Konvergenční kritéria se vztahují na

Cenový vývoj

Ustanovení Smlouvy

  • První odrážka čl. 140 odst. 1 Smlouvy požaduje:
    „dosažení vysokého stupně cenové stability patrné z míry inflace, která se blíží míře inflace nejvýše třech členských států, jež dosáhly v oblasti cenové stability nejlepších výsledků“.
  • Článek 1 Protokolu (č. 13) o kritériích konvergence, na který se odkazuje v čl. 140 odst. 1 Smlouvy, stanoví:
    „kritérium cenové stability, jak je uvedeno v čl. 140 odst. 1 první odrážce Smlouvy o fungování Evropské unie, znamená, že členský stát vykazuje dlouhodobě udržitelnou cenovou stabilitu a průměrnou míru inflace měřenou v průběhu jednoho roku před provedeným šetřením, jež nepřekračuje o více než 1,5 procentního bodu míru inflace nejvýše tří členských států, které v oblasti cenové stability dosáhly nejlepších výsledků. Inflace se měří pomocí indexu spotřebitelských cen na srovnatelném základě s přihlédnutím k rozdílnému vymezení pojmů v jednotlivých členských státech.“

Uplatňování ustanovení Smlouvy

  • Pokud jde o „průměrnou míru inflace měřenou v průběhu jednoho roku před provedeným šetřením“, vypočítá se míra inflace na základě zvýšení posledního dostupného dvanáctiměsíčního průměru harmonizovaného indexu spotřebitelských cen (HICP) oproti předchozímu dvanáctiměsíčnímu průměru.
  • Vymezení „nejvýše tří členských států, které v oblasti cenové stability dosáhly nejlepších výsledků“, jež se používá ke stanovení referenční hodnoty, se aplikuje za použití neváženého aritmetického průměru měr inflace ve třech zemích, které vykázaly nejnižší míry inflace, s výjimkou mimořádných hodnot: Při pohledu na cenový vývoj určité země lze za mimořádnou hodnotu považovat situaci, kdy je míra inflace v této zemi značně nižší než v ostatních členských státech v důsledku výskytu více faktorů specifických pouze pro danou zemi (další podrobnosti viz Konvergenční zpráva ECB z roku 2010).

Fiskální vývoj

Ustanovení Smlouvy

  • První odrážka čl. 140 odst. 1 Smlouvy požaduje:
    „dlouhodobě udržitelný stav veřejných financí patrný ze stavů veřejných rozpočtů nevykazujících nadměrný schodek ve smyslu čl. 126 odst. 6.“
  • Jak stanoví článek 2 Protokolu (č. 13) o kritériích konvergence, na který se odkazuje v čl. 140 odst. 1 Smlouvy, toto kritérium:
    „znamená, že v době šetření se na členský stát nevztahuje rozhodnutí Rady podle čl. 126 odst. 6 uvedené smlouvy o existenci nadměrného schodku.“

Postup při nadměrném schodku

Článek 126 stanoví postup při nadměrném schodku. Podle čl. 126 odst. 2 a 3 Evropská komise vypracuje zprávu, jestliže členský stát nesplní požadavky týkající se rozpočtové kázně, zejména když:
  1. poměr plánovaného nebo skutečného schodku veřejných financí k hrubému domácímu produktu překročí referenční hodnotu (stanovenou v Protokolu o postupu při nadměrném schodku jako 3 % HDP), ledaže by:
    • buď poměr podstatně a nepřetržitě klesal a dosáhl úrovně, která se blíží referenční hodnotě,
    • nebo by překročení referenční hodnoty bylo pouze výjimečné a dočasné a poměr by zůstával blízko k referenční hodnotě;
  2. poměr veřejného zadlužení k hrubému domácímu produktu překročí referenční hodnotu (stanovenou v Protokolu o postupu při nadměrném schodku jako 60 % HDP), ledaže se poměr dostatečně snižuje a blíží se uspokojivým tempem k referenční hodnotě.

Další ustanovení

  • Zpráva, kterou zpracovává Evropská komise, musí přihlédnout k tomu, zda schodek veřejných financí překračuje veřejné investiční výdaje, i ke všem dalším rozhodujícím faktorům včetně střednědobé hospodářské a rozpočtové pozice členského státu.
  • Komise může vypracovat zprávu také tehdy, je-li i přes plnění požadavků tohoto kritéria toho názoru, že v některém členském státě existuje riziko nadměrného schodku. Zprávu Komise zhodnotí ve svém stanovisku Hospodářský a finanční výbor.
  • Nakonec Rada EU podle čl. 126 odst. 6 na doporučení Komise a po zvážení připomínek, které dotyčný členský stát případně učiní, kvalifikovanou většinou bez dotyčného členského státu po celkovém zhodnocení rozhodne, zda existuje nadměrný schodek.

