European Central Bank - eurosystem
Možnosti vyhledávání
Home Média ECB vysvětluje Výzkum a publikace Statistika Měnová politika Euro Platební systémy a trhy Kariéra
Návrhy
Třídit podle

Co je to ANFA?

Aktualizováno 24. února 2023 (poprvé zveřejněno 5. února 2016)

Dohoda o čistých finančních aktivech (ANFA) je dohoda mezi národními centrálními bankami zemí eurozóny a Evropskou centrální bankou (ECB), které společně tvoří Eurosystém. Dohoda stanoví pravidla a limity pro držbu finančních aktiv souvisejících s vnitrostátními úkoly národních centrálních bank. Taková finanční aktiva národních centrálních bank zahrnují například protipoložky jejich kapitálu a účetních rezerv nebo další specifické závazky, jejich devizové rezervy, zaměstnanecké penzijní fondy nebo aktiva držená pro účely investic obecně.

Vedle jiných činností centrální banky v Evropě také běžně drží finanční aktiva nesouvisející s měnovou politikou a činily tak již před zavedením eura. Při založení měnové unie se vlády rozhodly, že budou sdíleny pouze ty funkce a úkoly centrální banky, které jsou nezbytné pro provádění jednotné měnové politiky pro celou eurozónu. Zároveň rozhodly, že národní centrální banky budou nadále nezávislými institucemi, které mohou pokračovat v plnění vnitrostátních úkolů, pokud nejsou v rozporu s jednotnou měnovou politikou.

Jinými slovy: národní centrální banky jsou finančně nezávislé instituce a plní měnověpolitické úkoly související s primární úlohou Eurosystému v oblasti udržování cenové stability a také vnitrostátní úkoly. ANFA vznikla s cílem stanovit úhrnný limit celkového čistého objemu finančních aktiv, která souvisejí s vnitrostátními úkoly odlišnými od úkolů měnové politiky, tak aby s ní nebyly v rozporu.

Poslední změny dohody ANFA schválila Rada guvernérů v prosinci 2022 s cílem zvýšit účinnost souvisejících procesů, ale zároveň ponechat podstatu dohody prakticky beze změny.

Jak ANFA funguje?

Proč národní centrální banky drží finanční aktiva, která nesouvisejí s měnovou politikou?

Každá centrální banka drží aktiva, která s měnovou politikou nesouvisejí. Měnovou politiku stanoví Rada guvernérů ECB centrálně pro všechny země eurozóny. Při vzniku Hospodářské a měnové unie vlády stanovily v evropské smlouvě, že úkoly související s měnovou politikou budou převedeny na evropskou úroveň. Národní centrální banky mohly a mohou nad rámec měnové politiky plnit vnitrostátní úkoly. Tato zásada je zakotvena v článku 14.4 Statutu ESCB a ECB.

V praxi to znamená, že národní centrální banky drží v současnosti aktiva, která nesouvisejí s měnovou politikou nebo s prováděním devizových operací Eurosystému, jako jsou: 

  • zlato a devizové rezervy,
  • investiční portfolia, např. pro penzijní fondy zaměstnanců,
  • aktiva držená jako protipoložky k vkladům od klientů, např. zahraničních centrálních bank nebo vlád. 

Současně drží národní centrální banky také závazky, které nesouvisejí s měnovou politikou, včetně výše uvedených vkladů od zahraničních centrálních bank nebo vlád. Národní centrální banky mohou plnit tyto vnitrostátní úkoly, pokud jejich jednání není v rozporu s cíli a úkoly Evropského systému centrálních bank (ESCB) a především s měnovou politikou. Obdobně drží ECB portfolio vlastních zdrojů souvisejících s jejím základním kapitálem a účetní rezervou i portfolio penzijních fondů zaměstnanců.

