Proslov k odchodu z funkce

Proslov Jeana-Clauda Tricheta, prezidenta ECB, ze dne 19. října 2011

Vážená paní spolková kancléřko,

vážený pane předsedo Evropského parlamentu,

vážený pane předsedo Evropské rady,

vážený pane předsedo Evropské komise,

vážený pane předsedo Euroskupiny,

vážený pane prezidente Giscarde d’Estaing,

vážený pane kancléři Helmute Schmidte,

vážení ministři, Vaše Excelence, kolegové guvernéři,

vážení zaměstnanci ECB,

dámy a pánové,

uplynulo již více než třináct let od založení Evropské centrální banky a téměř třináct let od zavedení eura. Nyní, kdy se moje funkční období prezidenta ECB chýlí ke konci, stejně jako během osmi let v této funkci, velice silně vnímám tu obrovskou důvěru, kterou se evropské demokracie rozhodly vložit do Evropské centrální banky. Náš hlavní úkol, kterým je zachovat cenovou stabilitu, a nezávislost při jeho plnění nám udělili obyvatelé Evropy na základě nadnárodního a nadstranického konsenzu.

Svědomitým vykonáváním tohoto úkolu plníme tedy i demokratickou vůli členských států.

Spolu s mými pěti kolegy z Výkonné rady, dvaceti dvěma kolegy z Rady guvernérů a oddanými zaměstnanci ECB jsme byli vyzváni k realizaci dávné a ambiciózní myšlenky evropských národů.

Myšlenka jednotné měny má kořeny hluboko v dějinách: nemusíme se vracet až do období římské nebo franské říše, stačí si vzpomenout na českého krále Jiřího z Poděbrad, který navrhoval vytvoření společné evropské měny před šesti sty lety.

Dávno před Wernerovou zprávou, zveřejněnou před čtyřiceti lety, vyzývali velcí myslitelé všech evropských národností ke sjednocení v podobě jednotného trhu, jednotné ekonomiky a jednotné měny. Tyto historické kořeny nám umožňují pohlížet na úspěch eura jako nové měny, na současné problémy eurozóny a na budoucnost Hospodářské a měnové unie v širších souvislostech.

Úspěch eura jako měny je třeba posuzovat z hlediska jeho hlavního úkolu. V průběhu téměř třinácti let zůstala průměrná roční inflace pro 332 milionů našich spoluobčanů na úrovni 2,0 %, a to i přes řadu významných celosvětových hospodářských a finančních otřesů. Navzdory opakovanému růstu cen ropy a komodit se podařilo docílit výsledku, kterého za takto dlouhé období nedosáhla v posledních 50 letech žádná z velkých evropských zemí. V Německu, kde průměrná inflace po dobu třinácti let činila 1,6 %, se jedná o lepší výsledky než před zavedením eura.

Stejně významná je nízká úroveň inflačních očekávání. Rada guvernérů ECB zajišťuje velmi pevné ukotvení cenové stability také na příštích deset let, zcela v souladu s naší definicí: pod 2 %, ale blízko této úrovně.

Euro se stalo důvěryhodnou měnou, která prokázala, že je velmi dobrým uchovatelem hodnoty, opírajícím se o pevné základy.

Posledních osm let lze rozdělit na dvě stejně dlouhá období.

První čtyři roky byly náročné, ale pro centrálního bankéře nikterak výjimečné. ECB musela zajistit zachování stability po splasknutí internetové bubliny a v prostředí s vysokými a nestabilními cenami ropy a energií. Museli jsme tvrdě bojovat o zachování fiskálního řízení eurozóny v době, kdy tři velké země chtěly oslabit Pakt stability a růstu. Kromě toho jsme jako vždy museli nést odpovědnost za svá vlastní rozhodnutí, včetně zvyšování úrokových sazeb, což někdy nelibě nesly mnohé vlády, účastníci trhu i mezinárodní finanční instituce. ECB byla vždy jasně nezávislá a tak tomu bude i nadále.

Po čtyřech letech vypukla finanční a hospodářská krize.

Nebyla to však jedna z mnoha krizí, jaké jsme zaznamenali v posledních 50 letech. Nepodobala se první ani druhé ropné krizi v letech 1973 a 1980. Nelze ji přirovnat ani ke krizi státních dluhů v osmdesátých letech a počátkem let devadesátých. Nepodobala se asijské krizi ani prasknutí internetové bubliny na počátku 21. století.

V srpnu 2007 začala krize nového druhu. Celosvětový jev, jehož povaha ani rozsah nemají obdoby od dob druhé světové války. Poprvé za posledních 66 let byl zdrojem světové krize finanční systém vyspělých ekonomik.

