Projev na slavnostním otevření nového sídla ECB

Projev: Mario Draghi, prezident ECB,
Frankfurt nad Mohanem, 18. března 2015

Shrnutí

Nové sídlo ECB je jedním ze symbolů toho nejlepšího, co může Evropa společně dokázat, ale připomíná nám rovněž, proč už nikdy nemůžeme riskovat rozdělení.

Krize zkouší jednotu Evropy. Jedni, například mnozí z těch, kteří dnes venku demonstrují, vidí problém v tom, že Evropa dělá příliš málo, a druzí, například populistické strany vznikající po celé Evropě, se domnívají, že Evropa dělá příliš mnoho.

Odpovědí není dezintegrace, ale ani vykreslování nedosažitelné vidiny toho, kam až by integrace měla vést. Potřebujeme ambiciózní cíle, a pragmatické prostředky. Potřebujeme sladit ekonomickou stránku integrace, která je založena na efektivitě, s její politickou stránkou, založenou na spravedlnosti. Je třeba, aby vzdělání a odborná příprava byly součásti programu reforem stejně tak jako vytváření pružnějších trhů a omezování byrokracie.

A čím více se rozhodování o hospodářských záležitostech přesouvá na evropskou úroveň, o to více je třeba na ni přesouvat i demokracii. Proto potřebujeme posilovat kanály pro přenos opravdové evropské demokratické legitimity, například Evropský parlament. Vzdají-li se lidé do určité míry formální suverenity, získají větší suverenitu faktickou. Moc svěří institucím s celoevropskou odpovědností schopným řešit tíživé problémy zaměstnanosti a hospodářského růstu. A jejich hlasy tak mohou ve skutečnosti ovlivnit jejich život víc než dnes.

***

Pane místopředsedo vlády Al-Wazire,

pane primátore Feldmanne,

bývalý prezidente ECB a drahý Jeane-Claude Trichete,

stávající i bývalí členové Rady guvernérů,

paní bývalá primátorko Rothová,

čestný občane pane von Metzlere,

předsedo Židovské obce Frankfurtu pane Korne,

dědici architektů Grossmarkthalle,

pane Elsaessere a

pane Prixi, slavný architekte našeho nového sídla,

vážené dámy a pánové,

s potěšením Vás všechny vítám na slavnostním otevření nového sídla Evropské centrální banky.

Budování nového domova ECB je projekt stejně starý jako ECB sama. Začal v roce 1998 hledáním vhodného místa. V roce 2001 se tímto místem stal areál Grossmarkthalle. O rok později byla zahájena mezinárodní soutěž o nejlepší architektonický návrh, kterou nakonec vyhrál Wolf Prix se svým týmem. A v květnu 2010 byl položen základní kámen a začaly hlavní stavební práce. Na realizaci tohoto projektu celou dobu neúnavně pracovalo mnoho lidí a někteří z nich jsou dnes přítomni. Rád bych všem, kteří se na tomto díle účastnili, poděkoval.

Euro, naše jednotná měna, se stala nejhmatatelnějším symbolem evropské integrace – je to kousek Evropy, který je každému z nás přístupný a cenný. Tato budova se nevyhnutelně stane známou jako „dům eura“. Je pevným základem ECB při plnění jejího mandátu udržet cenovou stabilitu pro všechny občany eurozóny.

V tomto smyslu je budova také jedním ze symbolů toho nejlepšího, co může Evropa společně dokázat, ale i toho, proč už nikdy nemůžeme riskovat rozdělení.

Dnes stojíme na místě bývalé frankfurtské velkoobchodní tržnice se zeleninou a ovocem, jedinečné funkcionalistické budovy z 20. let minulého století, která byla z velké míry zachována a začleněna do nového souboru budov. V letech 1941 až 1945 bylo z tohoto místa deportováno do koncentračních táborů více než 10 000 židovských obyvatel Frankfurtu a jeho okolí. Na východní straně budovy byl zbudován památník, aby nám i těm, kteří přijdou po nás, připomínal činy, jež nemohou a nesmí být nikdy zapomenuty.