Národní centrální banky držely výše uvedená portfolia již před vstupem do Eurosystému a jejich výnosy přispívají k finančním příjmům národních centrálních bank. Při vytvoření eurozóny bylo konstatováno, že tato portfolia budou přispívat k uspokojení poptávky bankovního systému eurozóny po likviditě, neboť budou zohledněna při nastavení měnověpolitických operací. Z hlediska měnové politiky nebylo považováno za problém, že budou tato portfolia nadále spravována národními centrálními bankami mimo operace měnové politiky a že by mohla časem růst stejným (nebo pomalejším) tempem než poptávka po bankovkách a povinné minimální rezervy bankovního systému. Rada guvernérů také usoudila, že pokud by neměnověpolitická portfolia bez neměnověpolitických závazků měla po delší období růst rychleji než poptávka po likviditě, pak by to pro měnovou politiku mohlo být riziko. ANFA vznikla, aby tento růst řídila a omezovala.

Co jsou to čistá finanční aktiva (NFA)?

Na straně aktiv i na straně pasiv rozvahy centrální banky jsou pozice, které nesouvisejí přímo s měnovou politikou. Rozdíl mezi těmito dvěma skupinami pozic je definován jako čistá finanční aktiva (NFA). Tento koncept je znázorněn níže prostřednictvím týdenní rozvahy Eurosystému k 1. lednu 2023, která je zveřejněna na internetových stránkách ECB. Přesná definice je uvedena v příloze I dohody ANFA.

Ze znázornění je vidět, že součástí NFA je na straně aktiv součet rozvahových položek 1 až 4, 5.6, 6, 7.2, 8 a 9. Na straně pasiv jsou součástí NFA položky 2.5 a 3 až 12. Pokud odečtete součet těchto závazků od součtu uvedených aktiv (tj. příslušné části níže označené oranžovou barvou), výsledkem budou čistá finanční aktiva Eurosystému.

Jaká je hodnota čistých finančních aktiv Eurosystému?

Po pokračujícím poklesu od roku 2014 dosahovala čistá finanční aktiva Eurosystému ke dni 1. ledna 2023 úrovně -669 mld. EUR, přičemž roční průměrný objem čistých finančních aktiv Eurosystému v roce 2022 činil -730 mld. EUR. Tato záporná hodnota je způsobena především růstem na straně závazků v rozvaze Eurosystému, který převažuje nad příslušným kladným vývojem na straně aktiv, jak je vysvětleno výše. Pro srovnání – bankovky a požadavky na minimální rezervy rostou od roku 2002 průměrným tempem 6,7 % ročně.

Co je to ANFA?

ANFA znamená dohoda o čistých finančních aktivech (v angličtině Agreement on Net Financial Assets). Jedná se o dohodu mezi národními centrálními bankami zemí eurozóny a ECB, které společně vytvářejí Eurosystém. Dohoda stanovuje pravidla pro výpočet limitů držených aktiv souvisejících s vnitrostátními úkoly národních centrálních bank.

Proč je nutné omezovat objem NFA?

ANFA omezuje objem NFA, která mohou národní centrální banky držet. Je to nezbytné k tomu, aby Rada guvernérů ECB měla plnou kontrolu nad objemem rozvahy Eurosystému, a mohla tak účinně provádět měnovou politiku. Před finanční krizí v letech 2007–2008 bylo možné nejúčinněji zajistit provádění měnové politiky tím, že banky musely o likviditu žádat Eurosystém. Základem provádění měnové politiky byl nedostatek likvidity vůči Eurosystému, někdy označovaný jako „schodek likvidity“. Tento schodek likvidity chránila ANFA. S nástupem finanční krize vyvstala potřeba bankám poskytovat více likvidity, než skutečně potřebovaly k tomu, aby splňovaly povinné minimální rezervy. Namísto fungování se schodkem likvidity funguje nyní bankovní systém s jejím přebytkem. V tomto prostředí už ANFA dále nechrání schodek likvidity, ale zajišťuje, aby přebytečná likvidita nepřekročila úroveň, kterou Rada guvernérů vnímá jako odpovídající jejímu nastavení měnové politiky.

Znamená ANFA skutečně povolení národním centrálním bankám tisknout tolik peněz, kolik potřebují?