Procedurální aspekty a uplatňování ustanovení Smlouvy

Pro zhodnocení stavu konvergence vydává ECB své stanovisko k fiskálnímu vývoji. Pokud jde o udržitelnost konvergence, ECB hodnotí klíčové ukazatele fiskálního vývoje v příslušném období a také perspektivu a problémy veřejných financí a zaměřuje se na vztah mezi schodkem a vývojem dluhu.

Vývoj směnných kurzů

Ustanovení Smlouvy

  • Třetí odrážka čl. 140 odst. 1 Smlouvy požaduje:
    „dodržování normálního fluktuačního rozpětí stanoveného mechanismem směnných kurzů Evropského měnového systému po dobu alespoň dvou let, aniž by došlo k devalvaci vůči euru“.
  • Článek 3 Protokolu (č. 13) o kritériích konvergence, na který se odkazuje v čl. 140 odst. 1 Smlouvy, stanoví:
    „kritérium účasti v mechanismu směnných kurzů Evropského měnového systému, jak je uvedeno v čl. 140 odst. 1 třetí odrážce uvedené smlouvy, znamená, že členský stát alespoň po dobu posledních dvou let před šetřením dodržoval fluktuační rozpětí stanovené mechanismem směnných kurzů Evropského měnového systému, aniž by byl směnný kurz vystaven silným tlakům. Zejména pak nesměl členský stát v tomto období z vlastního podnětu devalvovat dvoustranný střední kurz své měny vůči euru.“

Uplatňování ustanovení Smlouvy

Smlouva uvádí kritérium účasti v mechanismu směnných kurzů ERM II (který v lednu 1999 nahradil mechanismus ERM).
  • Zaprvé ECB vyhodnotí, zda se země účastnila ERM II „alespoň po dobu posledních dvou let před šetřením“, jak stanoví protokol č. 13.
  • Zadruhé se hodnocení stability devizového kurzu vůči euru zaměřuje na to, zda se devizový kurz pohyboval blízko centrální parity v ERM II, zároveň však bere v úvahu faktory, které mohly vést k jeho apreciaci. To odpovídá přístupu použitému v minulosti. V tomto ohledu není šíře fluktuačního pásma v rámci ERM II jednoznačným ukazatelem pro hodnocení kritéria stability kurzu.
  • Zatřetí ke zjištění, zda nebyl kurz vystaven „silným tlakům“, se obecně používá posouzení stupně odchylky směnných kurzů od centrální parity v ERM II vůči euru. Děje se tak za použití takových ukazatelů, jako jsou volatilita směnného kurzu vůči euru, krátkodobé úrokové diferenciály oproti eurozóně a jejich vývoj, a dále se také zváží úloha, kterou při stabilizaci měny hrají devizové intervence a programy mezinárodní finanční pomoci.

Vývoj dlouhodobých úrokových sazeb

Ustanovení Smlouvy

  • Čtvrtá odrážka čl. 140 odst. 1 Smlouvy požaduje: „stálost konvergence dosažené členským státem, na který se vztahuje výjimka, a jeho účasti v mechanismu směnných kurzů, která se odráží v úrovních dlouhodobých úrokových sazeb“.
  • Článek 4 Protokolu (č. 13) o kritériích konvergence, na který se odkazuje v čl. 140 odst. 1 Smlouvy, stanoví:
    „kritérium konvergence úrokových sazeb, jak je uvedeno v čl. 140 odst. 1 čtvrté odrážce uvedené smlouvy, znamená, že v průběhu jednoho roku před šetřením průměrná dlouhodobá nominální úroková sazba členského státu nepřekračovala o více než 2 procentní body úrokovou sazbu nejvýše tří členských států, které dosáhly v oblasti cenové stability nejlepších výsledků. Úrokové sazby se zjišťují na základě dlouhodobých státních dluhopisů nebo srovnatelných cenných papírů, s přihlédnutím k rozdílnému vymezení pojmů v jednotlivých členských státech.“

Uplatňování ustanovení Smlouvy

  • Zaprvé, pokud jde o „průměrnou dlouhodobou nominální sazbu“ sledovanou „v průběhu jednoho roku před šetřením“, vypočítá se dlouhodobá úroková sazba jako aritmetický průměr za období posledních dvanácti měsíců, za které jsou údaje o HICP k dispozici.
  • Zadruhé, vymezení „nejvýše tří členských států, které dosáhly v oblasti cenové stability nejlepších výsledků“, jež se používá k definici referenční hodnoty, se uplatňuje tak, že se použije nevážený aritmetický průměr dlouhodobých úrokových sazeb ve stejných třech členských státech, které byly použity pro výpočet referenční hodnoty pro kritérium cenové stability. Úrokové sazby se měří za použití harmonizovaných dlouhodobých úrokových sazeb, které byly vytvořeny pro účely hodnocení konvergence.