Hospodářská a měnová unie (HMU)

V červnu 1988 potvrdila Evropská rada záměr postupně zavést Hospodářskou a měnovou unii (HMU) a pověřila výbor, jemuž předsedal Jacques Delors, v té době předseda Evropské komise, aby navrhl konkrétní etapy směřující k této unii.

Výbor sestával z guvernérů národních centrálních bank ES a jeho členy dále byli Alexandre Lamfalussy, v té době generální ředitel Banky pro mezinárodní platby (BIS), Niels Thygesen, profesor ekonomie z Dánska, a Miguel Boyer, tehdejší prezident Banco Exterior de España.

Výsledná zpráva, tzv. Delorsova zpráva, navrhla, aby bylo Hospodářské a měnové unie dosaženo ve třech samostatných, avšak na sebe navazujících krocích.

Etapy Hospodářské a měnové unie (HMU)

Základní údaje

PRVNÍ ETAPA
od 1. července 1990
Úplná liberalizace kapitálových obchodů;
Užší spolupráce mezi centrálními bankami;
Volné používání ECU (tj. evropské měnové jednotky, která byla předchůdcem eura);
Zlepšení hospodářské konvergence;
DRUHÁ ETAPA
od 1. června 1994
Založení Evropského měnového institutu (EMI);
Zákaz úvěrování veřejného sektoru centrálními bankami;
Užší koordinace měnových politik;
Posílení hospodářské konvergence;
Proces vedoucí k nezávislosti národních centrálních bank by měl být dokončen nejpozději k datu založení Evropského systému centrálních bank;
Přípravné práce na třetí etapě;
TŘETÍ ETAPA
od 1. ledna 1999
Neodvolatelné stanovení směnných kurzů;
Zavedení eura;
Provádění jednotné měnové politiky Evropským systémem centrálních bank;
Nabytí účinnosti mechanismu směnných kurzů v rámci EU (ERM II);
Nabytí účinnosti Paktu stability a růstu;

1. etapa

První etapa HMU

Na základě Delorsovy zprávy rozhodla Evropská rada v červnu 1989, že první etapa realizace Hospodářské a měnové unie by měla být zahájena 1. července 1990. K tomuto dni byla zrušena v podstatě veškerá omezení pohybu kapitálu mezi členskými státy.

Výbor guvernérů

Výbor guvernérů centrálních bank členských států Evropského hospodářského společenství, který hrál od svého vzniku v květnu 1964 stále významnější úlohu při spolupráci v měnové politice, byl pověřen dalšími úkoly, které stanovila Rada svým rozhodnutím z 12. května 1990. K těmto novým úkolům patřily konzultace v oblasti měnových politik členských států a prosazování jejich koordinace, aby bylo dosaženo cenové stability.

Vzhledem k poměrně krátké době, která byla k dispozici, a k náročnosti úkolů zahájil také Výbor guvernérů přípravné práce na třetí etapě Hospodářské a měnové unie (HMU). První krok spočíval v určení otázek, které by měly být v počáteční etapě analyzovány, ve stanovení pracovního programu do konce roku 1993 a v odpovídajícím definování mandátů stávajících podvýborů a pracovních skupin, které byly za tímto účelem ustaveny.

Příprava právního rámce

Realizace druhé a třetí etapy vyžadovala úpravu Smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství (Římská smlouva), aby bylo možné zavést potřebnou institucionální strukturu. Za tímto účelem byla svolána mezivládní konference o HMU, která proběhla v roce 1991 souběžně s mezivládní konferencí o politické unii.

Jednání vyústila ve Smlouvu o Evropské unii, která byla sjednána v prosinci 1991 a podepsána v Maastrichtu 7. února 1992. Z důvodu opoždění ratifikace tato smlouva (která upravila Smlouvu o založení Evropského hospodářského společenství, změnila její název na Smlouvu o založení Evropského společenství a zavedla mimo jiné protokol o statutu Evropského systému centrálních bank a Evropské centrální banky a protokol o statutu Evropského měnového institutu) nabyla účinnosti až 1. listopadu 1993.

2. etapa

Druhá etapa HMU

Ustavení EMI a ECB

Založení Evropského měnového institutu (EMI) 1. ledna 1994 znamenalo zahájení druhé etapy HMU, přičemž došlo k ukončení činnosti Výboru guvernérů. Přechodná existence EMI rovněž odrážela stav měnové integrace v rámci Společenství. Evropský měnový institut neodpovídal za provádění měnové politiky v Evropské unii – tento úkol zůstal v působnosti národních orgánů – ani neměl žádné pověření k provádění devizových intervencí.