Ne, právě naopak. ANFA stanovuje maximální limit čistých finančních aktiv, která národní centrální banka může držet, aby zajistila, že změny v jejích finančních aktivech a závazcích nesouvisejících s měnovou politikou nebudou v rozporu s měnovou politikou Eurosystému.

Co ovlivňuje maximální objem NFA podle ANFA?

Rostoucí celková hodnota bankovek v oběhu a objem minimálních povinných rezerv, které banky musí držet u centrální banky, vytvářejí potřebu likvidity, která je uspokojována měnověpolitickými operacemi Eurosystému a čistými finančními aktivy národních centrálních bank. Stanovením minimálního objemu pro měnověpolitické operace je horní limit pro čistá finanční aktiva národních centrálních bank stanoven jako zbytek. Je-li cílem Rady guvernérů přebytek likvidity, ANFA omezuje čistá finanční aktiva národních centrálních bank, aby tento přebytek likvidity nepřekročil určitou úroveň.

Proč ANFA omezuje čistá finanční aktiva národních centrálních bank, a nikoli hrubá finanční aktiva?

K účinnému provádění měnové politiky musí být objem likvidity vytvářený neměnověpolitickými operacemi národních centrálních bank omezen. Každé aktivum na rozvaze centrální banky vytváří peníze centrální banky, neboli likviditu. Každý závazek na její rozvaze likviditu odčerpává. Za účelem změření celkové likvidity vytvořené neměnověpolitickými operacemi centrální banky se započítávají všechna aktiva nesouvisející s měnovou politikou vůči všem závazkům nesouvisejícím s měnovou politikou.

Jak se vypočítává maximální výše NFA?

Nastavení podílů na NFA probíhá nejméně jednou za tři roky, ale na žádost kterékoli strany dohody lze provést nastavení ad hoc. Rada guvernérů stanovuje nezbytné měnověpolitické parametry pro každé nastavení. Rada guvernérů rozhoduje o odpovídající úrovni likvidity Eurosystému, stanovuje sazbu minimálních rezerv a určuje velikost přímých měnověpolitických portfolií pro dosažení nejúčinnějšího provádění své měnové politiky. Dále Rada guvernérů zohledňuje změny týkající se objemu bankovek v oběhu. Nový maximální objem úhrnných NFA Eurosystému je zbytkem výše uvedených faktorů.

Jak se maximální výše NFA Eurosystému rozděluje mezi národní centrální banky?

Jakmile je určen celoplošný strop pro NFA v Eurosystému, je rozdělen mezi národní centrální banky podle jejich podílu na základním kapitálu ECB, také s přihlédnutím k dřívější výchozí pozici jednotlivých národních centrálních bank; tak jsou stanoveny podíly národních centrálních bank na NFA pro následující rok. Tyto podíly jsou poté platné až do dalšího nastavení, které se uskuteční nejpozději po třech letech.

Pokud během procesu nastavení národní centrální banka nehodlá svůj podíl využít v plném rozsahu, ANFA poskytuje možnost dočasného přerozdělení nevyužitého podílu mezi ostatní národní centrální banky, které si přejí mít k dispozici vyšší strop NFA. Nevyužitý podíl se přerozdělí prostřednictvím centrálního mechanismu definovaného v dohodě ANFA. Čistá finanční aktiva národních centrálních bank musí v ročním průměru zůstat pod jejich stropy NFA. 

Jaký je dopad výjimek?

Výjimky mohou ovlivnit rozdělení maximálního objemu NFA v Eurosystému. Nezvyšují však maximální limit celkových čistých finančních aktiv držených národními centrálními bankami Eurosystému.

Výjimky definují minimální objem NFA, který každá národní centrální banka může držet. Jinými slovy: každá národní centrální banka má právo držet určitý podíl na maximálním objemu NFA Eurosystému (na základě podílu dané národní centrální banky na základním kapitálu ECB), přičemž objem odpovídající výjimce je minimální podíl příslušné národní centrální banky (ten může být vyšší než objem vypočtený podle jejího podílu na základním kapitálu ECB). Pokud některé národní centrální banky drží NFA odpovídající jejich výjimkám, které převyšují jejich kapitálové podíly, objem NFA, který zbývající národní centrální banky smí držet, bude samozřejmě snížen tak, aby maximální objem NFA Eurosystému nebyl nikdy překročen.

