Pět věcí, které potřebujete vědět o Maastrichtské smlouvě

15. února 2017

1. Založila Evropskou unii

Maastrichtská smlouva, oficiálně známá jako Smlouva o Evropské unii, stála na počátku „[nové etapy] v procesu vytváření stále užšího svazku mezi národy Evropy“. Položila základy jednotné měny eura a výrazně rozšířila spolupráci mezi evropskými zeměmi v řadě nových oblastí:

  • Vzniklo evropské občanství, které občanům umožňuje pobývat v jakémkoliv členském státě a volně se mezi nimi pohybovat.
  • Byla zavedena společná zahraniční a bezpečnostní politika.
  • Byla dohodnuta užší spolupráce mezi policií a justicí v trestních věcech.

Smlouva byla podepsána v nizozemském městě Maastricht, které leží blízko hranic s Belgií a Německem. Byla výsledkem několikaletých diskusí mezi jednotlivými státy o prohloubení evropské integrace.

2. Podepsalo ji 12 zemí

Smlouvu podepsali dne 7. února 1992 zástupci 12 zemí – Belgie, Dánska, Francie, Německa, Řecka, Irska, Itálie, Lucemburska, Nizozemska, Portugalska, Španělska a Velké Británie.

Pak Smlouvu ratifikoval parlament v každé zemi, v některých případech se konalo referendum. Maastrichtská smlouva úředně vstoupila v platnost dne 1. listopadu 1993, čímž oficiálně vznikla Evropská unie.

Od té doby vstoupilo do EU a přijalo pravidla stanovená v Maastrichtské smlouvě nebo ve smlouvách, které následovaly později, dalších 16 zemí.

3. Položila základy eura

Maastrichtská smlouva vydláždila cestu k vytvoření jednotné evropské měny – eura. Šlo o vyvrcholení debaty, která probíhala několik desetiletí, o prohloubení hospodářské spolupráce v Evropě. Smlouva také založila Evropskou centrální banku (ECB) a Evropský systém centrálních bank a popisuje jejich cíle. Prvořadým cílem ECB je udržovat cenovou stabilitu, tzn. zajišťovat hodnotu eura.

Myšlenku jednotné měny pro Evropu poprvé navrhla počátkem 60. let 20. století Evropská komise. V důsledku nestabilní hospodářské situace v 70. letech byl však projekt zastaven.

Čelní evropští představitelé myšlenku jednotné měny oživili v roce 1986 a v roce 1989 se zavázali k třífázovému přechodnému procesu. Maastrichtská smlouva formálně stanovila tyto fáze:

  • 1. fáze (od 1. července 1990 do 31. prosince 1993): zavedení volného pohybu kapitálu mezi členskými státy
  • 2. fáze (od 1. ledna 1994 do 31. prosince 1998): větší spolupráce mezi národními centrálními bankami a větší sladění hospodářských politik členských států
  • 3. fáze (od 1. ledna 1999 dodnes): postupné zavádění eura společně s prováděním jednotné měnové politiky, za kterou zodpovídá ECB

4. Zavedla kritéria přijetí eura, která musí země splňovat

Spolu s uvedením časové osy zavádění jednotné měny Smlouva také stanovila pravidla fungování eura v praxi. Ta zahrnovala způsob určení toho, jestli jsou země připraveny přijmout euro.

Účelem těchto konkrétních pravidel, nazývaných někdy maastrichtská kritéria nebo kritéria konvergence, je zajistit udržení cenové stability v eurozóně, i když společnou měnu přijmou nové země. Pravidla zajišťují, aby přistupující země byly stabilní v těchto oblastech:

  • inflace
  • úroveň veřejného dluhu
  • úrokové sazby
  • směnný kurz

5. Jednalo se o obrovský skok vpřed v oblasti evropské integrace

Od podpisu Maastrichtské smlouvy se evropské země sblížily, i když některé oblasti politiky, například hospodářská a fiskální politika, zůstávají na vnitrostátní úrovni. Čelní evropští představitelé se dohodli na dalších krocích na podporu hlubší integrace mezi evropskými státy:

  • v roce 1997 byl dohodnut Pakt o stabilitě a růstu s cílem zajistit, aby země dodržovaly zdravou rozpočtovou politiku
  • byl vytvořen Evropský mechanismus stability, který poskytuje finanční pomoc zemím eurozóny, jež mají nebo jimž hrozí vážné finanční problémy
  • po finanční krizi byl vytvořen jednotný mechanismus dohledu a Jednotný výbor pro řešení krizí, aby byl evropský bankovní systém bezpečnější a aby se prohloubila finanční integrace a stabilita

Dnes se z výhod evropské spolupráce těší více než 510 mil. občanů z 28 členských států. A 25 let od dohodnutí plánu na své zavedení se euro stalo druhou nejobchodovanější světovou měnou a je součástí každodenního života 340 mil. občanů v 19 zemích.