Projev na rozloučenou
Projev prezidenta ECB Maria Draghiho na slavnostním rozloučení pořádaném na jeho počest
Frankfurt nad Mohanem, 28. října 2019
Letos si připomínáme dvacet let od vzniku měnové unie, což je bezesporu významné výročí. Není to tak dávno, kdy eurozónu poznamenala úroveň nezaměstnanosti, jíž jsme se nepřiblížili pravděpodobně po celou dobu od velké hospodářské krize, a zaznívaly zásadní otázky, zda euro přežije. Dnes má práci o 11 milionů lidí více. Důvěra v euro dosáhla své nejvyšší úrovně v historii. Tvůrci politik v celé eurozóně zdůrazňují, že euro je nezrušitelné.
Dnešek však chápu spíše jako příležitost k úvahám než k oslavám.
Euro je mimořádně politický projekt, základní krok směrem k cíli hlubší politické integrace, který našel své hospodářské ospravedlnění v žalostném stavu evropských ekonomik v polovině 80. let 20. století. Nezaměstnanost vzrostla z 2,6 % v roce 1973 na 9,2 % v roce 1985 a hospodářský růst ve 12 zemích, které měly později vytvořit eurozónu, výrazně zpomalil.
Tehdejší vůdčí osobnosti s vizí však chápaly, že Evropa disponovala mocným nástrojem ke zvýšení hospodářského růstu, kterým byla transformace společného trhu v trh jednotný. Odstranění stávajících překážek pro obchod a investice mohlo zvrátit pokles hospodářského potenciálu a vrátit více lidem práci.
A přece tohle nikdy nebyl jediný důvod pro existenci jednotného trhu. Jeho cílem bylo také chránit lidi před některými negativními důsledky spojenými se změnami, které by nevyhnutelně nastaly. Na rozdíl od širšího procesu globalizace umožnil Evropě, aby při hospodářské integraci prosazovala své hodnoty – aby budovala trh, který je co možná nejvíce volný a spravedlivý. Společná pravidla měla vytvořit důvěru mezi zeměmi, slabým poskytnout útočiště před silnými a pracovníkům dát záruky.
Jednotný trh byl v tomto smyslu smělým pokusem o „řízenou globalizaci“. Spojoval v sobě hospodářskou soutěž s úrovní ochrany spotřebitele a sociální ochrany, jež jinde ve světě nemá obdoby.
Existoval však jeden druh nekalé praktiky, jemuž jednotný trh nemohl zabránit: devalvování měn jednotlivých států za účelem zvýšení konkurenceschopnosti. Tato perspektiva by podkopávala vzájemnou důvěru, která byla rozhodující pro přežití jednotného trhu a pokrok hlubší politické integrace.
Volně plovoucí kurzy měn tudíž nebyly možné a fixní směnné kurzy by nefungovaly, protože kapitál se stal v rámci Evropy více pohyblivým, jak prokázala krize mechanismu směnných kurzů v letech 1992 až 1993.
Odpovědí bylo vytvořit jednotnou měnu: jedny peníze pro jeden trh.
Toto pojetí bylo z velké části úspěšné: příjmy na celém kontinentu se zásadním způsobem zvyšovaly, rozvinula se integrace a hodnotové řetězce v míře, která byla před 20 lety nepředstavitelná, a jednotný trh přežil bez úhony nejhorší krizi od 30. let 20. století.[1]
Posledních 20 let nám však poskytlo dvě životně důležité lekce pro úspěšnou měnovou unii.
První se týká měnové politiky.
Při svém vzniku měla ECB v převládající míře na zřeteli udržování inflace na nízké úrovni. ECB byla novou centrální bankou, která nemohla ukázat žádné dosavadní výsledky, takže rámec její politiky byl výslovně koncipován s cílem vybudovat silnou důvěryhodnost v oblasti protiinflační politiky. Dosáhla jí rychle a je nesmírnou zásluhou vedoucích činitelů v jejích počátcích, že první desetiletí proběhlo tak hladce.
Nikdo však nemohl předvídat, že prostředí, kterému čelila měnová politika na celosvětové úrovni, se mělo brzy prudce změnit: inflační síly se změnily na síly deflační.