Existují tři druhy výjimek:

  • Historická výjimka (vymezená v příloze III dohody ANFA) zajišťuje, že národní centrální banky nemusejí snížit svá NFA pod úroveň, která souvisí s jejich dřívější výchozí pozicí.
  • Výjimka vázaná na určitá aktiva chrání jistá aktiva (vymezená v příloze IV dohody ANFA), která národní centrální banka nemůže snadno prodat z důvodu smluvních nebo jiných omezení.
  • Dynamická výjimka upravuje historickou výjimku malých národních centrálních bank v čase poměrně k růstu nebo poklesu maximálních NFA Eurosystému.

Ze všech tří výjimek se uplatňuje pouze největší z nich.

Co se stane, pokud jedna nebo několik národních centrálních bank neinvestují nic nebo investují méně, než je maximální částka, která jim byla původně přidělena? Mohou postoupit zbývající objem ostatním?

Pokud si některé národní centrální banky přejí mít v držení méně, než jsou jejich podíly, zatímco další si přejí držet více, pak bude nevyužitá část přerozdělena prostřednictvím centrálního mechanismu definovaného v ANFA. Přerozdělení je součástí pravidelného nastavení stropů NFA. Přerozdělení nevyužitého objemu je dočasné a bude přepočteno při následujícím nastavení. Přerozdělení nemá žádný vliv na úhrnný objem maxima NFA v držení všech národních centrálních bank zemí eurozóny dohromady. Ten určují měnověpolitická rozhodnutí Rady guvernérů.

Proč některé národní centrální banky své „kvóty“ využijí a jiné nikoli?

To záleží na institucionálních preferencích. Některé jurisdikce mají určitá zákonná omezení neměnověpolitických investic prováděných národními centrálními bankami, jiné podléhají zákonným ustanovením, která ukládají národním centrálním bankám zohledňovat zájmy svých akcionářů, jakmile splní své měnověpolitické úkoly. Některé národní centrální banky také mají na straně pasiv velké vklady klientů nebo vlád, což ovlivňuje jejich neměnověpolitické portfolio.

Je zde také historický důvod: před zavedením eura v roce 1999 držela řada evropských centrálních bank poměrně velké devizové rezervy s cílem řídit své směnné kurzy, a to především vůči německé marce. Tato situace byla srovnatelná se vstupem členských států EU do eurozóny po roce 1999, kdy národní centrální banky rovněž držely značný objem devizových rezerv k řízení svých směnných kurzů vůči euru před vstupem do Eurosystému. Rozdílné výchozí pozice národních centrálních bank vysvětlují značné rozdíly ve složení jejich rozvah. Tyto rozdíly v některých případech přetrvávaly i řadu let po přistoupení jejich zemí k eurozóně.

Co se stane, pokud některá národní centrální banka překročí strop NFA?

Pokud by některá národní centrální banka soustavně překračovala strop NFA, mohlo by to ovlivnit provádění měnové politiky. Z tohoto důvodu ECB každoročně sleduje, zda národní centrální banky dohodu ANFA dodržují. Je-li to nezbytné, prostřednictvím článku 14.4 Statutu ESCB a ECB může Rada guvernérů zakázat, vymezit nebo omezit operace prováděné národními centrálními bankami mimo měnovou politiku, pokud jsou takové operace v rozporu s cíli a úkoly ESCB včetně měnové politiky Eurosystému. K neoprávněnému odchýlení od stropů NFA zatím nikdy nedošlo.

Odchylka je oprávněná, pokud je např. způsobena mezinárodními závazky vůči MMF nebo poskytnutím nouzové pomoci v oblasti likvidity (ELA) národní centrální bankou jejímu bankovnímu systému (ELA je podle definice v ANFA součástí NFA). Pokud k tomu dojde, národní centrální banka musí co možná nejdříve snížit svá NFA, aby ANFA opět dodržovala. Má na to jeden rok, pokud k porušení došlo z důvodu závazků vůči MMF.