Jedním z nejdůležitějších ponaučení z této temné kapitoly minulosti byla integrovaná, demokratická a mírová Evropa. Od té doby jsme ušli dlouhou cestu, ale nic z toho, čeho jsme dosáhli, bychom neměli považovat za dané.

Jednota Evropy je vystavena tlaku. Lidé procházejí velmi těžkým obdobím. Nedávný průzkum Eurobarometru zabývající se tím, jak se domácnosti v několika zemích vyrovnávají s krizí, ukázal, že všichni respondenti byli zasaženi ztrátou příjmů a téměř všichni uváděli, že život je od vypuknutí krize obtížnější.

Jakožto jedna z institucí EU, která hraje během celé krize jednu z klíčových úloh, se ECB stala středem pozornosti těch, kteří jsou touto situací zklamáni. Třebaže to není spravedlivé, protože naše kroky směřovaly právě k tlumení otřesů v ekonomice. Ale jako centrální banka celé eurozóny musíme velmi pečlivě naslouchat hlasu všech obyvatel.

Jedni, například mnozí z těch, kteří dnes venku demonstrují, vidí problém v tom, že Evropa činí příliš málo. Chtějí integrovanější Evropu s větší finanční solidaritou mezi zeměmi.

A druzí, například populistické strany vznikající po celé Evropě, se domnívají, že Evropa činí příliš mnoho. Jejich odpovědí je vrátit naše ekonomiky národním státům a získat zpět hospodářskou suverenitu.

Chápu, z čeho tyto názory vznikají, proč si lidé přejí změnu. Ve skutečnosti žádný z obou přístupů není opravdovým řešením situace, před níž dnes stojíme.

Pro evropskou integraci je solidarita zásadní a je správné, že se země během krize vzájemně podporují. Ale eurozóna není politická unie toho druhu, v němž některé země soustavně platí za jiné.

Vždy se mělo za to, že země musí být schopny stát pevně na vlastních nohou – že každá odpovídá za svou vlastní politiku. Skutečnost, že některé musely projít těžkým obdobím změn, byla především důsledkem jejich minulých rozhodnutí.

Stát na vlastních nohou však není totéž, jako stát o samotě. Řešením není ani vrácení našich ekonomik národním státům.

Tím by se nezměnila základní ekonomická realita, které evropské země čelí – že jsme stárnoucí společnosti, které musí růst především zvyšováním produktivity. A občanům by to ani větší ekonomické jistoty nenabídlo. Na světě není země, která by prosperovala a současně byla izolovaná od globalizace.

Proces zavádění jednotného trhu byl zahájen právě proto, že samostatně by evropské ekonomiky ve stále otevřenějším světě nevytvářely dostatek pracovních míst. A tento proces pak vedl k měnové unii, protože – jak se ukázalo během krize kurzového mechanismu počátkem 90. let 20. století – si země uvědomily, že nemohou provést integraci jen zčásti, pokud chtějí využívat bezezbytku všech jejích výhod. Finanční krize a krize státních dluhopisů tuto skutečnost po roce 2008 jen potvrdily.

Odpovědí tedy není dezintegrace, ale ani vykreslování nedosažitelné vidiny toho, kam až by integrace měla vést. Odpovědí je dokončit proces vytváření měnové unie v oblastech, kde může a musí být dokončena. Potřebujeme ambiciózní cíle a pragmatické prostředky.

Již jsme ukázali, jak toho lze dosáhnout pomocí mechanismů solidarity a stabilizace, které byly nastaveny během krize. Pozoruhodným úspěchem je také bankovní unie. Nyní musíme dosáhnout pokroku v ostatních oblastech, které zůstávají nedokončené, především z hlediska hospodářské a institucionální konvergence.

Přesto uznávám, že na otázky, které před naší Unií stojí, nemůžeme mít čistě ekonomický pohled. I když hospodářská integrace celkově zvyšuje zaměstnanost a hospodářský růst, neřeší bezezbytku problém, který je hnacím faktorem nespokojenosti s eurem a EU. Je tu také problém distribuce: kdo z tohoto procesu vychází jako vítěz a kdo jako poražený?