Pro centrální bankovnictví ve všech vyspělých ekonomikách vyžadoval tento vývoj nové paradigma, složené ze dvou prvků: z odhodlání bojovat s deflací stejně rozhodně jako s inflací a z flexibility při výběru nástrojů pro tento úkol.
V našem případě ECB prokázala, že nebude akceptovat hrozby pro měnovou stabilitu zapříčiněné nepodloženými obavami o budoucnost eura. Ukázala, že s protiinflačními riziky pro cenovou stabilitu bude bojovat stejně rázně jako s riziky proinflačními. A potvrdila také, že pro zabezpečení svého mandátu použije všechny nástroje v rámci tohoto mandátu dostupné, aniž by kdy překročila hranice zákona.
Soudní dvůr Evropské unie prohlásil opatření, která jsme přijali, za zákonná a potvrdil, že ECB má pro dosažení svého cíle širokou posuzovací pravomoc při využívání všech svých nástrojů nezbytným a přiměřeným způsobem.
Tento rozsudek měl zásadní význam, protože v sázce byla samotná podstata centrální banky, kterou se ECB stala a již většina Evropanů chce mít: moderní centrální banku schopnou využívat všechny své nástroje přiměřené výzvám, kterým čelí, a skutečně federální instituci, která jedná v zájmu celé eurozóny.[2]
Druhá lekce se týká institucionální výstavby Hospodářské a měnové unie.
Eurozóna je postavena na zásadě „měnové dominance“, která vyžaduje, aby se měnová politika zaměřovala výhradně na cíl cenové stability a aby se nikdy nepodřizovala fiskální politice. „Měnová dominance“ nebrání komunikaci s vládami, když je jasné, že vzájemně koordinované politiky by přinesly rychlejší návrat k cenové stabilitě. Znamená to, že koordinace politik tam, kde je to třeba, musí sloužit cíli měnové stability, a nikoli působit na její úkor.[3]
Dnes se nacházíme v situaci, kdy nízké úrokové sazby nepřinášejí stejný stupeň stimulace jako v minulosti, protože míra návratnosti investic se v ekonomice snížila. Měnová politika může svého cíle stále dosáhnout, ale je to možné rychleji a s menšími vedlejšími účinky, pokud jsou s ní fiskální politiky koordinovány.
Z tohoto důvodu ECB od roku 2014 postupně kladla větší důraz na kombinaci makroekonomických politik v eurozóně.[4] Aktivnější fiskální politika v eurozóně by umožnila uzpůsobit naše opatření rychleji a vedla by k vyšším úrokovým sazbám.
V naší měnové unii hrají vnitrostátní politiky hlavní roli při fiskální stabilizaci – v mnohem větší míře než politiky na úrovni jednotlivých států v USA. Vnitrostátní politiky však nemohou vždy garantovat správné nastavení fiskální politiky pro eurozónu jako celek. Koordinace decentralizovaných fiskálních politik je z podstaty složitá. A nekoordinované politiky nepostačují, protože efekty přelévání fiskální expanze mezi zeměmi jsou poměrně nízké.
Z tohoto důvodu potřebujeme přiměřeně velkou a náležitě koncipovanou fiskální kapacitu eurozóny: dostatečně velkou, aby stabilizovala měnovou unii, ale koncipovanou tak, aby nevytvářela nadměrný morální hazard.
Žádné dokonalé řešení neexistuje. Jsou-li sdílena rizika, nikdy nelze morální hazard snížit na nulu, i když je možné jej pomocí správné koncepce výrazně omezit. Zároveň je třeba připustit, že sdílení rizik může pomoci rizika snížit.
Vybudování unie kapitálových trhů, které by vedlo k většímu sdílení rizik v soukromém sektoru, by značně snížilo podíl rizik, jež musí centrální fiskální kapacita řídit. A centrální fiskální kapacita by zase snížila rizika pro celou unii, když vnitrostátní politiky nejsou schopny svou úlohu plnit.
V ostatních částech světa, v nichž fiskální politika sehrávala od krize větší roli, vidíme, že oživení nastalo dříve a návrat k cenové stabilitě byl rychlejší. Spojené státy zaznamenávaly v letech 2009 až 2018 průměrný schodek 3,6 %, zatímco eurozóna dosahovala přebytku ve výši 0,5 %.[5]
Jinými slovy, Spojené státy měly jak unii kapitálových trhů, tak proticyklickou fiskální politiku. Eurozóna unii kapitálových trhů neměla a její fiskální politika byla procyklická.