Co se stane, pokud celkový objem NFA všech národních centrálních bank zůstane pod úrovní vypočtené maximální částky?

Obecně to není problém, pokud NFA zůstávají pod vypočtenou maximální úrovní. Ve většině případů to tak bývá. Objem NFA se od roku 2014 zmenšil, zatímco objem bankovek v oběhu nadále roste. To znamená, že potřeba likvidity v celé eurozóně vytvářená bankovkami v oběhu je vyšší než efekt dodání likvidity vytvářený NFA Eurosystému. Namísto toho je potřeba likvidity uspokojována pomocí měnověpolitických nástrojů – buď pravidelnými refinančními operacemi Eurosystému, nebo strukturálními operacemi, jako jsou měnověpolitické přímé nákupy nebo strukturální reverzní operace.

Co se stane, pokud je celkový objem NFA větší než vypočtené maximum?

K tomu nikdy nedošlo a je velmi nepravděpodobné, že to nastane. ANFA je jednomyslná dohoda mezi národními centrálními bankami a ECB, což znamená, že se ji všechny její strany zavázaly dodržovat. Navíc riziko, že je celkový objem NFA příliš vysoký, se dále snižuje používáním konzervativních předpokladů při určování stropů NFA. To znamená, že i kdyby NFA byla větší, než je maximum, a měnověpolitické operace Eurosystému by následně byly menší, než se původně zamýšlelo, požadovaná strukturální likvidita by pravděpodobně stále existovala. Měnověpolitické operace mohou být v takovém případě menší, než je žádoucí k účinnému provádění měnové politiky, ale situace by v krátkodobém horizontu nebyla akutní a ECB by přijala nápravné opatření. Je-li nápravné opatření třeba, Rada guvernérů má k dispozici různé nástroje, aby zajistila, že měnověpolitické operace mají dostatečný objem. Pokud jde například o velikost refinančních operací, může Rada guvernérů použít operace na absorpci likvidity nebo zvýšit povinné minimální rezervy.

Co se stane, pokud se další faktory, např. bankovky, budou vyvíjet jinak, než se očekávalo?

Pravidelné nastavení ANFA je založeno na konzervativních předpokladech. Stropy NFA tak obsahují dostatečnou rezervu na řešení neočekávaných změn. Např. při nastavení stropů se předpokládá, že hodnota bankovek v oběhu zůstane na průměrné úrovni dosažené během třetího čtvrtletí běžného roku.

Za jakých okolností by NFA mohla být v rozporu s měnovou politikou?

ANFA byla přijata, aby NFA nenarušovala měnovou politiku. Pokud by objem NFA přesto překročil celkové maximum, mohlo by to znamenat, že měnověpolitické operace mohou být příliš malé na to, aby umožňovaly účinné provádění měnové politiky.

Důležité je kromě objemu NFA také jejich složení. Pokud se např. jednotlivé měnověpolitické a neměnověpolitické operace vykompenzují (např. nákup cenného papíru a jeho prodej), může to vysílat rozporuplné signály o měnověpolitických záměrech Eurosystému nebo snížit účinnost měnové politiky. Dalším příkladem jsou transakce centrální banky v cizích měnách, které mohou ovlivnit směnné kurzy nebo být chybně vykládány jako devizové intervence.

Aby tyto případy nenarušovaly měnovou politiku, přijala ECB opatření, která ANFA doplňují – obecné zásady ECB o operacích správy domácích aktiv a pasiv prováděných národními centrálními bankami (přepracované znění) (ECB/2019/7) a rozhodnutí ECB o programu nákupu aktiv veřejného sektoru na sekundárních trzích (ECB/2015/10, ve znění pozdějších předpisů). Zatímco obecné zásady například řídí čistý likviditní vliv operací národních centrálních bank, rozhodnutí omezuje mimo jiné objem konkrétního cenného papíru způsobilého pro program nákupu aktiv veřejného sektoru, jenž je držen ve všech portfoliích centrálních bank Eurosystému.

