organizačních složek v rámci celé ECB, zejména generálních ředitelství pro právní služby, měnovou politiku a statistiku. S povděkem byly přijaty připomínky od centrálních bank členských států EU, zejména od členů redakční skupiny pro konvergenční zprávu z června 2026.Konvergenční zpráva byla schválena Generální radou ECB 19. června 2026.Ekonomické části zprávy vypracovali: Ursel Baumann, Martin Bijsterbosch, Alexandra Olivia Coldea, Matteo Falagiarda, Michael Fidora, Christine Gartner, Nadine Leiner-Killinger, Christiane Nickel, Steffen Osterloh, Philipp Rother, Gábor Vincze, Giovanni Vitale a Caroline Willeke.Na přípravě těchto částí se rovněž podíleli: Ginevra Aguiari, Miguel Ampudia, Ana Bairrao, Klára Bakk Simon, Nicolai Benalal, Othman Bouabdallah, Francesco Chiacchio, Livia Chitu, Roberta De Stefani, Virginia Di Nino, Martin Eiglsperger, Patrick Grussenmeyer, Stephan Haroutunian, Jürgen Herr, Stanimira Kosekova, Dimitrios Laskos, Elena Lourenço, Christophe Madaschi, Silvia Márquez Thibaut, Antonio Moreno, Ralica Müller, Carolin Nerlich, Jerzy Niemczyk, Hans Olsson, Elvira Rosati a Martina Viggiano.Legislativní části zprávy vypracovali: Axel-Johannes Korb, Christian Kroppenstedt a Chiara Zilioli.Na přípravě těchto částí se rovněž podíleli: David Baez Seara, Alina Grosu, Karen Kaiser, Justyna Kurzela, Simona Lambrinoc, Sarah Levy, Fabian von Lindeiner, Margot Littlefair a Marta Szablewska.