Nebýt pohotové a odhodlané reakce centrálních bank a dalších veřejných orgánů, dopad krize na reálnou ekonomiku mohl dosáhnout rozměrů velké deprese.

Poté, co 9. srpna 2007 došlo k prvním finančním turbulencím, začala Rada guvernérů ECB s uplatňováním tzv. „principu oddělení“. Oddělila „standardní“ opatření – zejména úrokové sazby, které mají za cíl zachovat cenovou stabilitu ve střednědobém horizontu – od „mimořádných“ opatření, která mají pomoci obnovit lepší transmisi standardních opatření v době narušení trhu.

Důvěryhodnost eura a pevné ukotvení inflačních očekávání v příštích 10 letech zůstaly po celou dobu krize bezpečně zachovány. To se nám podařilo především díky naší politice úrokových sazeb, která neochvějně sledovala směr vedoucí k cenové stabilitě, a díky tomu, že jsme zároveň s obezřetností přijímali vhodná nestandardní opatření, jako je poskytnutí likvidity s plným přidělením a s pevnou sazbou, nákup krytých dluhopisů a program pro trhy s cennými papíry. Rada guvernérů přitom opět přijímala všechna svá rozhodnutí zcela nezávisle.

Po vypuknutí krize jsem si vlastnosti očekávané od centrálních bank v duchu přirovnal ke dvěma etickým ctnostem, jejichž popsáním se téměř před sto lety proslavil Max Weber: etice přesvědčení a etice odpovědnosti.

Spatřoval jsem zde analogii, kdy „standardní“ opatření odpovídala etice přesvědčení a „mimořádná“ opatření etice odpovědnosti. Zachování integrity mezi záměrem a činem je stejně důležité jako její zachování mezi činem a jeho důsledky. Náš „princip oddělení“ navrhuje způsob, jak zachovat obě.

Max Weber prohlásil: „Das bedeutet nicht, dass eine Gesinnungsethik gleichzusetzen ist mit Verantwortungslosigkeit oder dass eine Verantwortungsethik gleichzusetzen ist mit prinzipienlosem Opportunismus […]. Die Gesinnungs- und die Verantwortungsethik sind keine Gegensätze, sondern ergänzen einander.“ „To neznamená, že by etika přesvědčení byla totožná s nezodpovědností a etika zodpovědnosti s bezzásadovostí. (...). Etika přesvědčení a etika odpovědnosti nejsou protiklady, ale vzájemně se doplňují.“

Krize odhalila nedostatky ve všech hlavních rozvinutých ekonomikách světa. Byla zpochybněna udržitelnost jejich střednědobých až dlouhodobých strategií. Ukázalo se, že v Evropě, a především v eurozóně, jsou základní ukazatele zejména v oblasti celkové fiskální situace a domácí i vnější rovnováhy kladné a stojí na konsolidovaném základě. Z hlediska individuálního přístupu k jednotlivým zemím je však velkou slabinou Hospodářské a měnové unie nedostatečné řízení hospodářské unie, zatímco měnová unie dosahuje výsledků v souladu s očekáváním.

Potřeba posílit ekonomické řízení je prvním ponaučením z krize. Jménem Rady guvernérů jsem neustále vyzýval k „výraznému zlepšení“ v oblasti řízení. Balíček šesti právních aktů, který byl nedávno schválen, představuje významný krok vpřed. Zda povede k výraznému zlepšení, ukáže až jeho provedení. Na tomto místě bych rád ocenil, pane předsedo Buzku, odhodlání Evropského parlamentu při jednáních s Radou.

První věcí, kterou je nyní nezbytné učinit, je upřesnit krizové řízení v těchto třech krocích: posílit kapacitu EFSF tak, aby mechanismus byl schopen zajistit finanční stabilitu, a sice na základě přesvědčivých fiskálních a strukturálních politik jednotlivých států, posílit rozvahy evropských bank a vypracovat vhodné řešení pro Řecko ve střednědobém horizontu.

Tyto kroky jsou zapotřebí velmi naléhavě. Myslím, že slavný výrok Jeana Monneta – „Les hommes n’acceptent le changement que dans la nécessité et ils ne voient la nécessité que dans la crise“ „Lidé přijímají změny pouze v případě nutnosti a nutnost uznávají pouze v době krize“ – dobře vystihuje situaci: opravdu nás postihla celosvětová krize. Loučení se s funkcí je časem k zamyšlení nad minulostí a současností, zároveň ale také příležitostí k zamyšlení nad budoucností.