Jak zajišťujete, aby investiční operace neovlivňovaly nastavení měnové politiky?

ANFA stanovuje maximální objem NFA národních centrálních bank. Současně tímto omezuje likviditní efekt z neměnověpolitických operací prováděných národními centrálními bankami. Za druhé, národní centrální banky a ECB ve svých neměnověpolitických transakcích vystupují jako institucionální investoři. Když národní centrální banky nakupují pro neměnověpolitická portfolia, dodržují podobná kritéria jako ostatní institucionální investoři, hodnotí svá rozhodnutí odděleně od měnové politiky a řídí se pravidly stanovenými v ANFA a dalšími příslušnými obecnými zásadami.

ECB je pravidelně informována o 1) neměnověpolitických operacích národních centrálních bank, z nichž některé podléhají předchozímu souhlasu ECB, 2) jejich aktivech a závazcích a 3) jejich očekávaných a skutečných NFA. ECB může přijmout nápravné opatření, pokud jsou oznámené neměnověpolitické transakce v rozporu s nastavením měnové politiky. V neposlední řadě může Rada guvernérů přijmout specifická opatření, která jsou pro národní centrální banky závazná.

Proč jsou aktiva a závazky národních centrálních bank, které nesouvisejí s měnovou politikou, drženy v tajnosti?

Aktiva a závazky národních centrálních bank, které nesouvisejí s měnovou politikou, jsou zveřejňovány v souladu s vnitrostátními a evropskými pravidly. V souladu s těmito pravidly se národní centrální banky rozhodují, zda informace o svých neměnověpolitických aktivech a závazcích, včetně složení neměnověpolitických portfolií, zveřejní.

Většina národních centrálních bank zveřejňuje dodatečné údaje ve výročních zprávách nebo v dalších publikacích a na svých internetových stránkách, kde např. uvádějí členění svých aktiv na veřejný a neveřejný dluh. Stejně jako ostatní investoři neposkytují ani národní centrální banky informace, které by mohly umožňovat jiným subjektům činit závěry o jejich budoucím investičním jednání.

Eurosystém nemá mandát k tomu, aby poskytoval údaje o skladbě neměnověpolitických aktiv a závazků národních centrálních bank.

Co zajišťuje, aby neměnověpolitická portfolia nebyla zneužívána pro účely zakázaného měnového financování?

ECB odpovídá za zajištění, aby centrální banky ESCB dodržovaly zákaz měnového financování, jak je uvedeno ve Smlouvě o fungování Evropské unie a ve statutu Evropského systému centrálních bank a ECB. Tuto otázku neřeší ANFA, která se týká pouze požadované strukturální likvidity pro provádění měnové politiky a jako taková definuje objem NFA. ANFA se ani nezabývá složením neměnověpolitických aktiv a závazků nebo způsobem jejich nabývání.

Pro účely sledování, zda je zákaz měnového financování dodržován, jsou národní centrální banky ESCB povinny informovat ECB o svých aktivech a ECB zajišťuje, aby nefinancovaly vlády nákupem jejich dluhů na primárním trhu. ECB rovněž sleduje nákupy na sekundárním trhu. Výsledky těchto kontrol a hodnocení jsou zveřejňovány ve výročních zprávách ECB.

Co se stane, jsou-li tato pravidla o zákazu měnového financování porušena?

To neupravuje dohoda ANFA, ale články 123 a 124 Smlouvy o fungování Evropské unie (tj. evropské právní předpisy na nejvyšší úrovni). Rada guvernérů ECB stanovila pravidla pro veškeré investiční operace národních centrálních bank tak, aby zákaz měnového financování neporušovaly. Nákupy vládního dluhu na primárním trhu jsou zakázány a své transakce na sekundárním trhu musí národní centrální banky hlásit. ECB sleduje dodržování zákazu měnového financování a o výsledcích svého sledování informuje ve výročních zprávách ECB.