Co je to přebytečná likvidita a proč nás zajímá?

28. prosince 2017

V reakci na finanční krizi poskytuje ECB společně s národními centrálními bankami zemí eurozóny (Eurosystém) bankám úvěry v neomezeném objemu. Kromě toho nakupuje od účastníků trhu dluhopisy. V důsledku toho je v bankovním systému jako celku více peněz – likvidity –, než je nutně třeba. Říká se tomu přebytečná likvidita.

Ale co je přesně přebytečná likvidita? Co s ní banky mohou dělat? Je pravda, že jen tak leží ladem a nepracuje pro ekonomiku a obyvatele, jak se někdy říká?

Co je přesně přebytečná likvidita?

Podívejme se nejprve, co likviditou a úlohou centrální banky při jejím poskytování myslíme. Zdravé banky mohou držet dlouhodobá aktiva, jako jsou hypotéky na bydlení, ale musí vypořádat velmi krátkodobé požadavky na plnění závazků, např. výběry z bankomatů. Banky také potřebují likviditu, aby dodržovaly povinné minimální rezervy. Jedním z míst, na které se solventní banky mohou obracet s takovou potřebou krátkodobé likvidity, je centrální banka. Veškerá disponibilní likvidita v bankovním systému, která převyšuje potřeby bank, se nazývá přebytečná likvidita.

Co s ní banky mohou dělat?

Komerční banky mají běžné účty u centrálních bank. Veškerá (přebytečná) likvidita je držena buď na těchto běžných účtech u centrálních bank, nebo na vkladové facilitě. Jinými slovy, přebytečná likvidita zůstává z podstaty věci u centrální banky. Jednotlivé banky mohou snížit svou přebytečnou likviditu např. poskytnutím úvěrů dalším bankám, nákupem aktiv nebo převedením prostředků jménem svých klientů, ale bankovní systém jako celek ji snížit nemůže: likvidita vždy skončí u jiné banky a tedy na účtě u centrální banky. Je to tedy „soběstačný“ nebo jinými slovy uzavřený systém. Likvidita ani nemůže opustit eurozónu, pokud nebude mít hmotnou podobu jako bankovky.

Pokud investor z eurozóny hodlá investovat např. do amerických podnikových dluhopisů, peníze musí být nejprve převedeny na americké dolary. K tomu potřebuje investor prodat svá eura výměnou za dolary – například u dceřiné společnosti americké banky v eurozóně. Americké dolary lze pak použít pro investici do amerických podnikových dluhopisů. Eura zůstávají na účtě evropské dceřiné společnosti americké banky. A tato dceřiná společnost má rovněž účet u národní centrální banky.

Proč ECB umožňuje, aby přebytečná likvidita existovala?

Do vypuknutí finanční krize uspokojovala ECB potřebu likvidity bankovního systému eurozóny víceméně přesně. Každý týden odhadovala potřebu likvidity bankovního systému a tento objem peněz poskytovala bankám v podobě úvěrů. Banky o tyto úvěry soutěžily v aukci a ECB zajišťovala, aby úvěry splňovaly potřeby bankovního systému jako celku. Jakmile se likvidita do systému dostala, byla přerozdělena mezi bankami prostřednictvím mezibankovních úvěrů podle jejich individuálních potřeb.

V reakci na vážnou finanční krizi po pádu banky Lehman Brothers přešla ECB v říjnu 2008 na systém s plným přidělením. To znamená, že si banky mohou vypůjčit tolik likvidity, kolik chtějí, pokud mají dostatečné způsobilé zajištění. Důvodem pro tuto změnu byla skutečnost, že si banky přestaly mezi sebou přerozdělovat likviditu prostřednictvím mezibankovních úvěrů, jako to dělaly před krizí. Výsledný nedostatek důvěry v přerozdělovací mechanismus by vedl k situaci, kdy by banky mezi sebou agresivně soutěžily v aukcích o likviditu a zvedaly tak u těchto úvěrů úrokové sazby. Systém plného přidělení se stále používá a znamená, že tato rizika neexistují, protože jednotlivé banky mohou získat tolik likvidity, kolik potřebují.

Po přechodu na plné přidělení banky usoudily, že je lepší požadovat raději o něco více než o něco méně. To vedlo k tomu, že bankovní systém jako celek požadoval více likvidity, než bylo nutně třeba k uspokojení poptávky veřejnosti po hotovosti a k dodržení povinných minimálních rezerv. To způsobovalo přebytek likvidity v systému.

V důsledku přebytečné likvidity zůstávaly tržní úrokové sazby na nízké úrovni. To znamená levnější úvěry pro podniky i občany, což pak pomáhá oživit ekonomiku z finanční a hospodářské krize a umožňuje bankovnímu systému si vytvořit likvidní rezervy.

Objem přebytečné likvidity dokonce dále vzrostl v důsledku programu nákupu aktiv zavedeného ECB. Ten poskytoval další měnovou akomodaci v době, kdy úrokové sazby již téměř nebylo možné dále snižovat.

Takže všechny tyhle peníze v centrální bance jen tak zahálejí?

Skutečnost, že (elektronické) peníze a přebytečná likvidita vždy skončí u centrální banky, neznamená, že se v ekonomice neuplatňují. Pro vysvětlení se podívejme na tento příklad:

Podnik 1 chce investovat do nových strojů a získá úvěr od své banky 1 (banka s přebytečnou likviditou). Peníze jsou podniku poskytnuty, ale dokud je podnik 1 nepoužije, zůstávají na jeho účtu u banky 1. Banka 1 má účet u centrální banky, na němž je její přebytečná likvidita . Úvěr sám o sobě přebytečnou likviditu banky 1 nezměnil. Podnik 1 nyní nakoupí nové stroje od podniku 2 a vydá bance 1 pokyn k převodu peněz do banky podniku 2 – banky 2 (banka s přebytečnou likviditou). Banka 2 má rovněž účet u centrální banky, která přijme převod z banky 1. Platba podniku 1 za nové stroje vede k poklesu přebytečné likvidity v bance 1 a nárůstu přebytečné likvidity v bance 2. Úvěr a nákup strojů tedy přebytečnou likviditu v bankovním systému nemění. Úvěr byl poskytnut a použit na investici v ekonomice.

Existence přebytečné likvidity není ukazatelem objemu úvěrování v ekonomice. Jak se úvěrování bankami vyvíjí, ukazují měsíční údaje o poskytnutých úvěrech a tempo růstu úvěrů. Tyto údaje zveřejňuje ECB.

Je rozdíl v tom, jestli banky ukládají přebytečnou likviditu do vkladové facility nebo na svůj běžný účet?

V době sepsání tohoto textu nikoliv. V minulosti získávaly banky z peněz, které vložily na vkladovou facilitu, úrok. Od doby, kdy ECB rozhodla zavést z vkladové facility záporný úrok, přistupuje k zůstatkům na běžném účtu (přesahujícím povinné minimální rezervy) a k vkladové facilitě shodně.