Dvě hlavní úlohy EMI:

  • posílení spolupráce mezi centrálními bankami a koordinace měnových politik a
  • provádění příprav nezbytných k ustavení Evropského systému centrálních bank (ESCB), k provádění jednotné měnové politiky a ke vzniku jednotné měny ve třetí etapě.

EMI za tímto účelem vytvářel prostor pro konzultace a výměnu názorů a informací o postupech a definoval regulatorní, organizační a logistický rámec, který byl nezbytný k tomu, aby ESCB splnila své úkoly ve třetí etapě.

V prosinci 1995 souhlasila Evropská rada s použitím slova „euro“ pro pojmenování evropské měnové jednotky, která měla být zavedena ve třetí etapě, a potvrdila, že třetí etapa HMU bude zahájena 1. ledna 1999. Předběžně byla oznámena časová posloupnost kroků pro přechod na euro. Tento scénář vycházel především z podrobných návrhů vypracovaných EMI.

ERM II

Ve stejné době byla Evropskému měnovému institutu svěřena úloha provádět přípravné práce na budoucích měnových a kurzových vztazích mezi státy eurozóny a ostatními členy EU. V prosinci 1996 předložil EMI Evropské radě svou zprávu, která tvořila základ usnesení Evropské rady o zásadách a hlavních prvcích nového mechanismu směnných kurzů (ERM II). Usnesení bylo přijato v červnu 1997.

Nové bankovky

Evropský měnový institut také předložil v prosinci 1996 Evropské radě, a následně veřejnosti, vybraný návrh série eurobankovek, které měly být uvedeny do oběhu 1. ledna 2002.

Pakt stability a růstu

Evropská rada hodlala doplnit a blíže vymezit ta ustanovení Smlouvy, která se týkala HMU, a proto v červnu 1997 přijala Pakt stability a růstu, jehož součástí jsou dva předpisy. Jejich smyslem je zajistit rozpočtovou disciplínu ve vztahu k HMU. Pakt i příslušné závazky byly v květnu 1998 doplněny prohlášením Rady. V roce 2005 a 2011 byl Pakt reformován.

První účastníci

Dne 2. května 1998 Rada Evropské unie – ve složení hlav států nebo vlád – jednomyslně rozhodla, že jedenáct členských států splnilo podmínky nezbytné pro účast ve třetí etapě HMU a pro přijetí jednotné měny 1. ledna 1999. Počátečními účastníky byly Belgie, Německo, Španělsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko, Rakousko, Portugalsko a Finsko. Hlavy států nebo vlád rovněž dosáhly politické shody ohledně osob, které by měly být doporučeny ke jmenování za členy Výkonné rady Evropské centrální banky (ECB).

Příprava na pevné stanovení směnných kurzů

V květnu 1998 se ministři financí členských států, které přijímaly jednotnou měnu, dohodli společně s guvernéry národních centrálních bank těchto členských států, s Evropskou komisí a EMI, že při stanovení neodvolatelných směnných kurzů eura budou použity stávající bilaterální centrální kurzy měn v rámci ERM zúčastněných členských států.

Jmenování rozhodovacích orgánů

Dne 25. května 1998 jmenovaly vlády jedenácti zúčastněných členských států prezidenta, viceprezidenta a čtyři další členy Výkonné rady ECB. Jejich jmenování nabylo účinnosti 1. června 1998 a znamenalo ustavení ECB. ECB a národní centrální banky zúčastněných členských států tvoří Eurosystém, který formuluje a definuje jednotnou měnovou politiku ve třetí etapě HMU.

Ustavením ECB 1. června 1998 završil EMI své poslání. Vznikem ECB vstoupil EMI podle článku 123 (bývalý článek 109l) Smlouvy o založení Evropského společenství do likvidace. Veškeré přípravné práce, jimiž byl EMI pověřen, byly včas dokončeny a po zbývající část roku 1998 se ECB věnovala závěrečným zkouškám systémů a postupů.

3. etapa

Třetí etapa HMU

Neodvolatelné stanovení směnných kurzů

Neodvolatelným stanovením směnných kurzů měn jedenácti členských států, které se jako první účastnily Měnové unie, a prováděním jednotné měnové politiky pod dohledem ECB začala 1. ledna 1999 třetí, závěrečná etapa HMU.

Vstupem Řecka do třetí etapy HMU 1. ledna 2001 vzrostl počet zúčastněných členských států na dvanáct. Třináctým členem eurozóny se stalo 1. ledna 2007 Slovinsko, po němž o rok později následovaly Kypr a Malta, k 1. lednu 2009 Slovensko, k 1. lednu 2011 Estonsko, k 1. lednu 2014 Lotyšsko a k 1. lednu 2015 Litva. Dnem, kdy tyto země vstoupily do eurozóny, se automaticky stala také jejich centrální banka součástí Eurosystému.