Je pravděpodobné, že cesta k fiskální kapacitě bude dlouhá. Historie ukazuje, že rozpočty byly jen zřídkakdy vytvářeny za celkovým účelem stabilizace, ale spíše plnily určité cíle ve veřejném zájmu. Ve Spojených státech to byla právě potřeba překonat velkou hospodářskou krizi, která v 30. letech minulého století vedla k růstu federálního rozpočtu. Je možné, že v případě Evropy dojde k takovému společnému zaměření pozornosti až v důsledku určité naléhavé záležitosti, jako je zmírnění klimatické změny.
Nehledě na způsob řešení je očividné, že nyní nastal čas mít více Evropy, a nikoli méně. Nemyslím to jako určitou danost, ale naopak ve smyslu nejlepších tradic federalismu. Tam, kde lze výsledků dosahovat nejlépe na vnitrostátní úrovni, ponechme věci, jak jsou. Ale v případech, v nichž můžeme splnit legitimní očekávání veřejnosti pouze spoluprací, potřebujeme silnější Evropu.
Pro nás Evropany žijící v globalizovaném světě lze dosáhnout skutečné suverenity, jež naplňuje potřeby lidí žít v bezpečí a blahobytu, pouze společným úsilím.[6] Kancléřka Merkelová k tomu prohlásila: „My Evropané musíme vzít osud do vlastních rukou, pokud chceme přežít jako společenství.“[7]
Spolupráce nám umožňuje chránit naše zájmy v globální ekonomice, odolávat tlaku cizích mocností, ovlivňovat pravidla ve světě, aby odrážela naše normy, a prosazovat naše hodnoty u světových korporací. Nic z toho nelze dosáhnout stejnou měrou, pokud budou země jednat samostatně. V globalizovaném světě je sdílení suverenity způsobem, jak suverenitu nabýt zpět.
Vědomí, že máme-li být akceschopní, musíme uplatňovat „evropskou suverenitu“[8], jak ji označil prezident Macron, však neznamená, že již dnes k tomu máme politické infrastruktury. Vnímání toho, že jsou potřeba, však rychle roste.
Zaznamenali jsme to i v posledních volbách do Evropského parlamentu, které byly snad prvními, v nichž šlo především o evropské otázky. Dokonce i ti, kdo se snažili zpomalit evropskou integraci, tak činili napadáním institucí EU, a nikoli přímým odmítáním jejich legitimity.
Je to jen začátek, ale naznačuje, že se naše unie ubírá správným směrem. Pevně věřím, že tak bude i pokračovat, protože nakonec je to především samotný zájem jednotlivých zemí, který určuje naši budoucí cestu k evropské suverenitě.
Tohoto bodu jsme dosáhli díky úsilí mnoha oddaných Evropanů na národní úrovni i v rámci EU. Jsou tři skupiny, jejichž podíl bych rád vyzdvihnul.
První jsou zaměstnanci ECB a národních centrálních bank.
Během krize nastalo mnoho případů, kdy se ECB ocitla ve skutečně neprobádaných vodách. Čelili jsme bezesporu nesmírně složité hospodářské situaci a ve chvíli, kdy se podařilo vyřešit jednu skupinu problémů, se okamžitě objevily problémy nové.
Pro vás a vaše rodiny to byly náročné roky. Tato léta však stojí za připomenutí – díky vašemu odhodlání, úspěšnosti opatření, která jste navrhli, i profesionalitě při jejich zavádění v celém Eurosystému.
Tato opatření jsou nyní k dispozici všem budoucím tvůrcům politik pro řešení podobných výzev. Je to odkaz, na nějž mohou být všichni pracovníci Eurosystému hrdí. Dovolte mi tedy vyjádřit poděkování za veškeré vaše neobyčejné úsilí, které během tohoto mimořádného období nesmírně posloužilo ECB a tím i Evropanům.
Druhou skupinou, kterou bych rád připomenul, jsou moji spolupracovníci ve Výkonné radě a Radě guvernérů – a to ti dřívější i současní. Za uplynulých osm let jste v mimořádných podmínkách přijali řadu opatření. Jejich základem bylo vaše konzistentní a bezpodmínečné plnění našeho mandátu.