Například vyšší mobilita pracovní síly napříč zeměmi sice může snižovat nezaměstnanost, může ale také rozdmychávat obavy z přistěhovalectví a pracovníkům s nízkou kvalifikací brát jistoty. Po otevření dříve chráněného odvětví konkurenci se mohou spotřebitelům snížit náklady, ale také se může občanům, kteří jsou v něm zaměstnáni, snížit do budoucna úroveň jistot.

Máme-li tedy vybudovat dlouhodobou důvěru v naši Unii, je stále nezbytné řešit toto napětí – sladit ekonomickou stránku integrace, která je založena na efektivitě, s její politickou stránkou, založenou na spravedlnosti.

Jedná se o složitou otázku, ale jedno z řešení lze shrnout slovem kvalifikace.

Teoretický i empirický výzkum naznačuje, že nedávné technologické změny postupují ve prospěch kvalifikace. Jinými slovy, výrobní technologie se ubírají směrem, který upřednostňuje kvalifikovanou pracovní sílu před nekvalifikovanou – roste tedy její relativní produktivita a tedy i relativní poptávka po ní.

Zajistit pracovníkům tu správnou kvalifikaci tedy zvyšuje hospodářskou efektivitu a vytváří nové pracovní příležitosti. Hospodářský prostor se tak stává spravedlivější tím, že umožňuje co největšímu množství občanů těchto příležitostí využívat.

Z tohoto důvodu je třeba, aby vzdělání a odborná příprava byly součástí programu reforem stejně tak jako vytváření pružnějších trhů a omezování byrokracie.

Je zde ale také další oblast, v níž je třeba sladit hospodářskou a politickou integraci. Čím více se rozhodování o hospodářských záležitostech přesouvá na evropskou úroveň, o to více je třeba na ni přesouvat i demokracii.

Důvodem není jen skutečnost, že demokracie je základní hodnotou EU. Důvodem je, že dělat politiku bez adekvátního zastoupení a odpovědnosti nefunguje. Musíme tedy prohlubovat naši hospodářskou i naši politickou integraci společně. A to znamená posilovat kanály pro přenos opravdové evropské demokratické legitimity, například Evropský parlament.

Demokracie v Evropě se nevyhnutelně změní. Voliči v jednotlivých zemích se mohou zpočátku obávat, že budou mít na rozhodování menší vliv než dnes. Jsem však přesvědčen, a to se určitě stalo v měnové politice, že vzdají-li se lidé do určité míry formální suverenity, získají větší suverenitu faktickou.

Moc svěří institucím s celoevropskou odpovědností schopným řešit tíživé problémy zaměstnanosti a hospodářského růstu a jejich hlasy tak mohou ve skutečnosti ovlivnit jejich život víc než dnes.

Věřím, že tímto způsobem můžeme smířit občany, kteří se cítí opomenuti, včetně mnoha z těch, kteří se tento týden shromáždili ve Frankfurtu, s procesem integrace, který třem generacím Evropanů již přinesl tolik užitečného.

Dovolte mi ještě několik vět závěrem.

Tato budova je zásluhou všech, kteří se podíleli na její realizaci. Je jednou z frankfurtských dominant. A poskytuje ECB impozantní nový domov pro plnění jejího mandátu.

Představuje však také význačný symbol podstaty evropské integrace. Připomíná nám, odkud jsme přišli i kam jsme dospěli. Připomíná nám také hrůzy, které mohou nastat, když se rozdělíme, i obrovský pokrok, kterého jsme schopni dosáhnout, když se spojíme.

Nerušme proto to, čeho jsme dosáhli. Neprahněme po minulosti. Inspirujme se z ní, abychom se dnes sjednotili a mohli tak vybudovat úplnou Unii, která zajistí potřebnou stabilitu a prosperitu.

Jakožto centrální banka k tomuto procesu přispějeme svým dílem, když zajistíme důvěryhodnost naší jednotné měny. Naše společné peníze jsou nejhmatatelnějším znakem důvěry, kterou jeden k druhému chováme. Jak řekl první prezident ECB Wim Duisenberg při zavádění eura před více než 16 lety:

„Měna není jen pouhým prostředkem směny... Pro lidi představuje také součást jejich identity. Odráží to, co sdílejí, jak dnes, tak v budoucnu.“

Děkuji Vám za pozornost.

Kontakty pro média