Právě jsme měli tu čest naslouchat dvěma zakladatelům Evropského měnového systému, předchůdce jednotné měny Evropanů. Velice jim děkuji za jejich nesmírnou ochotu podělit se s námi o svoje zkušenosti a velkou moudrost.

V dlouhodobém historickém měřítku přijala Evropa výzvu dokončit projekt něčeho, co nazvala „Hospodářskou a měnovou unií“. Jak už jsem zmínil, bylo by snad příliš smělé představit si v této budoucí Hospodářské a měnové unii s jednotným trhem, jednotnou měnu a jednou centrální bankou také složku výkonnou? Nemyslím tím nutně ministerstvo financí, které by spravovalo velký federální rozpočet, nýbrž orgán, který by měl přímou odpovědnost alespoň za tyto tři oblasti: zaprvé, za přísnou kontrolu fiskální politiky i politiky konkurenceschopnosti a ve výjimečných případech – pokud by některá ekonomika ohrožovala finanční stabilitu eurozóny – by orgán mohl přijímat bezprostředně použitelná rozhodnutí; za druhé, za všechny typické úkoly výkonné složky týkající se integrovaného finančního sektoru Unie tak, aby doprovázely plnou integraci finančních služeb; a za třetí, za zastupování Evropské unie v mezinárodních finančních institucích.

Jean Monnet kdysi napsal: „Personne ne peut encore dire aujourd’hui la forme qu’aura l’Europe que nous vivrons demain, car le changement qui naîtra du changement est imprévisible“. „Nikdo dnes nedokáže předpovědět, v jaké Evropě budeme žít zítra, neboť změnami vyvolané změny jsou nepředvídatelné.“

Věřím, že dnešní změny, vyvolané celosvětovou krizí, jsou právě jedněmi z oněch změn, kterým Jean Monnet přikládal schopnost vyvolat vznik nového institucionálního rámce.

V každém případě jde o rozhodnutí, která mohou být přijata pouze našimi demokraciemi, tedy obyvateli Evropy, vůči nimž jsme odpovědní.

Ať se stane cokoliv, můžete si být jisti, že Rada guvernérů ECB zůstane i nadále věrná svému hlavnímu úkolu a že ECB, společně s Eurosystémem, budou i nadále zosobněním stability a spolehlivosti.

Rád bych co nejsrdečněji popřál mnoho úspěchů mému nástupci, panu Mariu Draghimu, který během posledních několika let obohatil Radu guvernérů o své cenné rady a zkušenosti. Spolu s námi přijímal všechna naše společná rozhodnutí. Díky jeho vynikajícím vlastnostem bude jeho budoucí působení ve funkci kapitána evropského měnového týmu, Výkonné rady a Rady guvernérů velkým úspěchem.

Dovolte mi, abych tento projev zakončil v osobním tónu a vyjádřil své poděkování všem lidem, s nimiž jsem v průběhu let pracoval na projektu evropské Hospodářské a měnové unie. Zvláště dnes bych rád vzdal hold svým kolegům zde v ECB, současné i bývalé Výkonné radě, Radě guvernérů a členům Generální rady. Chtěl bych vzdát hold všem zaměstnancům ECB. Všichni zaměstnanci rozhodujícím způsobem přispěli k dosažení našeho prvořadého cíle. Zaslouží si plné ocenění a poděkování za svou obětavost, odhodlání, profesionalitu a velmi tvrdou práci.

Současná situace vyžaduje okamžité činy. Budoucnost volá po jasné vizi - po cestě, kterou bychom se měli vydat.

Po okamžitých činech. Jeden slavný Goethův citát praví: „Wissen ist nicht genug; wir müssen es anwenden. Wollen ist nicht genug; wir müssen es tun!“

„Nestačí vědět, vědění se musí použít. Nestačí chtít, musíme také jednat.“ Myslím, že toto obdivuhodně platí i pro podstatu činů, které by měly Evropu v nejbližší budoucnosti inspirovat.

Pro směr, kterým by se měla Evropa ubírat. Jean Monnet nám do budoucnosti zanechal toto zvolání: „Continuez, continuez, il n’y a pas pour les peuples d’Europe d’autre avenir que dans l’union“. „Vytrvejte! Pro národy Evropy není jiná budoucnost, než v unii.“ A Alcide De Gasperi řekl: “è la volontà politica di realizzare l'Unione che deve essere il fattore determinante, la forza di propulsione”. „Nejdůležitějším faktorem, který musí převládnout nad ostatními, je politická vůle k budování Unie.“

Děkuji vám za pozornost.