31.12.2005   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 336/109

1.1

Definice „zprostředkujícího poskytovatele platebních služeb“, obsažená v čl. 3 odst. 6 navrhovaného nařízení, odkazuje na poskytovatele platebních služeb, „který není ani poskytovatelem platebních služeb na straně plátce ani poskytovatelem platebních služeb na straně příjemce platby a který se účastní převodu finančních prostředků“. Vzhledem k tomu, že jak provozovatelé platebních, zúčtovacích a vypořádacích systémů, tak poskytovatelé služeb přenosu zpráv se převodu finančních prostředků účastní, spadají zřejmě do oblasti působnosti navrhovaného nařízení.

1.2

Tito provozovatelé a poskytovatelé služeb však nejsou s plátci ani s příjemci plateb v přímém klientském vztahu, a nemají proto veškeré informace, jež navrhované nařízení vyžaduje, k dispozici. Povinnosti by tedy měly být uloženy jen úvěrovým institucím, které mají přímý kontakt s klienty, nebo finančním subjektům, které jsou součástí platebního řetězce pro převod finančních prostředků, neboť tyto subjekty mají nezbytné informace k dispozici (3).

1.3

S ohledem na shora uvedené ECB důrazně doporučuje, aby do navrhovaného nařízení bylo vloženo ustanovení, na jehož základě budou jak provozovatelé platebních, zúčtovacích a vypořádacích systémů, tak poskytovatelé služeb přenosu zpráv výslovně vyňati z oblasti působnosti navrhovaného nařízení, a aby do tohoto nařízení byl rovněž vložen bod odůvodnění, který tento krok objasní. Touto výjimkou by nebyla dotčena povinnost provozovatelů těchto systémů zajistit, aby platební příkazy zadané těmto systémům mohly být pomocí vhodného zjištění totožnosti účastníků systému účinně dohledány. V tomto ohledu si ECB všímá skutečnosti, že třetí směrnice o praní peněz obsahuje bod odůvodnění, který uvádí, že do oblasti působnosti této směrnice nespadají fyzické či právnické osoby, které pouze poskytují úvěrovým nebo finančním institucím informační nebo podpůrné systémy pro převody finančních prostředků nebo systémy pro zúčtování a vypořádání (4).

1.4

Čl. 13 odst. 2 navrhovaného nařízení se týká povinností zprostředkujícího poskytovatele platebních služeb v případě, že neobdržel úplné informace o plátci. Odstavce 12 a 13 revidované výkladové poznámky ke zvláštnímu doporučení VII: bezhotovostní převody (5) (dále jen „výkladová poznámka“), kterou vypracoval Finanční akční výbor (FATF), podobný informační požadavek neobsahují. V tomto ohledu ECB nedoporučuje, aby na zprostředkujícího poskytovatele platebních služeb byla přenesena odpovědnost za informování poskytovatele platebních služeb na straně příjemce platby o tom, že informace jsou neúplné. Bylo by vhodnější, aby tuto povinnost měly přímo zúčastněné osoby, tedy poskytovatel platebních služeb na straně plátce a poskytovatel platebních služeb na straně příjemce platby, neboť těmto osobám jsou požadované informace v každém případě k dispozici podle ustanovení kapitol II a III navrhovaného nařízení. Jedinými povinnostmi zprostředkujícího poskytovatele platebních služeb by měly být ty, které jsou mu uloženy článkem 12 a čl. 13 odst. 1 navrhovaného nařízení, podle nichž se veškeré informace o plátci, které byly doručeny spolu s převodem, postupují dále s převodem a o těchto informacích se po dobu pěti let vedou záznamy. Čl. 13 odst. 2 navrhovaného nařízení by tedy měl být zcela vypuštěn.

2.1

Jako obecnou poznámku ECB uvádí, že by bylo vhodné zajistit co nejvyšší soulad mezi definicemi v článku 4 navrhované směrnice o platebních službách na vnitřním trhu (6) a definicemi v navrhovaném nařízení, zejména definice „uživatele platební služby“ v čl. 3 odst. 8 navrhovaného nařízení.