Ve svém odhodlání dostát našemu mandátu i zůstat v jeho hranicích, jste byli neoblomní – stejně jako v tom nikdy se nesmířit s neúspěchem. Můžete se ohlédnout zpět s uspokojením z toho, čeho jste dosáhli v extrémně náročných podmínkách, i z vědomí, že jste zlepšili životní úroveň mnoha lidí.
Vždy bylo a bude více toho, co Radu guvernérů spojuje, než toho, co by ji mohlo rozdělovat. My všichni stejnou měrou ctíme náš mandát a sdílíme nadšení pro Evropu. Věřím, že toto společné přesvědčení bude sloužit ECB a Evropě i v dalších letech.
Třetí skupinou jsou evropští lídři.
Museli jsme přijímat opatření, která se někdy jevila zpočátku jako rozporuplná a jejichž přínos byl patrný jen pozvolna. V našem odhodlání jsme nikdy nezaváhali, protože stálo na solidní práci našich zaměstnanců. Podporovala je empatie se strádajícími a přesvědčení, že naše opatření jejich životy zlepší.
Ale v takových obdobích, a zejména v měnové unii více zemí, političtí lídři, kteří se při hodnocení naší měnové politiky dokázali povznést nad národní horizont, vzali v úvahu perspektivu eurozóny a vysvětlili ji svému domácímu publiku, tvořili jednu z důležitých ochranných hrází naší nezávislosti.
Za takové lídry v Evropě a za vaši stálou pomoc a podporu během celé krize jsem vděčný.
Prezidente Macrone, prezidente Mattarello, kancléřko Merkelová: stáli jste neochvějně po našem boku v Evropské radě a na světových fórech, a to v dobách, kdy další přední centrální banky čelily stále hlasitějšímu politickému tlaku. Rozhodně jste vystupovali proti neliberálním hlasům, které si přály, abychom se evropské integrace vzdali.
A v kritických okamžicích jste učinili nezbytné kroky k zabezpečení eura a ochraně odkazu, jenž nám byl svěřen. Je jím spojená, mírová a prosperující Evropa.
Nadešel čas, abych předal funkci Christine Lagardeové. Jsem si jist, že ECB povedete skvěle.
Mým cílem vždy bylo dodržovat mandát daný Smlouvou, naplňovaný zcela nezávisle a prostřednictvím instituce, jež se stala moderní centrální bankou schopnou zvládnout jakoukoli výzvu.
Bylo mi výsadou a ctí, že jsem dostal tuto možnost.
Děkuji.
- [1]Viz projev Maria Draghiho o Evropě a euru po 20 letech „Europe and the euro 20 years on“ při příležitosti převzetí čestného doktorátu v oboru ekonomie na univerzitě Sant'Anna, Pisa, 15. prosince 2018.
- [2]Viz projev Maria Draghiho o dvaceti letech měnové politiky ECB „Twenty Years of the ECB’s monetary policy“ na Fóru ECB o centrálním bankovnictví, Sintra, 18. června 2019.
- [3]Projev Maria Draghiho o tvorbě politik, odpovědnosti a nejistotě „Policymaking, responsibility and uncertainty“ při příležitosti převzetí čestného doktorátu na Università Cattolica, 11. října 2019.
- [4]Viz projev Maria Draghiho o nezaměstnanosti v eurozóně „Unemployment in the euro area“ na výročním sympoziu centrálních bank v Jackson Hole, 22. srpna 2014.
- [5]Průměrné cyklicky očištěné primární saldo jako procento potenciálního HDP.
- [6]Viz projev Maria Draghiho o suverenitě v globalizovaném světě „Sovereignty in a globalised world“ při příležitosti převzetí čestného doktorátu v oboru práva na Boloňské univerzitě, Boloň, 22. února 2019.
- [7]Projev kancléřky Angely Merkelové v Evropském parlamentu, Štrasburk, 13. listopadu 2018.
- [8]Projev prezidenta Emmanuela Macrona v Evropském parlamentu, Štrasburk, 17. dubna 2018.
Evropská centrální banka
Generální ředitelství pro komunikaci
- Sonnemannstrasse 20
- 60314 Frankfurt am Main, Německo
- +49 69 1344 7455
- media@ecb.europa.eu
Reprodukce je povolena pouze s uvedením zdroje.
Kontakty pro média