2.2

Zvláštní doporučení VII o bezhotovostních převodech, vypracované FATF, (dále jen „zvláštní doporučení VII“) se výslovně vztahuje na finanční instituce, včetně subjektů pro převod peněz. Navrhované nařízení na subjekty pro převod peněz výslovně neodkazuje. Je vysoce pravděpodobné, že definice „poskytovatele platebních služeb“ v čl. 3 odst. 5 navrhovaného nařízení subjekty pro převod peněz zahrnuje, avšak v zájmu zajištění výslovného souladu navrhovaného nařízení se zvláštním doporučením VII by odkaz na subjekty pro převod peněz mohl být do této definice vložen.

2.3

Dále by měla být doplněna definice „jedinečného identifikačního kódu“, jež by měla zohlednit různé možné kombinace údajů, jež se vyžadují k identifikaci plátce.

3.1

ECB si všímá skutečnosti, že bod odůvodnění 6 navrhovaného nařízení se mimo jiné týká vynětí převodů finančních prostředků, které vyplývají z „obchodních transakcí“, za určitých podmínek z působnosti tohoto nařízení. Pojem „obchodní transakce“ není definován, avšak čl. 2 odst. 2 uvádí, že navrhované nařízení „se nevztahuje na převody finančních prostředků, které vyplývají z obchodních transakcí uskutečněných kreditní nebo debetní kartou či jiným podobným platebním nástrojem“.

3.2

Odstavec 10.a výkladové poznámky výraz „obchodní“ výslovně nezmiňuje. Stanoví však, že zvláštní doporučení VII se netýká převodů, které vyplývají z transakcí uskutečněných kreditní nebo debetní kartou, pokud číslo kreditní či debetní karty doprovází veškeré převody, které z této transakce vyplývají. Odstavec 10.a však rovněž stanoví, že použije-li se k uskutečnění převodu finančních prostředků jako platební systém kreditní či debetní karta, vztahuje se na tento převod zvláštní doporučení VII a ve zprávě je třeba uvést nezbytné údaje. To znamená, že zvláštní doporučení VII rozlišuje mezi použitím karet k platbě za zboží a služby (na což se zvláštní doporučení VII nevztahuje) a použitím karet k uskutečnění převodů (na což se zvláštní doporučení VII vztahuje). S cílem ve větším rozsahu zajistit soulad s výkladovou poznámkou ECB navrhuje, aby byly bod odůvodnění 6 a první pododstavec čl. 2 odst. 2 navrhovaného nařízení přepracovány (7).

3.3

V obecné rovině je čl. 2 odst. 2 navrhovaného nařízení zřejmě založen na předpokladu, že poskytovatel platebních služeb na straně plátce nebo poskytovatel platebních služeb na straně příjemce platby může vždy rozlišit, zda debetní či kreditní karta byla použita k platbě za zboží či služby nebo k uskutečnění převodu. Tento předpoklad však není vždy správný, jelikož k uvedeným transakcím lze použít všechny druhy platebních nástrojů. Dochází-li k platbě kreditní či debetní kartou, obdrží informace, z nichž lze dovodit účel transakce, pouze vlastník nebo provozovatel systému kreditních či debetních karet. Poskytovatel platebních služeb na straně plátce a poskytovatel platebních služeb na straně příjemce platby obdrží pouze informace nezbytné k provedení transakce na účtu klienta, a o účelu transakce tedy neobdrží žádnou informaci. Zavedení úpravy, která by vyžadovala, aby poskytovatelé platebních služeb ověřovali účel uvedených transakcí, by proto nepřispělo k plynulému fungování platebních systémů. A tak ačkoli ECB chápe snahu vyjmout transakce, při nichž se kreditní či debetní karta používá k platbě za zboží a služby, z povinnosti uvádět úplné informace o plátci, je návrh zřejmě neproveditelný, neboť subjekty, na které se navrhované nařízení vztahuje, nemají k dispozici žádný prostředek, jenž by jim ve všech případech umožnil určit důvod platby. Záměrem čl. 2 odst. 2 však může být to, že vyrovnání (prostřednictvím poskytovatele platebních služeb na straně plátce) účtu týkajícího se transakcí, které plátce kreditní kartou provedl, není součástí převodu, jenž mohl být použitím kreditní karty vyvolán, ale je zcela samostatným převodem ze strany plátce ve prospěch společnosti, která kreditní karty provozuje. Pokud tomu tak je, ECB s obsahem čl. 2 odst. 2 souhlasí, avšak v zájmu právní jistoty by navrhovala, aby byl tento záměr v navrhovaném nařízení vyjádřen jednoznačněji.